Stále je třeba hledat Boží vůli

Vydání: 2019/26-27 Putování s živým Mistrem, 25.6.2019, Autor: Václav Štaud

Příloha: Léto s KT

Letos oslaví sedmdesát let kněžství Mons. ANTONÍN POSPÍŠIL. Kněz mírné a tiché povahy, který ale dokázal oslovit tisíce věřících. Vedle úspěšné pastorační práce totiž také horlivě publikuje. Ve své poslední knize úvah se například věnuje misijní práci církve.

 
„Vhodný pro umístění v nápravném pracovním táboře na Sibiři“ stálo v závěru posudku, který na mladého kněze vypracovali během jeho služby u PTP. Snímek Renata Lorencová
 
Ve svých publikacích rád vzpomínáte na mládí. Jaký byl život venkovského kluka na Přerovsku?

Skromný, a přitom velmi krásný. Například káva, kterou dnes každý snadno pohostí své přátele, v našem i v mnoha dalších domech většinou chyběla. Hospodyně návštěvám nabízely misku kysaného zelí. Svátek byl, když nám dětem maminka přinesla rohlík. Rádio ani televizi jsme neznali, ani nám nechyběly. Z dnešního pohledu se mi zdá podstatnější, že pan řídící se s námi vždy na začátku vyučování pomodlil.

Někdo může namítnout, zda se, když návštěva kostela byla rodinnou povinností, dá se vlastně mluvit o upřímné víře.

Podle toho, jak jsem to prožíval já, nebyly bohoslužby, za nimiž jsme chodili pěšky z rodných Horních Nětčic do sídla farnosti v Soběchlebích, pro naprostou většinu lidí povinností. Byly radostí a určitým druhem odpočinku po celotýdenní námaze. Lidé se těšili nejen na svého Spasitele, ale i na setkání s přáteli a na hroby svých blízkých na hřbitově. Ostatně už koncem dvacátých let minulého století nebyly vzácností rodiny liberálů, které o kostel nezavadily. Byla demokracie, takže je ani nikdo nenutil.

Byla tehdejší doba v něčem výrazně lepší než ta současná?

Možná byli lidé přátelštější a srdečnější. Ale bylo by pošetilé chtít navrátit svět někam dozadu. Podmínky a duch doby se za desítky let proměňují. A jako je nesrovnatelný a jedinečný každý lidský osud, tak je vždy jiný i život dalších generací. Není možné dělat z jedné epochy měřítko jiných, každá má svůj svéráz, svou slávu a poslání. Dnešní doba není lepší nebo horší, je prostě jiná. Ale každá chvíle, v níž žijeme, by měla být chápána jako příležitost ke správným činům.

A kdybyste měl uvést zvlášť vysokou hodnotu doby vašeho mládí?

Byl by to stud. Ani naše generace, stejně jako generace dřívější, nebyly svaté a dokonalé. Ale byly si vědomy pocitu hříchu, potřeby lítosti a vyznání. Dnes běhá člověku často mráz po zádech, když slyší hlasité výkřiky, jimiž dávají lidé na odiv věci, za které by se měli stydět. Stud je nyní pokládán za překonanou chybu a s tím já nemohu souhlasit.

Vaši vesnici prý nepříjemně poznamenaly události na konci války.

Ano, nebylo tehdy vzácností, že někteří lidé si v touze po slávě a pozdních zásluhách hráli na partyzány. A zbytečně při tom riskovali životy svoje i svých spoluobčanů. Jeden z nětčických mužů tak nevydržel pohled na zmatený ústup okupační armády a ze svého okna po Němcích několikrát vystřelil z lovecké pušky. Zajali jej a bez odkladu popravili. Fronta už byla tak blízko, že rozhořčení vojáci neměli čas zúčtovat s celou vesnicí. Kdyby se to stalo o několik dnů dříve, celá naše obec mohla dopadnout jako Lidice nebo Javoříčko.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

Mons. ANTONÍN POSPÍŠIL (nar. 14. září 1925) musel v posledním ročníku Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži nastoupit na práci pro Říši. První léta jeho kněžského působení poznamenala rudá totalitní perzekuce. Po pětiletém zákazu znovu začal působit jako kněz v roce 1967 v Hranicích. Od roku 1968 do roku 1977 byl administrátorem v Andělské Hoře. Roku 2005 odešel na odpočinek, aby se mohl věnovat přípravě homiletických textů a publikovat v Katolickém týdeníku a dalších periodikách. Zvlášť obětavě přispíval do farních zpravodajů. Současně na Zábřežsku a Šumpersku vypomáhal v duchovní správě. Dnes žije v rodině přátel v Brně-Žabovřeskách a navzdory vysokému věku nepřestává psát knihy plné vzpomínek a poučení. V březnu 2010 ho papež Benedikt XVI. jmenoval kaplanem Jeho Svatosti. Před několika týdny v olomoucké katedrále poděkoval Bohu za významné kněžské výročí při mši svaté s arcibiskupem Janem Graubnerem a dalšími jubilanty různého věku. Byl mezi nimi nejstarší.

VÁCLAV ŠTAUD

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 42 15. – 21. října 2019

Svatovítské varhany poprvé zahrály

Nové svatovítské varhany se poprvé rozezněly. Nikoli pod klenbami pražské katedrály, ale v montážním sále dílny varhanáře Gerharda Grenzinga ve španělském El Papiolu…

celý článek


Když se sejdou následovníci Krista

Každou neděli se nad tisíci chrámů v Čechách, na Moravě i ve Slezsku rozezní zvony. Zvou ke společnému slavení mše svaté. Farnost se schází.

celý článek


Žijeme pro okamžik každého dne

Královéhradeckou diecézi koncem září navštívil indický arcibiskup PETER MACHADO z Bangalore. Mezi českými věřícími podle svých slov zažil vřelé přijetí a velký…

celý článek


Oslava každodenní svatosti

Minulou neděli se sbor světců rozrostl o pět nových jmen. Osobnosti jsou rozdílné – od kardinála a intelektuála přes řeholnici s mezinárodním věhlasem až po ženu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay