Stávkující dělník byl nebezpečnější než kolaborující kněz

Vydání: 2010/11 Politické procesy 50. let, 10.3.2010, Autor: Aleš Palán

S ostravským historikem Vojtěchem VlčKem nahlédneme v následujícím rozhovoru do zákulisí komunistických monstrprocesů. Ačkoliv začaly až v roce 1950, předcházelo jim zatýkání hned po únoru 1948. Inspiraci k nim pak nenajdeme nikde jinde než v Moskvě. Teror směřoval vůči všem společenským vrstvám, v bezpečí se neměl zřejmě cítit vůbec nikdo. Přesto lze říci, že režim vnímal katolickou církev jako jednoho z největších „nepřátel.“ Ve vězení nebo v internačních táborech skončily stovky kněží, řeholníků a řeholnic i laiků.

Proč byl první úder, co se monstrprocesů týče, veden právě proti katolické církvi? České země v roce 1950 přece už nemůžeme nazývat baštou křesťanství.

Procesy proti církevním hodnostářům nezačaly „na zelené louce“. Po únoru 1948 jim předcházelo masové zatýkání čelních politiků, poslanců a aktivistů demokratických stran, procesy s příslušníky armády (generálové Píka a Janoušek) a protinacistického odboje (major Nechanský, generál Kutlvašr), Orla a Sokola. Útok na katolickou církev znamenal z pohledu komunistického režimu snahu zlomit posledního potenciálního „ideologického nepřítele“, k němuž se dle tehdejších statistik alespoň formálně hlásilo 76 % občanů – mezi nimi i mnozí řadoví příslušníci KSČ, případně jejich rodinní příslušníci.

Souhlasil byste s tvrzením, že nejsilnější tlak byl namířen proti řádům a řeholím? Proč tomu tak bylo?

Řády a především řeholníci byli vnímáni komunisty jako nejpevnější opora církve. Vadila jim na nich jejich semknutost, poslušnost vůči řádovým pravidlům, představeným v zahraničí a také vůči papeži. Trnem v oku byly komunistickým představitelům čilé kontakty řeholníků se zahraničím, komunitní život, nošení řádového oděvu a odolnost vůči pokusům získat je pro podporu režimu. Po únoru 1948 navíc některé kláštery pomáhaly, zvlášť v pohraničí, osobám, které utíkaly přes hranice nebo se skrývaly před zatčením Státní bezpečností. (Do roku 1950 bylo za tuto pomoc odsouzeno kolem padesáti řeholníků.) Rovněž počet řeholí nebyl zanedbatelný – v českých zemích působilo v roce 1948 26 mužských řádů a kongregací s 1 633 členy a 32 ženských řádů a kongregací se 7 643 členkami.

V čem ostatně byly jednotlivé řády a kongregace pro komunistickou diktaturu (nebo snad komunistickou ideologii?) tak nebezpečné?

Každý ve své typické činnosti. Mnohé řehole totiž aktivně působily na veřejnosti – režimu vadila vydavatelská činnost a intelektuální působení dominikánů a jezuitů, práce s mládeží u salesiánů, sociální práce u františkánů, misie a správa poutních míst u redemptoristů či premonstrátů, působení ženských řeholí ve školách a nemocnicích. Největší teror tehdejšího režimu (nenávistná kampaň v tisku a nejvyšší počet odsouzených) směřoval opakovaně proti tradičně v českém prostředí démonizovaným jezuitům, o něco méně vůči salesiánům. U ženských řeholí pak represe směřovaly proti sestrám Panny Marie Jeruzalémské (odpor proti sestrám řádu Německých rytířů), boromejkám a dominikánkám.

Církve protestantské procházely přece jen o něco menšími úskalími. Byl v tom nějaký komunistický záměr typu „rozděl a panuj“?

Vzhledem k tomu, že protestantské cír- kve byly roztříštěné, výrazně méně početné (8,7 % evangelické církve, 7,7 % církev čsl. husitská) a měly svá vedení v republice, bylo pro režim mnohem menším problémem je ovládnout a získat jejich vedení k vstřícnému postoji a podpoře své politiky. Symbolem takového postoje byl teolog J. L. Hromádka. Ve vedení protestantských církví nebyly osobnosti typu arcibiskupa Josefa Berana. To však nezastiňuje skutečnost, že s katolickými kněžími byly vězněny i desítky evangelických pastorů, duchovních církve československé husitské a tisíce poctivých věřících těchto církví, kteří se odmítli smířit s omezováním (náboženské) svobody. (Právě v kriminálech se rozvíjely první opravdové ekumenické vztahy.) Tvrdě postihováni byli i příslušníci adventistů a svědků Jehovových.

Co bylo skutečným smyslem monstrprocesů? Šlo primárně o likvidaci potenciálních odpůrců, nebo o snahu ovládnout společnost strachem?

Obě snahy se spojovaly. Likvidace špiček (v případě církve především biskupů a představených řádů či jednotlivých domů, z řad laiků pak intelektuálů a aktivistů) sloužila k oslabení a rozbití struktury. Prezentace monstrprocesů v mediích (noviny, filmové týdeníky, rozhlasové přenosy, knižní podoba) či masová účast ve velkých sálech připomínající divadlo sloužily pak k zastrašení většiny. Například monstrproces s představenými řádů o Velikonocích 1950 měl vyvolat „hněv pracujícího lidu“ a posloužit jako záminka k likvidaci řeholí.

Za mřížemi skončili nejen kněží, ale i literáti, vědci, vojáci, sedláci, dokonce i hokejisté. Proč tak široký záběr?

Režim hledal nepřátele ve všech společenských skupinách, napříč třídami či politickým nebo světonázorovým spektrem. Největší počet odsouzených pocházel překvapivě z řad dělnické třídy a rolníků. Stávkující dělník byl nebezpečnější než kolaborující kněz. Samozřejmě demokratičtí politici, odbojáři, vojáci, intelektuálové nebo kněží jsou nebezpečím pro jakýkoliv totalitní režim, nejen komunistický.

Byly procesy skutečně inspirovány a řízeny z Moskvy, nebo šlo alespoň částečně o domácí produkt?

Domácí režiséři monstrprocesů z řad soudců, Státní bezpečnosti a obranného zpravodajství se učili podobně jako v ostatních lidovědemokratických zemích od sovětských poradců. Proto také hlavní monstrprocesy realizovala poměrně úzká skupina osob; byly souzeny u Státního soudu, případně u jeho vojenského kolegia.

Dalo by se říct, že některé oblasti Československa byly justičním terorem postiženy více a jiné méně? Například dvě z největších „kauz“ – Babice a Číhošť – byly zinscenovány na Vysočině. Byl v tom záměr, nebo šlo o náhodu?

Justiční teror postihl republiku napříč jejími kraji, samozřejmě nejvýznamnější kauzy byly souzeny u Státního soudu v Praze a Brně. To, že některé oblasti byly postiženy více a jiné méně, je iluzorní, spíše se o perzekuci v těchto regionech ještě příliš nepíše a jednalo se spíše o stovky odsouzených jednotlivců nebo malé skupiny. Jistá specifika v případě perzekuce ovšem souvisí i s národnostním složením oblastí (vysídlené Sudety) a s politickou a zaměstnaneckou strukturou – například hospodářské procesy se konaly na Ostravsku, procesy s Orly na jižní Moravě atd. Vysočina byla samozřejmě postižena velmi citelně, což bylo dáno zdejší silnou religiozitou, velkým počtem soukromých zemědělců a tradicí odboje. Řeholníci, kněží, aktivní laici ale vadili v Plzni, Liberci i v Opavě.

Po Stalinově a Gottwaldově smrti postupně dochází k politickému „tání“, nové procesy už nejsou inscenovány. Proč v této zrůdné praxi komunisté nepokračovali? Neosvědčily se snad monstrprocesy v jejich očích?

Politický teror zasel mezi občany strach a obavy o vlastní život. Iluzi o šťastných zítřcích vystřídala deziluze, či dokonce projevy nespokojenosti – například stávky dělníků po měnové reformě v roce 1953. Paradoxem monstrprocesů bylo, že v letech 1953–1954 skončili na lavici obžalovaných a následně na šibenici i mnozí jejich strůjci – generální tajemník KSČ Rudolf Slánský, šéf Obranného zpravodajství Bedřich Reicin či velitel StB Osvald Zavodský. V roce 1956 došlo k projevům tání v Sovětském svazu a také k liberalizaci poměrů v Polsku či Maďarsku. Komunistické lágry tady opouštěly desetitisíce politických vězňů a byl kritizován kult osobnosti J. V. Stalina a některé jeho praktiky. V takovéto atmosféře by další monstrprocesy u nás komunistický režim zcela zdiskreditovaly. Navíc je možno konstatovat, že výše zmiňované skupiny oponentů režimu byly v této době už v emigraci, v kriminále či jinou formou umlčeny. Nebylo tedy potřebné proti nim organizovat další monstrprocesy.

Pokud měla nová politická garnitura důvod v procesech nepokračovat, proč nepropustila ty dříve uvězněné? Většina se dostala domů na amnestii až v roce 1960, jiní dokonce až v hloubi šedesátých let.

Československé komunistické vedení se obávalo podobného uvolnění poměrů jako v okolních zemích a na rozdíl od sousedů udržovalo velmi konzervativní linii. Povstání v Maďarsku ho v tomto kurzu jen utvrdilo a diskuse o kultu osobnosti Stalina nebyla u nás v podstatě připuštěna. Politickým vězňům byly většinou pouze sníženy tresty, ale masovější propuštění se opravdu konalo až v roce 1960, kdy věznice opustilo na amnestii zhruba 5 500 politických vězňů. Komunistický režim ve druhé polovině padesátých let naopak rozpoutal novou sérii politických procesů, tentokráte už bez masové kampaně – šlo o procesy například proti kněžím, řeholníkům, soukromým zemědělcům. Dalším paradoxem je, že i po amnestii v roce 1960 zůstávaly v kriminále tři tisíce muklů, a navíc byli (často znovu) zatýkáni řeholníci (v letech 1960–1963 jich bylo odsouzeno 126) nebo členové Křesťansko-demokratické strany.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 24 12. – 18. června 2018

Poutní den na Svaté Hoře

Hlavní pouť České církevní provincie se o víkendu uskutečnila na Svaté Hoře u Příbrami. Uctít milostnou sošku Panny Marie Svatohorské přijely stovky poutníků.

celý článek


Velké plány ve Slavkovicích

Po celý uplynulý víkend se ve Slavkovicích konal Národní kongres o Božím milosrdenství. Spojil tři výročí: 10 let od posvěcení poutního kostela, 80 let od smrti sv.…

celý článek


Mistr paradoxu na seznamu svatých?

Už za několik týdnů může být zahájena římská fáze beatifikační kauzy Gilberta Keithe Chestertona – anglického novináře, spisovatele a radostného obhájce katolické víry.

celý článek


Možná prvně sami něco naleznou

Skauti, vodáci, centra mládeže a salesiáni… Už za pár týdnů je čeká čas letních táborů. Někteří rodičové ještě teď pátrají v nabídce na poslední chvíli.…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay