Stále se rodí i umírají noví světci

Vydání: 2015/38 Pomoc uprchlíkům koordinuje speciální web, 15.9.2015, Autor: Miloš Szabo

Už při společné večeři v jeho ateliéru se stočila řeč na ikony. Když jsme pak odložili příbory, přinesl si štětce, poklekl na zem a pustil se do práce. Český ikonopisec MARTIN DAMIAN.


Abych mohl přijít blíže k ikonám, musel jsem si nejdřív projít cestu sám k sobě, říká ikonopisec Martin Damian. Snímek autor

Jak dlouho pracujete na jedné ikoně?

Záleží na velikosti i na mé momentální dispozici. Malou ikonu tvořím přibližně měsíc, větší třeba i půl roku. Je potřeba nejdřív připravit dřevo, vyztužit ho, na něj pak přijde bavlněné nebo lněné plátno. To drží na dřevě díky levkazu, což je vlastně směs klihu a plavené křídy; přidávám tam ještě trošku zeminy ze Svaté země. Směs připravovaná ve vodní lázni by měla mít nakonec hustotu jako smetana, takže se ředí vodou. Občas, když se mi zadaří, zředím ji vodou svěcenou.

Všechny ty ingredience jsou zároveň symbolem. Kde jste se jim naučil?

Výborným vodítkem je práce francouzského teologa a ikonopisce Egona Sendlera, jenž napsal několik velmi dobrých publikací, kde detailně vysvětluje a rozebírá byzantské umění. Na začátku jsem se ale musel naučit vůbec techniku ikonopisectví, v čemž mi pomohli někteří pravoslavní ikonopisci, kteří byli ochotní se o práci na ikonách se mnou bavit.

Jsou přijatelné vaše ikony i pro pravoslavné křesťany?

V počátcích své práce jsem se setkával s ikonopiskyní, která se tu práci naučila v pravoslavných klášterech. Vysvětlovala mi základní pravidla, naučila mě pracovat se zlatem. Ukazoval jsem jí své ikony a povídali jsme si o nich. Pamatuji si na den, kdy jsem jí přinesl ikonu Spas v silach (Kristus Pantokrator – pozn. red.). Zůstala před ní stát a hned se mě ptala na předlohu. Já už věděl, že tím uznává, že ta ikona je velmi zdařilá. Byl to zlom, kdy jsem konečně vytvořil ikonu, která splňuje zásady a opravdu se může ikonou nazvat.

Jak jste se vlastně k psaní ikon dostal?

Počátky mé tvorby sahají do kapucínského kláštera v Olomouci, kde jsem tenkrát žil. Jeden z bratrů si pořídil tempery, a když se z Olomouce stěhoval do jiného kláštera, nechal je v rekreační místnosti. Asi měsíc jsem kolem nich chodil, než mě napadlo, že bych s nimi mohl vytvořit ikonu Krista.

Proč ikonu, a ne obraz?

Nedokážu to vysvětlit. Bratru Damiánovi, který pracoval v dílně, jsem si řekl o suché dřevo, na něž jsem pak asi měsíc nanášel barvu, ona schla a vpíjela se, aniž vznikal obraz, byla to spíše jakási barevná skvrna. Přesto se mi zhruba po měsíci podařilo ikonu dokončit a najednou mě žádali další bratři, abych jim zhotovil ikonu. Jeden chtěl Svatou rodinu, další Bohorodičku. Tak jsem se o psaní ikon začal více zajímat. Jako první důležitou věc jsem pochopil, že dřevo musím od barev oddělit vrstvou přírodní látky.

Byl důležitý duchovní život, který jste v klášteře vedl?

Bezesporu. Bylo to součástí mé cesty k Bohu, ale i Boží cesty ke mně. Abych mohl přijít blíže k ikonám, musel jsem si nejdříve projít cestu sám k sobě.

Proč právě v klášteře vzniká nejvíce ikon?

Klášter je promodlený prostor stejně jako ikona. Než na surové dřevo nalepím plátno, vpisuji do něj modlitbu, kterou pak sice není vidět, ale na tom dřevě zůstane napořád. Rozdělím ikonu do tvaru kříže, do horní části vepíšu požehnání pro toho, kdo před touto ikonou bude stát, a pak začnu psát litanie – začínám Pannou Marií, pak přidávám různé světce a anděly, nesmím zapomenout na světce, kteří budou na ikoně zobrazeni, ani na ty, jež uctívají zadavatelé ikony. Samozřejmě zmíním také sv. Martina a sv. Kosmu a Damiána.

Jde v ikonách zobrazovat nové postavy?

Určitě, protože stále se rodí i umírají noví světci. Takže mohou vznikat i nové ikony. Zatímco u starých světců neznáme skutečnou podobu jejich tváří, a tak se mnozí z nich vzájemně podobají, tváře dnešních světců jsou poměrně známé. Ikonografie by tedy měla k těmto postavám přistupovat tak, aby měly podobu, kterou si člověk zapamatuje, aniž si musí po stranách ikony přečíst, o kterého světce se jedná.

Podle čeho laik pozná, že jde o ikonu?

Ikony musí splňovat přesný kánon, který by měl člověk zajímající se o jejich koupi znát, jinak se může stát, že si domů místo ikony přinese svatý obrázek nalepený na dřevě. Pro zájemce pořádám pravidelné kurzy ikonografie, kam si občas někdo přinese obrázek, který chce přetvořit na ikonu. Tak se ale nepostupuje. Ikona se musí začít psát od začátku. Jedním ze základních pravidel kánonu je, že na ikoně nesmí být žádné stíny nebo odlesky v očích, a přitom z těch postav musí vyzařovat světlo. Nejdůležitější je tvář, jež má být už tváří oslavenou.

Co je na ikoně nejdražší?

Kromě ruční lidské práce je to určitě její duchovní hodnota. Podle východní tradice na každé ikoně spočívá blagodať, což není jenom abstraktní Boží požehnání, ale přímo mystické světlo, působící jak na ikonopisce, tak na každého člověka, který před ikonou stojí. Její tvůrce k ní musí přistupovat s pokorou, protože autorem ikony není samotný ikonopisec, ale Duch Svatý.

Velmi často je v ikonách použito zlato.

Zlato představuje Boží království: jeho lesk a nádhera má člověku připomínat, že se dívá na skutečnost, která už není z tohoto světa. Svatý Jan ve svém Zjevení píše o nebeském Jeruzalému, který je ze zlata a vyzdobený drahými kameny. Když tedy ikonopisec ikonu pozlatí, říká se, že oddělil nebe od země. Zatímco zlato je původu nebeského, barvy jsou původu pozemského.

Jak se jednotlivé barvy získávají?

Barvy pocházejí ze země, jsou tvořeny jednotlivými pigmenty, což jsou vlastně nerosty různého původu. Míchají se pak se žloutkem a octem, jenž žloutek konzervuje. Některé odstíny barev se vyráběly i ze živočichů, například těžko dosažitelná červená barva se získávala z jistého druhu kobylek, které se vyvařily, čímž se získal červený prášek nahrazující drahý rozdrcený červený nerost.

Koupil byste si vy sám ikonu?

Ano. V období, kdy jsem začínal a navštěvoval různé další ikonopisce, jsem měl dokonce tendenci vyměňovat jejich ikony za své, ale nenašel jsem k tomu odvahu. Jednou v Lurdech jsem šel kolem obchůdku s ikonami, byla mezi nimi nádherná malá ikona trpícího Krista. Byl bych schopen si ji ihned pořídit, už při pohledu na ni se mě dotklo něco většího a vyššího než jen pouhá malba. Nicméně stála kolem 1 000 eur, takže nakonec zůstalo u přání.

Zmiňujete Francii. Kde nejdál se nachází vaše ikona?

V Peru. Dostala se tam ikona Bohorodičky se Spásou světa, což je vlastně Kristus, jehož Matka Boží drží v náručí.

V současnosti vystavujete v Německu.

Tamní sestry františkánky dělaly rekonstrukci svého kláštera a do své kapitulní síně chtěly ikonu kříže ze San Damiana. Když byla hotová, domluvili jsme se na osobním předání, protože nemám rád, když se ikony posílají kurýrem nebo poštou. Řeholní sestry byly spokojeny, a tak jsme se vzápětí dohodli na uspořádání výstavy. Sestřičky hledaly přes internet ikonu kříže ze San Damiana a našli si Damiana (příjmení ikonopisce – pozn. red.).

Co se děje s ikonou na závěr?

Když ikonu dokončím, obvykle si ji dám tak na týden z očí. Když už na ní nemám co upravit, přichází samotné lakování – používá se k tomu buď šelak, nebo olifa. Já používám šelak jednak proto, že je to přírodní živice, a jednak proto, že je prakticky dosažitelný. Výroba olify je složitá, musí zhruba měsíc dozrávat na slunci v průhledné nádobě. Stejně tak je složité samotné lakování, při němž 48 hodin ve dne v noci minimálně dva lidé ikonu přelakovávají.

Existuje závěrečný rituál?

V minulosti se ikona přinesla ke knězi, ten ji popsal, čímž schválil, že je vytvořena podle patřičného kánonu. Dnes většina kněží ikony popisovat neumí, a tak ji popíšu sám a ke knězi ji nosím na samotné požehnání. Vím-li, že si zadavatel chce dát ikonu požehnat sám, nechávám to na něm. Když je ikona použita jako výzdoba sakrálního prostoru, obvykle je její požehnání součástí celé liturgie, jako tomu bylo například v kostele svaté Zdislavy v Prostřední Bečvě.

Blokuje vás při psaní ikony vědomí vlastního hříchu?

Určitě. Jednou v adventu jsem tvořil ikonu Zvěstování Páně. Přišel jsem od zpovědi domů, kde už jsem měl připravené dřevo z dřívějška, a ani nevím, jak se najednou přede mnou ikona doslova vyloupla. Přičítám to tomu, že moje srdce nebylo zatížené hříchem, ale obmyto Duchem Svatým. Je možné, že i stres nebo nesoustředění při tvorbě ikony může být důsledkem byť neuvědomělého hříchu.


MARTIN DAMIAN (*1973 Zábřeh na Moravě) si původně myslel, že bude kapucínským bratrem, po šestiletém pobytu v klášteře však zasvětil svůj čas tvorbě ikon, u nichž po práci v jedné z pražských pojišťoven nalézá svůj vnitřní pokoj. Kromě teologické fakulty absolvoval několik odborných kurzů a dnes má už řadu žáků, kteří se u něj ikonografii učí. Vystavoval v několika českých městech a v rakouské Vídni. V současnosti pořádá velkou výstavu v německém klášteře Bonlanden.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay