Staňme se strážci rozbřesku!

Vydání: 2005/6 Katolíci a hudba, 1.2.2005, Autor: Józef Życiński

Příloha: Perspektivy

Bez duchovního obrození se naše kultura vyprázdní = podtitulek

„Je naším velkým úkolem podporovat svět kultury, umění a literatury, aby se tyto oblasti mohly více podílet na formování společnosti, jejíž podobu by neměl určovat jen ryzí materialismus, nýbrž i hodnoty morální a duchovní.“

Těmito slovy se během audience konané 13. března loňského roku obrátil papež Jan Pavel II. k účastníkům plenárního zasedání Papežské rady pro kulturu. Avšak hned na začátku jednání k nám dorazily informace, které se velmi vzdalovaly od papežovy představy. Když jsme zahajovali naše první setkání, na poslední chvíli přispěchal kardinál Rouco Varela (od roku 1994 madridský arcibiskup - pozn. red.) s Jobovou zvěstí: pohnutým hlasem nás informoval o dvou stovkách obětí teroristického útoku na madridském nádraží. Symbolický den 11. března se tak vedle 11. září navždy zapsal do historie fanatické nenávisti sužující naši civilizaci. Rozbřesk třetího tisíciletí byl poznamenán stigmatem teroru nemajícího v dějinách obdoby, teroru, projevujícího se naprostým pohrdáním lidskou bytostí. Navzdory velké touze mnoha lidí vytvářet svět dialogu a solidárních vztahů dnes naopak vzniká svět, ve kterém se leckdo snaží budovat základy nové kultury na násilí a neúctě k právu. Světlo rozbřesku je ohrožováno mračnem komplexů a předsudků tvořících kulturu nenávisti.

 

Lhostejnost dnešních pohanů

Charakteristickým rysem současné kultury je ideová vyprázdněnost filozofického materialismu i militantního ateismu. Tento fakt mimo jiné způsobilo rychlé zhroucení politických systémů založených na marxistické teorii společnosti. V několika málo zemích, kde se ještě část politických elit snaží brát Marxovy ideje vážně, má dnes ateismus umírněnější podobu. Někdejší ateismus dnes nahradila náboženská lhostejnost. Ale ani to není příliš velký důvod k naší radosti. Náboženská lhostejnost už samozřejmě nevyvolává represivní atmosféru proti věřícím, a ani jim naštěstí nepůsobí velká morální dilemata, ale přesto vytváří atmosféru, v níž je náboženství a vše, co s ním souvisí, opět svým způsobem marginalizováno. Protináboženské represe, které fungovaly jako určité metody propagace ateismu, paradoxně oživovaly zájem o náboženskou tematiku a také podmiňovaly respekt k hodnotám, za něž se často platilo lidským utrpením. Náboženský indiferentismus naproti tomu zvyšuje popularitu postojů, u nichž se cení především úspěch a spotřeba, a touha po duchovních hodnotách se saturuje lacinými náhražkami spirituality typu new age.

I pohanství se rychle přizpůsobuje této nové situaci. Zatímco pohanům, s nimiž se setkávali první křesťané, byla nejednou vlastní značná vnímavost k problémům morálky i obeznámenost s kánonem klasické kultury, dnes je situace jiná. Mezi dnešními pohany panuje lhostejnost vůči vyšším hodnotám, doprovázená programovým nihilismem, který chápe duchovní prázdnotu jako přirozené prostředí člověka. Vytvářejí se nové životní vzorce, v jejichž rámci se oslabuje význam řady podstatných východisek, tak typických pro dřívější fáze rozvoje naší kultury. V globálním světě a po informační revoluci se setkáváme s nabídkami životních postojů, které radikálně novým způsobem chápou prožívání vztahu člověka a kultury. Uprázdněný prostor po animal rationale obsadil turista-bezdomovec, který se - aniž by si stanovil nějaké důležitější životní cíle - stal jakýmsi shromažďovatelem co největšího počtu především vizuálních zážitků. Pro něj neexistuje žádný ostře rýsovaný hodnotový horizont, veškerou skutečnost vnímá spíš matně a relativisticky. Také se necítí příliš vázán k jakékoliv tradici, poněvadž ve svém životě uvykl novým a novým experimentům, které ospravedlňuje jednoduchou otázkou: „A proč to nezkusit?“ Aniž bychom propadali pocitům marnosti nebo nostalgii za odcházejícím světem, neměli bychom si přestat klást zásadní otázky po lidské identitě, a to bez démonizace změn, které moderní doba přináší. Během svého kulturního rozvoje už druh homo sapiens nejednou dokázal přinejmenším zpomalit tendence hrozící sebezničením. Máme snad dost důvodů, abychom i dnes mohli doufat v něco podobného.

 

Kultura dezertérů

Při pohledu na kulturní změny naší doby bychom mohli vyjádřit jejich podstatu lakonickým konstatováním: „Naším domovem se stala dezerce“ - dezerce z naší kulturní tradice, jejímž symbolem se staly Delfy, Kapitol i Golgota. Dezertéři se snaží vysvětlit, že útěk byl nutný kvůli naprostému osvobození, nalezení autentické existence, odvrhnutí konvencí bránících zdravému rozvoji osobnosti. Místo toho se reálným důsledkem zmíněné dezerce stalo kulturní bezdomoví našich současníků, kteří si zvolili úprk od toho, co je blízké a důvěrně známé, a kteří chápou duchovní prázdnotu jako náhražku ztraceného domova.

Současný člověk, vykořeněný z vlastní velké kulturní tradice, působí svým bezdomovím dojmem bytosti mnohem dramatičtější, než byli jeho předkové. Na jedné straně se jedná o bezdomoví axiologické, kdy s naší novou duchovní situací nelze ztotožnit žádný systém tradičních hodnot, a na straně druhé také o bezdomoví kulturní, kdy se svět lidské kultury stává realitou odcizující, z níž dnešní člověk utíká buď do virtuálního světa internetu, anebo do světa iluzí vytvářených například omamnými látkami. Vykořeněnost kosmických sirotků se lze pokoušet přehlušit rafinovanou reklamou či ironií, vysíláním televizní reality show nebo rétorikou politické korektnosti. Podobná kulturní nabídka se ale na míle vzdaluje od vzorců, jimiž se kdysi vyjadřovalo naše myšlení inspirované hledáním Boha a jinými duchovními hodnotami. V nabídce diktované pouhou komercí a spotřebou spatřujeme hluboce tragický rys, který vyžaduje společné solidární úsilí, aby všechno to, co lidská kultura během předchozích staletí nashromáždila, nepodlehlo definitivní zkáze.

 

Bezdomoví a svoboda v Kristu

Kosmické bezdomoví současné generace nás nemusí nikterak děsit, pokud si uvědomíme, že i ve ztrátě domova se ukrývají rysy blízké evangeliu Ježíše Krista. V Lukášově evangeliu Ježíš na otázku, kde bydlí, odpovídá: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil“ (9,58). Tato odpověď ukazuje velkou perspektivu duchovní svobody, v níž křesťanství není identifikováno s konkrétní kulturní tradicí nebo s konkrétním společenským systémem. Duchovní svoboda křesťanů vychází z toho, že dokáží pokojně odejít z každého místa kvůli tomu, aby vydali svědectví, že Kristus je u nich na prvním místě. V čistě lidských kategoriích jsou lidmi bez domova. V Boží perspektivě tvoří skupinu kulturních tuláků, kteří následováním Syna člověka směřují do Otcova domu. Neměli bychom propadat zármutku a chápat 21. století jako jakýsi Rubikon, který dnešní křesťané nejsou s to překročit. Měli bychom naopak hledat nové formy působení, které umožní plnější účast křesťanství na přeměně současné kultury.

Na cestě víry je kulturní bezdomoví, které je projevem nejhlubší svobody srdce žijícího jen pro Boha, úplně přirozeným jevem. Bezdomoví tedy nemusí být jen znamením nihilistické negace, ale může se stát i projevem naší svobody, pokud ji dokážeme uchopit v perspektivě definitivního směřování do Otcova domu. Na trase kulturních poutníků se budou nepochybně měnit styly a podmínky jejího průběhu. Neměli bychom ztrácet energii oplakáváním někdejších bezpečných cest. Neměli bychom se rovněž trápit tím, že v současném světě se už vytratily některé postupy, na něž jsme byli zvyklí z našich dětských let. Avšak měli bychom důsledně ochraňovat vědomí kosmického Smyslu, který po tisíciletí dával směr životnímu úsilí našich bratří a sester - nositelů lidského údělu. Nemůžeme odvrhnout onen komplex hodnot, který se stal malou vlastí našeho lidského druhu a který zahrnuje pravdu a svobodu, altruismus a oběť, solidaritu, přátelství a soucit.

 

Nová formace aktivních křesťanů

Prožíváme-li dnes kvalitativně nové výzvy i hrozby, neměli bychom podléhat zármutku ani propagovat lacinou filozofii frustrovaných jedinců. Po vzoru svatého Augustina bychom se měli stát obyvateli dvou měst: lidského i Božího. I když sdílíme starosti lidského města, měli bychom vytrvale putovat do města Božího a hledat hodnoty, které nejsou z tohoto světa a které naopak odhalují konečný smysl našich každodenních cest. Není pravda, že kultura náboženské lhostejnosti v dnešním člověku udusila vnímavost vůči těmto hodnotám. Během našeho zasedání mnozí upozorňovali na fakt, že v řadě zemí se těší velkému zájmu internetové domény s klasickými texty katolických mystiků, které své návštěvníky vybízejí k zamyšlení a kontemplaci. Někdo jiný zase zdůraznil pozitivní vliv Center křesťanské kultury v rámci neochabujícího dialogu s dnešními lidmi. Společně jsme hledali prostředky účinné formace prostředí aktivních křesťanů, kde by se prolnula jejich kompetence v oblasti umění s pozorným vnímáním evangelního poselství.

Jako nenapodobitelný mistr výše uvedeného postoje byl představen svatý Pavel, který promlouval na athénském Areopagu k řeckým posluchačům (Sk 17,16-31). Tak jako jeho schopnost hledat společné hodnoty – a podobně i jeho jazyk, respektující vnímavost posluchačů - nás učí nesnadnému umění vymanit se z pout patosu, ideologických zjednodušení nebo pragmatické honby za okamžitým úspěchem. Je příznačné, že apoštol národů se ve své řeči k pohanům s velkým uznáním zmiňoval o projevech místní zbožnosti, citoval místní básníky, hledal všechny možné způsoby, jak přiblížit obyvatelům Athén světlo Damašku i optimistickou pravdu o zmrtvýchvstání. Měli bychom stejně jako on trpělivě stát v přítmí a čekat na rozbřesk, v němž se jednou světla Damašku spojí se světlem velikonočního rána. V tomto smyslu jsou katolickým tvůrcům kultury adresována i papežova slova o současných strážcích rozbřesku.

* * *

Autor je lublinský arcibiskup. Převzato z www.opoka.org.pl. Otištěno s dovolením autora. Přeložil jš

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay