Stát a církev vůči Svatému stolci postupují v jednotě

Vydání: 2011/20 Jaroslav Šlezinger, 10.5.2011, Autor: Miloš Szabo

Potkal jsem ho, když šel s dcerou na pražských Příkopech. „Kdy přijedete opět do Říma, otče?“ zeptal se mě. V očích mu hrál na diplomata neobvyklý plamínek humoru. Měl jsem velkou chuť v odpovědi zavtipkovat, ale neudělal jsem to. Takže aspoň teď: „Synu, rád za vámi opět někdy přijedu na šálek kávy a příjemného rozhovoru.“ Mimořádný a zplnomocněný velvyslanec ČR u Svatého stolce Pavel Vošalík.

V diplomacii jste začínal v hodně mladém věku. Byla to odvaha, nebo určitá drzost?

Bylo po změně režimu, takže možná obojí. Po roce 1989 nastal značný odchod bývalých pracovníků Ministerstva zahraniční a nově byli přijímáni zejména mladí, režimem nepoznamenaní lidé. Začal jsem pracovat v oblasti kontroly hospodaření. Po dvou letech došlo k rozpadu Československa a část pracovníků federálního ministerstva odešla na Slovensko. Dalo by se říct, že jsem byl v daném okamžiku na správném místě. Když se tehdejší ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec rozhodl jmenovat mě vrchním ředitelem právní a konzulární sekce, bylo mi třicet let. Necelé čtyři roky poté jsem už nastupoval jako velvyslanec do Jihoafrické republiky. V té době měla ČR velký počet velmi mladých velvyslanců, asi to v té době nemohlo být jinak.

Působil jste v JAR a v Kanadě, nyní u Svatého stolce. Vidíte nějaký společný jmenovatel svých misí?

Pokaždé bylo poměrně jasně formulováno, proč tam jedu a co je mým hlavním úkolem. S jižní Afrikou to bylo vybudování bilaterálních vztahů. Do Kanady jsem odjížděl s cílem vyjednat zrušení víz. Teď jsem u Svatého stolce a první, co každého logicky napadne, je smlouva…

…kterou jste právě vy připravoval již v roce 2002…

Ano, ale přesto jednání o smlouvě mezi ČR a Vatikánem není to jediné, co zde mám vykonat. Úkolem velvyslance je rozvíjet bilaterální vztahy obou států a to je víc než výměny návštěv ministrů, prezidentů či parlamentních delegací. Vztahy mají zasáhnout i ty úplně nejobyčejnější oblasti života, jako je turistika, školství či kultura. Krásně se to dá ukázat právě na kanadských vízech: vízum totiž není nic jiného než vstupenka do dané země. A když budeme usilovat o zrušení povinnosti si tuto vstupenku kupovat, musíme druhé zemi také říct, proč je pro nás důležité, aby tam naši občané mohli jezdit.

Jaký význam v tomto směru má smlouva s Vatikánem?

Rozhodně bychom ji neměli vnímat jako zlaté tele, kolem kterého máme tančit. U Svatého stolce jsem dva a půl roku, a tak budu hodnotit pouze toto období. Málokterá země vede tak intenzivní a dynamický dialog se Svatým stolcem jako ta naše – ať jsou to politické návštěvy, návštěvy poutníků nebo komunikace na regionální úrovni. V loňském roce jsme slavili 20 let od obnovení vzájemných diplomatických styků a při té příležitosti Mons. Dominique Mamberti, jakýsi ministr zahraničních věcí Svatého stolce, řekl, že vztahy mezi Svatým stolcem a Českou republikou jsou v současnosti naprosto excelentní. Smlouva, o které se pořád jedná, má jen stimulovat další zintenzivnění našich vztahů. Když se ale dnes podíváme na její původní text, úroveň našich bilaterálních vztahů je už dál, než bylo formulováno ve smlouvě před osmi lety. Je tedy důležité nadále jednat o konečném vyřešení problému smlouvy, ale v žádném případě to neznamená, že dosavadní otevřenost této otázky dramaticky limituje naše vzájemné vztahy. Zkrátka česko-vatikánské vztahy jsou schopné velmi dynamického rozvoje i v situaci, kdy máme smlouvu sice podepsanou, ale již několik let neratifikovanou.

