Spravedlivý z víry živ bude

Vydání: 2016/45 Papež František ve Švédsku, 1.11.2016, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy 45

Rozdělení působí bolest, ale bolest nás zase nutí, abychom se s rozdělením nespokojili. Poslední papežové jsou příkladem toho, jak je možno vytrvale a trpělivě hledat smíření a nabízet jednotu v různosti. Týká se to i vztahu katolíků a luteránů. Svědčí o tom i aktuální cesta papeže Františka do Švédska ke společnému setkání se Světovou luterskou federací.


Martin Luther byl na cestě domů z Říšského sněmu ve Wormsu, kde na něj záhy byla uvalena říšská klatba, zajat skupinou jezdců a odvezen na hrad Wartburg (4. května 1521). Tímto způsobem ho jeho zeměpán Fridrich Moudrý uchránil před důsledky klatby, tj. zatčením a následným procesem. Malba Paula Thumanna z roku 1871. Repro KT

Reformátor Martin Luther (1483 až 1546) není ani pro evangelíky neotřesitelnou autoritou, ale rozhodně ho nelze obejít. Neobešel ho ani Benedikt XVI., který v roce 2011 navštívil bývalý Lutherův klášter (augustiniánský) v Erfurtu, kde pronesl zamyšlení nad Lutherovou otázkou: „Jak dosáhnu milostivého Boha?“ Otázky po Bohu si dnes s takovou palčivostí lidé obvykle nekladou, a tak by se měli od Luthera v této věci učit – řekl tehdy Benedikt XVI., který ale při jiných příležitostech nesmlčel i své výhrady vůči protestantismu.

Každopádně otázka „Jak dosáhnout milostivého Boha?“ zcela rezonuje s právě končícím Svatým rokem milosrdenství vyhlášeným papežem Františkem. Ostatně své proslulé teze proti zneužívání odpustků začal Luther takto: „Když náš Pán a Mistr Ježíš Kristus řekl: ‚Čiňte pokání‘, chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním.“ Navíc Luther sám napsal o svaté zpovědi, že se mu „náramně líbí“, leč v luterské tradici se přesto neujala. Možná i to je dokladem toho, že se kdesi stala chyba.

Papežové udávají směr

I přes dílčí neshody se římští biskupové počínaje Janem Pavlem II. vydávají příležitostně navštěvovat luterské kostely, a to především luterský evangelický sbor ve Věčném městě. Jan Pavel II. se také v západoněmecké Mohuči roku 1980 velmi vlídně vyjádřil k augsburské konfesi – tehdy se v Německu právě slavilo 450. výročí tohoto hlavního luterského vyznání, které je vůči katolické církvi až překvapivě vstřícné a vyzdvihuje roli tradice (zformuloval je smířlivý humanista Melanchton, nikoli Luther). Toto vyznání je totiž psáno v situaci, kdy po prvním nástupu reformace horké hlavy na obou stranách ochládají a umírnění teologové hledají cesty k překlenutí rozporů. Žel historie se nakonec ubírala jinudy.

Přesto od roku 1966 se rozvíjí oficiální ekumenický dialog mezi katolíky a luterány a leccos se už podařilo vysvětlit. Pravdou však je, že neshody dnes nastaly ve zcela jiné oblasti než v dogmatické – a sice v bioetických otázkách (antikoncepce, eutanazie, homosexuální svazky) nebo v názoru na svěcení žen. Evropští a zčásti i američtí luteráni totiž tíhnou k liberálnější, tzv. situační etice, kde na misce vah převažuje individuální úsudek jednotlivce a jeho svědomí nad principiálním rozhodováním.

Luther tak opravdu stojí na počátku individualizace náboženského života na evropské půdě. Lze dokonce říct, že s Lutherovým nástupem se začíná křesťanská Evropa sekularizovat. Přesto duchovní život v Evropě obohatil jako málokdo v jeho době.

Reformační exploze

Martin Luther byl neklidný hledač, hluboký, talentovaný, ale neskladný. Není divu, že se dostal do sporu s renesančním pokleslým papežstvím, neboť úpadek tehdejší církve, korupce a římský životní styl svou nevázaností volal do nebes. A volal i do Němec, odkud papež Lev X. toužil získat prostředky k dostavění svatopetrské baziliky. Proto vyhlásil odpustkovou kampaň, jejíž výtěžek měl směřovat právě na tento účel. Ale křesťané severně od Alp měli už římské nenasytnosti a nespoutanosti až po krk – nutno přiznat, že demoralizace církve a úpadek duchovní autority dosáhl tehdy asi vůbec nejskandálnější podoby. Proto když Martin Luther zveřejnil svůj protest proti zneužívání odpustků, zapůsobilo to jako roznětka.

Výbuch, který následoval, nečekal ani on sám. Když se později vůči papežství vymezil do té míry, že nebylo cesty zpět, nebyl na tom ovšem bez viny. Pálit mosty je vždy snazší než je stavět. I tak je však nutno evangelickému reformátorovi přiznat jeho vnitřní pohnutky a skutečnou touhu po obnově víry. Postrádal však uměřenost a nadhled svého souputníka Erasma Rotterdamského, s nímž byl zprvu na jedné lodi – oba si totiž byli vědomi nutnosti reformy, ale později se rozešli (Erasmus zůstal katolíkem).

Jako blesk z čistého nebe

Martin Luther je mezi všemi ostatními evropskými reformátory svorně považován za prvního mezi rovnými. Den, kdy zveřejnil své protiodpustkové teze (31. říjen 1517), se dnes na celém světě nazývá „Dnem reformace“. A právě 500. jubileum této události je důvodem k ekumenické inventuře.

Začalo to tehdy vlastně zcela nečekaně: Když se Martin Luther jako mladý student vracel 5. července 1505 spolu se svým přítelem pěšky z Erfurtu, kde studoval, do Mansfeldu, překvapila je bouřka. Zatímco Luther sám se po úderu blesku ocitl na zemi se slovy střelné modlitby na rtech: „Svatá Anno, pomož, stanu se mnichem“, jeho přítel byl zasažen a na místě zemřel. Obojí zapůsobilo na Luthera tak silně, že ačkoli se na přání otce věnoval studiu práv, okamžitě změnil své rozhodnutí a už dva týdny poté vstoupil do jedné z tehdy nejpřísnějších řeholí – do augustiniánského řádu v Erfurtu.

O dva roky později byl již vysvěcen na kněze a pokračoval ve studiu teologie a filozofie. Za dalších sedm let zakončil studia doktorátem a usadil se v klášteře ve Wittenbergu, kde v roce 1513 zahájil jako profesor Písma sv. svou akademickou dráhu. Byla to tehdy úplně nová, přestože velmi skromná univerzita.

Askeze a umrtvování

A tu se stalo něco mimořádného. Ještě před památným Lutherovým vystoupením proti odpustkům se díky němu vyšvihl počet zdejších studentů do takové výše, že je Wittenberg čítající tehdy dva tisíce obyvatel nebyl schopen ani ubytovat. Zásadní roli zde hrála Lutherova metoda výkladu Písma, při níž se zaměřoval na originální biblický text – ostatně od nového výkladu Písma si tento augustinián sliboval i reformu církve. Klíčem k Písmu sv. se mu stal sám Kristus – odtud hodnotil všechny oddíly Písma podle toho, jak mnoho „přinášejí Krista“. Vlastní osvobození však tento mladý profesor Písma zakusil až tehdy, když „objevil“ význam slov v listu Římanům (1,17), která hovoří o Boží spravedlnosti a především o tom, že „spravedlivý z víry živ bude“. Luther totiž do té doby strávil mnoho času askezí a umrtvováním, aby dosáhl pokoje plynoucího z odpuštění, aniž by překonal pocit vlastní nedostatečnosti. Teprve nyní mu biblické zaslíbení přineslo prozření a definitivní reformační nasměrování.

Překlad Nového zákona

Z této perspektivy pak napsal nejen 95 protiodpustkových, respektive protikorupčních tezí (tehdy se věci duchovní a světské až nepřípustně směšovaly i na nejvyšších církevních místech), ale také další slavné spisy, jako například O dobrých skutcích, O babylonském zajetí církve či O křesťanské svobodě. Vrcholem Lutherova bohosloveckého přístupu byla tzv. teologie kříže, v níž z perspektivy Kristova utrpení a vykoupení odmítl veškerý církevní triumfalismus.

Jeho odklon od katolické církve se odehrával v několika etapách, když zpočátku nevěřil, že by tehdejší papež Lev X. nebyl nakloněn jeho argumentaci. Sněm ve Wormsu s novým císařem Karlem V., jakož i „uklizení“ Luthera na hrad Wartburg ze strany jeho zeměpána Fridricha Moudrého, kde Luther famózně přeložil Nový zákon z řečtiny do němčiny, či poté Lutherův útěk z hradu a organizování reformace ve Wittenbergu tvoří samostatné kapitoly Lutherova reformačního zjevu. Stejně jako jeho příkré, až hysterické odmítnutí vzpoury sedláků, kteří prahli po sociálně solidární reformaci, jakož i jeho odpor vůči jakékoli anarchii ve vztahu ke stávajícímu společenskému řádu.

„Jsme jen žebráci“

Zkrátka málokterá postava v církevních dějinách v sobě snoubila tak výbušnou a štěpící sílu a zároveň tak obrovský strach z rozvratu, k němuž by mohlo dojít, jako Martin Luther. Wittenberský reformátor v sobě spojoval akci i reakci. A mnohem víc: dokázal vést univerzitní disputace i psát katechismy pro nejprostší lidi, skládal písně i překládal Bibli, ale také volal ke krvavému potlačování vzbouřených sedláků, spílal Židům a projevoval až ostentativní aroganci vůči těm, kteří se s ním lišili v názorech. Měl v sobě zarputilost, cílevědomost a přitažlivost vůdce i svůdce.

V nejvyšších myslitelných patrech teologické monumentality se pohyboval právě tehdy, když pokorně hovořil o Kristu a o církvi. Co je církev, to podle něj ví každé malé dítě. Církev – to jsou ti, kdo slyší hlas svého pastýře. Německý katolický teolog Otto Herrmann Pesch, autor nejlepší knihy o Lutherovi, jakou máme v češtině, o něm napsal, že žádný jiný teolog církevních dějin není tak studován a interpretován jako právě Luther. Kdo by chtěl sledovat současnou světovou diskusi o Lutherovi, docela jistě by podle Pesche neměl čas na nic jiného.

Jisté je jedno: Kristus se stal Lutherovi nejen klíčem k Písmu sv., ale také vlastním obsahem a vykladačem svátostí. „Jsem pokřtěn“ pro Luthera znamenalo totéž co „patřím Kristu“. A o svém pojetí svátosti Večeře Páně věřil, že pod způsobem chleba a vína je přítomen celý Kristus, a tuto svou víru nebyl schopen ani ochoten oslabit žádným kompromisem. Ani ve prospěch jednoty reformace. Když umíral, pokorně vyznával: „Jsme jen žebráci.“ Chtěl tím uznat, že bez Krista nejsme ničím, s ním ale vším.

Společná modlitba

Dodnes se nepodařilo tehdejší roztržku zacelit. Je celá řada luteránů – podobně jako anglikánů –, kteří touží po sjednocení s papežem, aniž by se chtěli vůči své vyznavačské tradici obrátit zády. Luteráni i anglikáni však nejsou zcela kompaktním společenstvím, což je dáno i tím, že jsou v naší době rozseti po všech kontinentech a liší se i mezi sebou v důrazech. Navzdory tomu se cosi zásadního událo a klíčový podíl na tom má emeritní papež Benedikt XVI. V roce 1999 dospěla katolická církev a Světová luterská federace k dohodě o učení o ospravedlnění. Ospravedlnění z víry považoval sám Luther za jedinou skutečně zásadní otázku, která se týká vztahu k papežství. Jeho nástupci na samém konci 2. tisíciletí nakonec přece jen dospěli k dohodě s Římem. „Ratzinger dokázal rozvázat uzly,“ vzpomíná na nesnadnou cestu k dohodě významný německý evangelický teolog a církevní představitel Wolfgang Huber.

Přesto existují, jak již bylo naznačeno, oblasti, kde shoda nepanuje. Jsou to ale většinou otázky, které středověcí křesťané neřešili. I když se katolíci a luteráni ve všem neshodnou, má i tak smysl být spolu a modlit se, neboť v otázkách víry má poslední a definitivní slovo Duch Svatý. Víc než do ekumenických rozhovorů, které nepřestávají mít svůj význam, se tak těžiště ekumenismu přesouvá do společné modlitby. Veni Creator Spiritus! Přijď Duchu Stvořiteli!
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 13 28. března – 3. dubna 2017

Svou duši poroučím Bohu

Kardinálové z několika zemí světa, čeští a moravští biskupové i více než tři tisíce věřících z celé země se v sobotu přišli do svatovítské katedrály rozloučit…

celý článek


Eucharistická úcta napříč staletími

Na prahu Velikonoc zve Arcidiecézní muzeum v Olomouci k zamyšlení nad Kristovou obětí zpřítomněnou v eucharistii. Pod názvem „V oplatce jsi všecek tajně“ vystavuje působivý…

celý článek


Antonín Mandl, člověk dialogu

Vzpomínka na P. Antonína Mandla (27. března 1917 – 15. března 1972) u příležitosti 100 let od jeho narození chce být zároveň i připomínkou jeho přátel a spoluvězňů,…

celý článek


Pojďme si povědět něco pěkného

Mladým partnerům na začátku vztahu chybí slova. Tolik si toho chtějí říci! Překotně povídají, skáčou si do řeči, nemohou se dočkat, až skončí jeden a začne druhý.…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay