Sto let liturgického prostoru

Vydání: 2012/37 Majetkové narovnání odloženo, 13.9.2012, Autor: Štěpán Havlíček

Letos uplyne půlstoletí od svolání II. vatikánského koncilu, který měl zásadní vliv na úpravu liturgických prostor
i podobu liturgie.

„Naše kostely stojí, novostavba je řídkou výjimkou, a my se tedy aspoň pokoušíme upravit své kostely ve smyslu vytčeném koncilem. Po létech zkušeností víme, že to není snadné, že zde není obecně platných pravidel a že každý případ je nutno řešit o sobě, i když jsou občasné podobnosti.“

Těmito slovy se architekt Jan Sokol v 80. letech vyjádřil k úpravám kostelů podle nových liturgických předpisů. Od 60. let změnil podobu presbytářů v mnoha českých a moravských kostelích nebo svou vizi zachytil alespoň ve studiích. Jednotný návod na přizpůsobení interiéru zřejmě skutečně najít nelze. O co tedy architekt usiloval?

Konstituce pro posvátnou liturgii, dokument II. vatikánského koncilu, neudílela konkrétní pokyny, spíše zdůrazňovala snahu o „důstojnou a účelnou stavbu kostelů“ a o vhodné umístění svatostánku a křtitelnice. Záhy ke konstituci přibyly dodatečné instrukce. V roce 1968 vstoupily v platnost nové zásady, podle nichž jsou stěžejními součástmi vybavení oltář, sedadlo pro předsedajícího a místo pro předčítání. O těchto pravidlech byli informováni i čtenáři tehdejších Katolických novin. V čísle 45/1968 věnovala redakce této problematice rozsáhlý článek. Mimo jiné se v něm píše, že „postavení představeného čelem k věřícím má teologický i praktický význam. Naznačuje se tím postavení obce věřících před Tváří
Boží.“

Oltář se nyní nacházel na vyvýšeném místě a bylo možno jej obejít. Vzhledem k zavedení koncelebrace mohlo u jednoho obětního stolu sloužit několik kněží současně. Zmizela tím potřeba vybavovat kostel postranními oltáři. Kněžiště, ve kterém je celebrant obklopen laiky nebo stojí čelem k nim, má však původ v mnohem starší době. Liturgickými reformami šedesátých let jen vyvrcholily snahy, které mají kořeny na počátku dvacátého století.

ČELEM K LIDU UŽ V ROCE 1921

Papež Pius X. tehdy vyzýval věřící „k aktivní účasti na svátostných tajemstvích a na veřejných a slavnostních modlitbách církve“. Snaha o návrat některých prvků starokřesťanské liturgie se přitom ve větší či menší míře projevovala už dříve. Kostely, které toho času vznikaly, však uchovávaly tradiční schémata užívaná po Tridentském koncilu. Výjimky se objevily po první světové válce.

Psal se rok 1921. V kryptě benediktinského opatství Maria Laach v Rakousku sloužil kněz mši sv. čelem k lidu. Zatímco ve většině kostelů „vedl“ celebrant pomyslný průvod věřících k oltáři, zde se projevovala snaha zprostředkovat laikům pohled na Krista přítomného v eucharistii. Další podněty přicházely z Bavorska. Na hradě Rothenfels se scházeli mladí věřící. Teolog Romano Guardini spolu s architektem Rudolfem Schwarzem zde zřídili novou kapli, která umožňovala různé uspořádání sedadel, včetně pohledu na oltář z boku. Slavení bohoslužeb i adorace podtrhovala práce se světlem. Schwarz své náměty později shrnul v knize O stavbě kostela. Architekt seznamoval čtenáře se sedmi koncepty chrámu. Všechny navržené svatyně tvořily jakýsi „obal“ pro shromáždění věřících a z tvaru tohoto shromáždění byly odvozeny. Schwarz se vracel k myšlence kruhového, křížového i podélného půdorysu. V hojnější míře se změny v kostelním interiéru praktikovaly až v souvislosti s liturgickými reformami šedesátých let.

A jak na ně reagovala církev v tehdejším Československu? Nezůstala úplně izolovaná od evropských vlivů, jen těch kostelních novostaveb vznikalo poskrovnu. Politické uvolnění přispělo především k oživení církevního stavitelství na Slovensku. Po roce 1968 se ale i v českých zemích podařilo zbudovat několik zcela nových kostelů a kaplí. Připomeňme aspoň kostel sv. Josefa v Senetářově na Blanensku a kostel sv. Mikuláše v Tiché u Frenštátu pod Radhoštěm. První z nich navrhl výtvarník Ludvík Kolek v duchu brutalismu (inspiroval se stavbami francouzského architekta Le Corbusiera), druhý byl dílem architekta Lubomíra Šlapety. Období relativní svobody trvalo ale jen krátce a četné plány na stavbu kostelů se už nepodařilo uskutečnit. Zkrátka tudíž přišly i hustě osídlené oblasti, jako jsou ostravská čtvrť Poruba nebo sídliště Lesná v Brně.

PO KONCILU ČELEM K LIDU

Mnohem běžnější než vznik novostaveb byly úpravy stávajících kostelů, respektive jejich interiérů. Zajímavým příkladem bylo nové zařízení kostela v Jedovnicích u Blanska (1962). Dispozice liturgického prostoru odpovídala stávajícím pravidlům: kněz sloužil zády k lidu a eucharistii podával u mřížky. Zásadní novinkou tak bylo obohacení prostoru o díla předních českých výtvarníků (sochař Jan Koblasa, malíři Mikuláš Medek a Josef Istler). Novým liturgickým požadavkům se presbytáře přizpůsobovaly teprve v letech následujících.

Prvenství drží kostel v Srbči u Rakovníka, kde kněz stanul čelem k věřícím už v roce
1965. Ve světě se mezitím rodily kostely s různorodými dispozicemi interiéru, jejichž společným rysem bylo úsilí autorů přiblížit lidem slavení mše svaté. Čeští tvůrci tyto trendy sledovali a na základě toho vytvořili několik nevšedních návrhů. Architekt Jan Sokol upravil na konci šedesátých let kapli kněžského semináře v Litoměřicích. Bohoslovce posadil do dvou bloků lavic naproti sobě a mezi tyto lavice umístil pódium s mensou a ambonem. Někdejší studenti teologie dodnes vzpomínají na kazatele stojícího čelem ke stěně, na níž visel kříž, a na válcový svatostánek na desce obětního stolu. Ještě odvážnější plány měl Lubomír Šlapeta, který chtěl podobnou dispozici uplatnit v gotickém kostele sv. Mořice v Olomouci. Jeho představy však zůstaly jen na papíře.

PO více než ČTYŘICETI LETECH

Od prvních úprav kostelních interiérů uplynulo více než čtyřicet let. V některých svatyních můžeme vidět jednoduché zařízení, nábytek, jehož vzhled určili sami řemeslníci. Jinde lze najít práce vytvořené podle návrhu profesionálních výtvarníků, většinou architektů nebo sochařů. Četná společenství v chrámu ponechala původní uspořádání presbytáře, doplněné o nový obětní stůl, ambon a sedes. Experimentální řešení, šitá na míru jednotlivým kostelům, jsou běžná na západ od našich hranic, ale v českém prostředí zatím nezdomácněla.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay