26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Správně číst Písmo je práce, ne zábava

22. 5. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/21 Ve vaší farnosti se nesportuje?, 22.5.2007

Drobný starý pán, kterého už jen zřídka můžete potkat mimo jeho byt, vypadá spíš na sběratele známek než na proslulého teologa a religionistu evropského formátu, jímž profesor Jan Heller je.

Když jste dostal nabídku jako evangelík, abyste přednášel na katolické fakultě, jak to na vás zapůsobilo?

Nabídka učit na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy přišla celkem znenadání. Pozval si mne náš tehdejší děkan Filipi (mimochodem můj bývalý žák a nyní asi nejbližší přítel mezi kolegy) a pověděl, oč jde. A to s dovětkem: To nemůžeš odmítnout, to je ekumenický průlom! Věděl jsem, že mám mezi řadou katolíků dobré jméno, ale něco takového, jít učit – i když jen výpomocně a na menší úvazek – to mne nikdy ani ve snu nenapadlo. Se starozákoníkem Hřebíkem se dobře známe už léta a jsme si i v lecčem blízcí, zvláště v důrazu na to, že vykladač má svůj text dopracovat až ke zřetelnému poselství. Zajel jsem na KTF a ukázalo se, že naše představy o výpomoci se zcela shodují.

Dal se rozeznat nějaký rozdílný přístup u studentů na evangelické a katolické teologické fakultě?
Rozdíl mezi studenty na ETF a KTF byl. Především v tom, že na ETF mne znali a na KTF ne. Všichni na KTF byli zvědaví, někteří s trochou podezření, co jsem vlastně zač. Ale podle mého přesvědčení to bylo na místě. Zdůrazňuji, že jsem nikdy neslyšel ani jedno odmítavé či pohrdavé slůvko. Ale věděl jsem, že si musím studenty nejdřív sám získat, a to ve dvou bodech: že se opravdu ve Starém zákoně vyznám a nejsem předstírající diletant a že jsem opravdový křesťan, který říká to, čemu sám věří a za čím stojí. Myslím, že se obojí poměrně rychle zdařilo. Citoval jsem většinou zpaměti hebrejské i řecké znění, analyzoval pojmy a větné struktury, citoval vykladače staré i nové. A nikdy nepominul to, jak vykládané biblické místo osvětluje náš dnešní i osobní život. Studenti poslouchali soustředěně až napjatě. A každou přednášku jsme zahajovali kratičkou pobožností. Povstali jsme, pokřižovali se ve jménu Svaté Trojice, pak jsem z Bratrských hesel přečetl biblický text a po něm se jedinou větou pomodlil – volně, ale tak, aby onen krátký modlitební povzdech byl zároveň prosbou o přivlastnění poselství přečteného verše. Trvalo to snad jen dvě nebo tři minuty, ale bylo jasné, že studenti to konají se mnou rádi a že i po takové kratičké pobožnosti jsme tu spolu před Bohem, nad Písmem a pod Slovem. Pak už se chodili svěřovat, dostal jsem pozvání do rodin i do kláštera a – nu, byl jsem jejich. Dodnes se mi po tom trochu stýská.

Působíte jako učitel, ale i jako kazatel. Kázání jistě nemůže být přednáška – měl jste v tom smyslu nějaké zásady, jak kázat, aby to opravdu bylo odlišné od vysokoškolské přednášky?
Ano, kázání je něco jiného než přednáška. Dokud to bylo možné, sloužil jsem kazatelsky často a rád. Jak jsem kázal, ukazují dvě nedávno vyšlé sbírky mých kázání „Jak orat s čertem“ (Kalich, Praha 2005) a „Stezka ve skalách“ (Kalich, Praha 2006). Na závěr této druhé knihy je připojena jakási „malá homiletika“, kdo má zájem, může si to tam přečíst.

Celý život jste strávil studiem Starého zákona: může vás ta kniha ještě něčím překvapit?
Zajisté, že může. Nejen to. Ona mne stále znovu překvapuje, a to především tehdy, vezmu-li ji vážně a připustím-li, že v ní jde o mne.

Jazyky Bible znáte téměř jako svou mateřštinu. Jak hodnotíte současný ekumenický překlad do češtiny v porovnání s překlady předchozími?
Na českém ekumenickém překladu jsem pracoval, takže dosti dobře znám jeho přednosti i nedostatky. Teď jde o to, jak to říci stručně. Stará Kralická bible je často doslovnější, jenže právě proto dnešnímu čtenáři obtížněji srozumitelná. Nový překlad je „uhlazený“, zvláště v Novém zákoně. Rozhodně je to dílo užitečné. Ale jde o to nevyjít čtenáři vstříc příliš – tak, aby přestal sám nad textem přemýšlet. Správně číst Písmo je práce, ne zábava.

Proč je ve čtivosti Starého a Nového zákona takový rozdíl?
Skupina překládající Starý zákon se snažila text především vysvětlit, proto zpracovávala hned i komentář. Překladatelé Nového zákona se snažili o text co nejsrozumitelnější a nejplynulejší, vycházeli tedy co nejvíc vstříc čtenáři.

Neohrozí tato vstřícnost autentičnost Nového zákona?
Volnější překlad má v sobě samozřejmě jakési nebezpečí. Ale myslím, že slovo „autentičnost“ tu není tak docela na místě. To základní u novozákonního poselství, tedy to, co pro nás Bůh v Kristu udělal a dělá, je i ve volnějším překladu zřetelné. Věc je jemnější: volný – řekněme příliš vstřícný – překlad Písma, a to kterékoliv jeho části, může vyvolat ve čtenáři pocit, že už vše zná a všemu rozumí, že tedy není třeba ptát se dál a jít do hloubky. Takový překlad pak může čtenáře ochudit o pohled do hlubin Božích tajemství. Jde-li o prostého věřícího, neděje se mnoho. Ale vykladač a svědek, kněz a kazatel, by se měli snažit proniknout do Božích tajemství co nejhlouběji, a pak jim text, zdánlivě kostrbatý, může být cenným podnětem k dalšímu ptaní a přemýšlení.

Dá se předpokládat, že se Starý zákon zachoval v původní podobě, nebo lze v Bibli najít i dodatečné zásahy zvenčí?
Ano, původní hebrejské znění se zachovalo téměř bez dalších zásahů. Za život jsem ve Starém zákoně našel jen jediné místo, kde asi staří rabíni (ale už brzy po Kristu) hebrejské znění maličko upravili. Je to žalm 22,30 – konec verše. Ale není to jisté. Výrazně potvrzují spolehlivost Starého zákona nálezy kumránské.

Dnes už žádné zásahy do jeho původního smyslu nehrozí?
Nehrozí v církvích zakotvených pevně v křesťanství a biblické tradici. Falešní „odborníci“ ovšem hlásají leccos, ale vážní bohoslovci to neberou.

Může dnešní moderní době Starý zákon přinést ještě něco užitečného, nebo se již vyčerpal?
Rozhodně se nevyčerpal. To může tvrdit jen někdo, kdo mu rozumí velmi povrchně. Písmo je něco jako abeceda: nemusíte k ní přidávat, chcete-li říci nové věci. A já věřím, že Bůh chce a bude říkat Písmem lidem ještě nové věci. Nový zákon bez Starého je jako text bez slovníku: můžete si jej v tom případě upravit podle svého. Něco jiného je ovšem správné rozpoznání, že ve Starém zákoně je třeba leccos vykládat obrazně, co se kdysi vykládalo doslovně.

Ve svém díle Nástin religionistiky mluvíte o náboženském nezájmu našeho obyvatelstva. Je to skutečně nezájem o biblickou tradici, nebo spíše o nezájem vůči církvi?
Nezájem dnešních lidí působí asi především to, že chtějí být nade vším posledními pány a mít vše sami v rukou. Být „sami svoji“. O různé náboženské „ozdoby“, jmenovitě orientální, zájem trvá, ba leckde roste. Ale nebývají (alespoň běžně) přijímány, pokud přicházejí s vážným nárokem a staví do otázky lidskou a právě i náboženskou samolibost a sebestřednost.

Když se řekne křesťanství, každý si vybaví církev. Jakou roli by měla církev v křesťanství mít?
Koncept církve bude nutno revidovat ještě hlouběji, než se dnes děje. Doufám, že církev bude získávat znovu věrohodnost a váhu tam, nakolik a kde se bude odříkat své vládychtivosti a mocenských nároků. Církev rozhodně není cíl, tím je Boží království, ale měla by být směrovkou a cestou. Církev pokorná a věrná pak takovou směrovkou jistě jest.

Kromě toho, že jste teolog, jste také uznávaný odborník v oblasti religionistiky. Dal by se v několika větách vystihnout nejpodstatnější rozdíl mezi teologií a religionistikou? Obě vědy se přece shodně zabývají náboženstvím...
Religionistika mluví o akci lidské – jak člověk hledá Boha a vytváří bohy. Křesťanská teologie mluví o akci Boží – jak Bůh hledá a v Kristu už našel člověka.

Přesto mám ale na mysli počátky religionistiky a výrok Guglielma Salvadoriho: „Dějiny náboženství (religionistika) neodvratně zabíjejí dogmata a podvracejí církve.“ Nemůže rozdílný přístup religionisty a teologa vyvolávat rozpor v badatelově pohledu na klíčové otázky?
Výrok G. Salvadoriho platí pro náboženství jako lidský výtvor. Ale evangelium není lidský výtvor, proto je vážná kritika naopak užitečně očišťuje. Pomáhá totiž ozřejmit jeho základní intenci, lecčím zanesenou. Sebekritický badatel ví, kdy pracuje jako religionista a kdy jako teolog. A právě o tom rozlišení jsem mluvil v předchozí otázce.

V Nástinu religionistiky považujete křesťanství za výjimečné, protože bylo na rozdíl od některých jiných náboženství zjevené. Pro religionistiku jsou všechna náboženství stejně zajímavá...
Ano, pro religionistu jsou více méně stejně zajímavá, v tom máte pravdu. Ale teolog ví, že v evangeliu jde o něj, ne o náboženství. Samozřejmě je třeba mít na zřeteli, že i křesťanská tradice užívá řady náboženských forem jako svého „výraziva“. Problém je také v tom, že existují proudy, které se samy nazývají křesťanskými, ale ve skutečnosti se evangeliu, tomu jádru Písma, značně vzdálily. Zde čeká mnoho důležité práce.

Ještě se vrátím k výjimečnosti křesťanství. Čím se tak výrazně odlišuje od jiných náboženství? Vždyť není jediným náboženstvím, které vychází z Bible.
Rozdíl mezi různými náboženskými proudy a křesťanstvím je dán rolí Krista. Nikde jinde se neříká, nebo alespoň dost zřetelně neříká, že Bůh k nám přišel v Kristu.

V současné době zažívají velký boom náboženství, které pocházejí z jiných kulturních prostředí. Jako by se zdálo, že tradiční představa křesťanského Boha upadá.
Ano, tradiční křesťanské představy jsou dnes u nás v krizi. Lidé chtějí Boha či bohy podle svého gusta. Ale to není důvod k panice, nýbrž výzva k nové vážné teologické práci. Je třeba říci i dnes nově a srozumitelně, co je skutečně stále platnou podstatou a co jsou jen proměnlivé formy.

Neobáváte se, že v dohledné době bude „prokouknuta“ podstata transcendentna a náboženství tak ztratí svůj mystický charakter?
Neobávám. Podstatou transcendentna je právě to, že je „neprokouknutelné“. Může se ovšem ukázat, že jsme do transcendentna tu a tam zařazovali to, co je „prokouknutelné“ a co do něj ve skutečnosti vlastně nepatří. Ale to je součást očistného procesu. „Mystický charakter“ je vágní pojem, to bychom se museli nejdříve dohodnout, co tím kdo myslí.

Mystický charakter jako „tajemství a neznámo“, které má v sobě každé náboženství ukryto. Že dojde k racionalizaci tohoto „tajemna“.
Věcně samozřejmě souhlasím s těmi, kdo tímto (žel víceznačným) pojmem označují skrytou Boží přítomnost a skryté vedení, které přesahuje jakoukoli empirickou evidenci. Boží tajemství jsou tu samozřejmě proto, abychom je respektovali – nikoliv k tomu, abychom je luštili jako křížovku.

Jaký vzkaz by náboženství jako fenomén mohlo dát směrem do budoucnosti?
Otázku náboženství jakožto fenoménu jsem podrobně rozebral ve své knize Nástin religionistiky. Nevěřím v radikálně „nenáboženského“ člověka. Vždycky se k něčemu upíná – a to je jeho bůh. I kdyby to byla jeho hlasitě proklamovaná „nenáboženskost“. Pak právě ona se mu stala životním úběžníkem a bohem, na němž se orientuje. A právě proto je Písmo tak aktuální, že tuto skrytou náboženskost odhaluje a ukazuje její kořeny: člověk chce být sám svůj, protože se bojí patřit Lásce – Bohu. A proto Bůh Kristem říká: Odvažme se milovat, obětavě a nezištně, a věřme, že neproděláme. Právě tato odvaha je jádrem víry.

A vzkaz náboženství z vašeho zcela osobního pohledu?
Řekl bych, že láska k Bohu a k bližnímu (k Bohu v bližním a k bližnímu v Bohu) znamená především konec sobectví a sebestřednosti. Kristus je ten, který je tu zcela pro druhé. A v něm je tu Bůh zcela pro nás. Tak se bytím v Kristu stáváme těmi, kdo jsou tu (s Ním a v Něm) zcela pro druhé, a tím pro Boha. Připravili Josef Nerušil a Milan Badal



Prof. ThDr. Jan Heller, přední český biblista, znalec hebrejštiny a řečtiny, *22. dubna 1925 v Plzni. Emeritní profesor UK – Evangelické teologické fakulty. Teologii studoval v letech 1945–48 na Husově fakultě a současně obor filosofie-čeština na FF UK. Poté studoval v Basileji. Od r. 1977 vyučuje Starý zákon a vede katedru biblistiky až do r. 1992, kdy se stal emeritním učitelem ETF UK. Na jaře 2002 přijal pozvání na katolickou teologickou fakultu UK. Spolupracoval na obou částech ekumenického překladu Bible, a na tvorbě Biblické konkordance. Je autorem řady knih.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou