Vydání: 2011/29 Charismatická konference, 13.7.2011, Autor: Jan Paulas

Prožil půl století jako misionář v Japonsku, v Tokiu vyučoval na univerzitě. Jezuita, filozof a teolog P. LUDVÍK ARMBRUSTER v právě vydaném knižním rozhovoru s redaktorem Alešem Palánem Tokijské květy hovoří nejen o své životní zkušenosti s touto kulturou, ale klade před nás i řadu otázek, jež si obvykle neklademe.

Na co jste myslel, když jste se dozvěděl o ničivém zemětřesení v Japonsku? Neměl jste strach o své tamější spolubratry?

Jezuité v Japonsku mají celou řadu škol, domů a misijních stanic v Tokiu a jižně od Tokia, zatímco zpustošené pobřeží leží na severovýchod odtud. Naše misie nebyly tedy v přímém ohrožení. Vzpomínal jsem ale na japonské kněze, které jsem znal ze svého působení v semináři a kteří dnes pracují v diecézi Sendai – tu tsunami postihlo, ale naštěstí nikdo z nich nezahynul. Máme totiž ve zvyku stavět kostely na návrších, tsunami k nim nedosáhla, i když některé obce zcela zmizely. Zůstal kostel bez farnosti. Lidé, co neznají tsunami, si myslí, že nejhroznější je samotný střet s vodní zdí, která se valí, ale mnohem horší je moment, když voda, která se přižene, všechno nadzvedne a odnese pryč.

Jak vůbec Japonci vnímají zemětřesení? Nejsou na ně zvyklí?

Japonské klima je příjemné, pořád něco kvete, ale tato milá příroda čas od času rozdává rány pěstí: tajfuny, zemětřesení, přívalové vlny. Ano, Japonci jsou na to už po generace zvyklí, takže vše berou se stoickým klidem – spíše se snaží pragmaticky zachránit, co se dá, navzájem si pomáhat, nepanikařit a také nekrást. V Čechách, když jsou povodně, se lidé bojí utéct z domovů, aby k nim jiní nepřišli „lovit“. Toto riziko v Japonsku neexistuje. Panuje tam totiž kultura zdvořilosti, kdy největší ctností je být zdvořilý a největším prohřeškem, který se neodpouští, je nezdvořilost. A jít v takové situaci rabovat je nezdvořilé. To se zkrátka nedělá.

Japonci jsou známí svou sounáležitostí s firmou, která je větší než s vlastní rodinou. Kde se takový postoj bere?

V žertu jsem říkal, že japonský kapitalismus je feudální kapitalismus. Ctnosti japonských rytířů, samurajů, kteří byli oddáni svému pánu, se tam přenesly na firmu. A firma se pak o své věrné zaměstnance starala – organizovala jim celý život, rodinu i dovolenou. Na svatebních hostinách jsem nejednou slyšel, jak ředitel firmy, u které ženich pracoval, v proslovu vysvětloval novomanželce, že na prvním místě v jejich životě je ode dneška firma, na druhém firma, pak dlouho nic, než přijde na řadu zase firma – a až pak rodina. Do penze se chodilo brzy, v 55 letech, kdy byl člověk ještě při síle. Dostal kromě penze i podstatné odstupné, s nímž mohl začít druhý život, třeba si otevřít někde restauraci. Tento svět se ovšem v posledních patnácti letech začíná rozpadat.

Co je příčinou tohoto rozpadu?

V kulturních záležitostech není nikdy ve hře jediná příčina, je jich vždy celá síť. Jedním z hlavních důvodů rozpadu feudálního kapitalismu v Japonsku je pak dlouhodobá recese. Firmy už neměly na to, aby se chovaly feudálně, aby „utáhly“ péči o své lidi, a začaly se chovat kapitalisticky. Začaly propouštět zaměstnance, což bylo do té doby neslýchané. Když mladý člověk přišel v Japonsku do velké firmy jako Mitsubishi či Toyota, mohl si být jistý, že tam vydrží a bude o něj postaráno. To najednou přestávalo platit, tudíž i zaměstnanci se už nemohou dál chovat jako samurajové.

A do toho přišla katastrofa se zemětřesením…

Možná to zní trochu cynicky, ale ona může být pro Japonce v nejbližším desetiletí jakýmsi požehnáním v převlečení, neboť nastartuje výrobu a vyřeší recesi, z níž nemohli najít východisko. Japonský trh byl přesycen, všechno už měli. Kdo by si kupoval další auto, když už má dvě? Kdo by si kupoval třetí pračku? A tak se neprodávalo, nevyrábělo a nastala deflace, která tam trvá už zhruba deset let. Samozřejmě že letošní zemětřesení bylo hroznou katastrofou, která se dá srovnat jen s druhou světovou válkou, kdy byly také zpustošeny celé oblasti. Do té bídy ale pak přišla poválečná konjunktura.

Nebyla zmíněná sounáležitost s pánem či firmou pro křesťanské misionáře dřív překážkou v jejich misijní práci?

Určitě byla. Japonci potřebují někam patřit, třeba do nějakého týmu, a pak se mohou plně rozvinout. Pokud jsou odkázáni sami na sebe, nesou to špatně. Když se jeden člen rodiny stane křesťanem, je to pro něj hrozně těžké, stává se cizincem ve vlastním domě. Ale když se dá pokřtít celá rodina, je to už snadnější. Japonské vesnice, jež si zachovaly víru v době dvou set padesáti let pronásledování bez kněží v podzemí, byly kompaktně křesťanské. Šlo o rybářské vesnice, které ležely na ostrovech. Ale kdyby byl ten rybář sám?!

Jezuitské misie v Japonsku byly zprvu úspěšné…

Skončily tak, že je utopili v krvi, vyvraždili. Dodnes je pro kulturní historiky hádankou, co bylo tehdy hlavním důvodem tohoto zvratu. Japonci měli patrně strach, že na ně z Filipín vpadnou Španělé a že japonští katolíci pak budou loajální vůči katolickým Španělům. Zkrátka viděli v nich jakousi pátou kolonu, kterou je potřeba potlačit, dokud to ještě jde.

V čem tkvěl počáteční úspěch misií?

Misionáři zkoušeli jedno i druhé, ale to, co se jim osvědčilo, byla právě feudální věrnost. Mocipán, který měl přístav (v Japonsku jsou skoro všechna větší města přístavní) a chtěl do něj přilákat portugalské obchodní lodě, si všiml, že tito obchodníci si velmi váží misionářů. A proto si jich začal vážit také. Původní motiv tedy nebyl ani tak náboženský, jako spíš ekonomický a sociologický. Jakmile se ale mocipán stal křesťanem, všichni jeho věrní rytíři se dali také pokřtít – a za svou víru pak i umírali, takže už to nedělali pro nějaký obchodní zisk. Tyto věci jsou neopakovatelné a misionáři se je učili za pochodu.

Jak jste se je učil vy sám coby misionář? A co vás ostatně nasměrovalo na misionářskou dráhu? Snil jste o ní jako kluk?

Nikdy jsem netoužil být misionářem ani mě nelákaly modravé dálavy, byla to pro mne otázka duchovního rozlišování – výraz ochoty udělat to, co ode mne Pán Bůh očekává. Do Japonska jsem přijel ještě během studií. Řádoví otcové v Římě totiž rozumně usoudili, že do tak cizí a exotické kulturní oblasti je třeba posílat lidi mladé, čím dříve, tím lépe. Potkal jsem tam misionáře, které Mao Ce-tung vyhnal z Číny. Táhlo jim na padesát a nikdy se už japonsky dobře nenaučili; nikdy se tam už necítili doma. Mně bylo čtyřiadvacet let, byl jsem takové vajíčko, z něhož se má misionář teprve vyklubat.

Co bylo pro vás v Japonsku nejtěžší?

Dostat se za masku, kterou Japonci nosí. Podobně jako v jejich klasickém divadle Nó nosí herci masky, tak i ve všedním životě mají masku zdvořilostního úsměvu. Ale zdvořilost je něco jiného než přátelství nebo otevřenost. Zdvořilost je velmi příjemná a ve společnosti, kde jsou všichni zdvořilí, se dobře žije. Ovšem navázat zde vztah vzájemné otevřenosti je velmi obtížné. S tím mají problém i sami Japonci – nečiní jim potíže vertikální vztahy věrnosti k pánovi, zato ty horizontální, když si o svých problémech neumí popovídat ani v rodině. Když ale takové vztahy přece jen navážou, jsou velmi spolehlivé.

Našel jste vy sám nějaký klíč k japonskému srdci?

To bych se neodvážil říct. Každý se v Japonsku pohybuje v určitých kruzích, a když jsem se na tokijské univerzitě Sophia stal profesorem, klíčem k navazování opravdových vztahů v okruhu mých kolegů se nám stalo poznání, že jeden druhým nemíníme manipulovat. Že nejsme zástupci firmy, kteří chtějí druhým vnutit svůj produkt. Smyslem naší univerzity ostatně není přímá misijní práce, nýbrž výchova k lidskosti. Tou připravuje půdu, kde se pak evangelium stává srozumitelným – říkáme tomu preevangelizace. Navíc je katolická univerzita, která má dobrou pověst a důvěru společnosti, vizitkou katolické církve v misijní zemi. V Japonsku panuje vůči náboženství velká nedůvěra, protože tam v poslední době bují divná náboženská hnutí a sekty. Stává se, že student na vysoké škole vstoupí do takové sekty a do půl roku ho ztratí škola i rodina. Když tedy japonští rodiče s hrůzou zjistí, že jejich dítě má „náboženské manýry“, zajímají se, kam ono vlastně chodí. A když se dozvědí, že k těm, co založili a vedou univerzitu Sophia, tak je to uklidní. Sophia univerzita totiž patří v Japonsku ke třem nejlepším soukromým univerzitám.

V knížce Tokijské květy otevíráte otázku, zda církev dnes nestojí před nutností změnit své misijní metody.

Určitě ano, jsme na konci jedné velké epochy misijní práce, která se nesla ve znamení kolonialismu. Tato epocha skončila – už nejsou kolonie ani bílá místa na mapě, kam ještě noha misionáře nevkročila. Skoro všude už nalezneme živé místní církve v čele s domácím biskupem. Misie už nebudou jednosměrné cesty, ale půjde v nich spíše o mezidiecézní spolupráci. Pán nás postavil do doby, kdy něco velkého končí a něco nového začíná, i když to ještě nemá jasné kontury. To je důvod, proč je nám dnes Ignác z Loyoly tak sympatický coby svědek, který stál také mezi dobami. Jednou nohou byl zakotven ve středověké rytířské tradici a druhou nohou zkoušel, jak je nosné to, co se právě dralo na povrch – individualismus evropské moderny. Proto má ignaciánská spiritualita individuální rysy. Tím, že patříme do určitého společenství, není naše duchovní cesta ještě nalajnovaná. Učíme se ptát: Co Pán Bůh očekává právě ode mne? Je to individuální otázka. I my dnes žijeme mezi dobami a musíme to ustát; tento svět jsme si nevybrali, to Pán nás do něho poslal. Musíme se ptát, co je z misijní tradice klerikální církve i nadále nosné a co už ne. Bude to samozřejmě přinášet mnohá znejistění, ale na druhé straně se budou objevovat nové obzory a možnosti – a s Pánem to vždy zvládneme.