Oproti jiným postům velvyslanců je ten váš zvláštní i tím, že jste velvyslancem u státu, který je zároveň nejvyšším církevním orgánem.

Statut diplomata u Svatého stolce je opravdu jiný než u každého jiného státu. V běžné řeči zaměňujeme slova Vatikán a Svatý stolec. Právně jsou to však dvě entity, které spolu sice souvisí, ale nejsou identické. Já nejsem velvyslanec ve Vatikánu, jsem velvyslanec u Svatého stolce. Městský stát Vatikán jako výsledek Lateránských dohod je v mezinárodních vztazích zastupován Svatým stolcem. Když jsem byl jmenován velvyslancem u Svatého stolce, nejčastější otázka, kterou jsem dostával, byla, jestli jsem katolík. A já nejsem dokonce ani pokřtěný.

A není to problém?

Svatému stolci to zjevně nevadilo, když mi dali agrément (úsměv). Tím, že nejsem katolík, se vlastně nemohu dostat do střetu zájmů: nemusím řešit problém, jestli vůle Jeho Svatosti, jakožto hlavy katolické církve, je pro mě závaznější než vůle prezidenta ČR, jakožto mého úředního nadřízeného. Můj protějšek v ČR – papežský nuncius – má dvojjedinou funkci: je představitelem Svatého stolce u pana prezidenta, ale současně zástupcem papeže u české katolické církve. Katolická církev v naší zemi má tedy ke komunikaci s papežem v církevních záležitostech svůj vlastní kanál. Já zastupuji Českou republiku a její politiku ve vztahu státu a církve. Nemohu tedy zastupovat zájmy ČBK a jako nepokřtěný ani zájmy jakékoli církve, což ale neznamená, že české biskupy nebo kněze nevnímám jako české občany. Takže kupříkladu mohu klidně předávat dar ČBK papeži. I to je podle mě projev extrémně pozitivní atmosféry v dialogu mezi státem a církví u nás. Dnes není problém, aby náš stát a církev vůči Svatému stolci postupovaly v jednotě.

Jaké bylo vaše první setkání s Benediktem XVI?

Protože jsem byl v předchozích letech zapojen do jednání o smlouvě, už jsem něco o diplomacii Svatého stolce věděl. Hned po příjezdu do Říma mě navštívil vatikánský protokolář Mons. Fortunatus a poměrně jednoznačně mě uvedl do toho, jak funguje zdejší protokol a jak budou probíhat mé první týdny života u Svatého stolce. Tato zkušenost v ničem nevybočila nad rámec mých předchozích zkušeností v jiných zemích. Mé první setkání s papežem však bylo už trošku jiné – naprosto mimořádné. Předávání pověřovacích listin je velmi formální záležitost. Benedikt XVI. přijímá hodně velvyslanců a rozhodně si nemyslím, že je pro něj vzrušující okamžik vidět dalšího velvyslance a znovu poslouchat, jak jsou vztahy se Svatým stolcem pro danou zemi významné. Přesto byl tenhle okamžik velmi osobní. Jeho Svatost se rozhodla, že budu předávat pověřovací listiny v den, kdy v Čechách probíhala svatováclavská pouť. Byl jsem povolán k papeži v sobotu, a to ještě do Castel Gandolfo. Ve své funkci jsem navazoval na velmi úspěšné období pana velvyslance Jajtnera, pana velvyslance Stropnického a také na velmi dlouhé období prvního velvyslance pana profesora Halase. Neexistovala jediná indikace, která by mě opravňovala v mém nástupním projevu zmínit návštěvu Jeho Svatosti v Čechách. Navíc texty projevů se vyměňují předem, takže i já jsem ho odeslal státnímu sekretáři o měsíc dříve. A pak jsem nastoupil před Jeho Svatost. Nevzpomenu si na přesnou formulaci, ale v jakémsi okamžiku jsem najednou řekl něco v tom smyslu, že třeba jednou by Jeho Svatost mohla zvážit svou návštěvu ČR. A papež mě naprosto odrovnal svou odpovědí, když řekl, že dá-li Bůh, příští rok by rád ČR navštívil. To jsem nejen já, ale určitě nikdo nečekal. A tak jsme začali připravovat návštěvu Jeho Svatosti v ČR.

Je zvláštní z úst nekatolíka slyšet oslovení Jeho Svatost…

Nemám s tím nejmenší problém. Velvyslanec je oslovován Vaše Excelence, přitom se excelentní necítím. Ten titul patří úřadu, který člověk zastává. Třeba soudci bývají oslovováni Vaše Ctihodnosti… Jeho Svatost je zkrátka titul, který papeži náleží. Protokol jsou pravidla chování v dané relaci. A při jednání s papežem je zcela na místě ho oslovovat Svatý otče, pokud jste katolík, ale pokud nejste, je oficiální titul papeže Jeho Svatost.

Byl jste překvapen papežovým lidským rozměrem?

Nevím, jestli překvapen. Možná pro mě bylo v tu chvíli výhodou nebýt katolíkem, protože jsem k papeži přistupoval bez jakýchkoli podjatostí. Dokonce si mohu dovolit polemizovat s názorem, že rozdíl mezi Benediktem XVI. a jeho předchůdcem je v tom, že Benedikt je konzervativní a Jan Pavel II. byl liberální. Je tam rozdíl osobnostní. Jan Pavel II. byl evidentní extrovert, miloval ono public relation. Benedikt XVI. tento typ není – je to člověk s obrovským intelektuálním potenciálem. Doprovázel jsem ho na jeho cestě v ČR a to, co jsem cítil, bylo dojetí z toho, vidět ho šťastným, vidět ho najednou být sám sebou…

Můžete to přiblížit?

Ve Vladislavském sále například rektor Karlovy univerzity pronášel pozdravný projev k papeži od řečnického pultíku, Jeho Svatost seděla na svém trůnu. Skončil projev rektora a přišla řada na papeže, který se zdvihl a zamířil k pultíku. To ale vyvolalo reakci protokolu. Začali ho směrovat zpět k trůnu, aby usedl a pronesl svou řeč odtud. Přinesli mikrofon, který mu snížili tak, aby mohl sedět… K tomu trůnu se ještě nechal namanévrovat, ale sedět při svém projevu už odmítl. Zdvihl se a promlouval ke studentům ve stoje. To byly okamžiky, kdy jsem viděl, že nechce být svázán protokolem a že má cit nejen pro to, co bude říkat, ale že reflektuje i to, ke komu mluví. V tu chvíli se podle mého názoru cítil šťastný a spokojený. Svědčí o tom i fakt, že během zpátečního letu do Říma si mě pozval k sobě do kabiny a opravdu upřímně a nadšeně mluvil o svých bezprostředních zážitcích.

A pak přišlo jeho prohlášení o ateismu v Čechách při jeho návštěvě Španělska.

Ta hysterie, která v českých médiích poté vypukla, byla zajímavá. To, co řekl, bylo úplně něco jiného, než uváděla média – ve své podstatě to bylo velmi lichotivé a pozitivní. Přesto však národ, který je nazýván nejateističtějším v Evropě, se cítil být pobouřen tím, že je označen za kacíře. Když se někdo necítí být věřícím, nemůže mu vadit, když o něm někdo prohlásí, že je nevěřící. Takže ve své podstatě mohou být čeští a moravští biskupové velmi šťastní pastýři, protože většina českého národa byla uražena, že o nich někdo řekl, že jsou nevěřící.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay