Sport mu nejde a hnout se nechce

Vydání: 2015/33 Jak odpočívají duchovní?, 11.8.2015, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma

Ze schodů chodí jako penzista, na kole se sotva udrží, fotbalový míč když trefí, tak ho někam zakopne. Roste z něj izolovaný obrýlený šprt s pověstí nešiky nebo obtloustlý maminčin mazánek. Ze samé nechuti se pohnout leniví. Dětský kolektiv mu pak přiřkne nelichotivé přízvisko: nemehlo.


U počítače tráví dnes děti mnoho času.Ilustrační snímek archiv KT

Některé děti nemají pohyb v krvi. V kolektivu často trpí, což jejich potíže jen a jen zvětšuje. Vyhýbají se společnosti, kde jim chybí přijetí a uznání, uzavírají se a trčí doma. V době informačních technologií snáz, spíše a raději, protože jim počítače a jejich svět poskytují zábavu a nahrazují bezprostřední sociální kontakt, který se dříve odehrával v dětském kolektivu na ulici, na vsi – zkrátka venku. A je na rodičích a těch nejbližších, jak takovému potomkovi z problémů pomoci. Bývá to velký oříšek.

„Táta nebo máma se mohou podívat na nabídku volnočasových aktivit, příměstských táborů, pak i ve škole, v okolí bydliště. Dnes bývá poměrně široká. Nejlepší je najít kombinaci pohybu a jiné aktivity, aby se pro takové dítko snížil práh. Hloupost je, když rodiče tlačí: musíš se hýbat, chodit do florbalu, tancovat. A ono ho to nebaví, protože ostatní se mu ke všemu smějí,“ popisuje Romana Michaela Michalíková, zkušená pedagožka působící sedm let v otevřeném klubu pro mládež.

Zájem o počítače přitom nevidí jako překážku. „Je dobré najít zájmový kroužek, který s počítačem souvisí. To aby se potomek dostal mezi lidi a časem třeba i k pohybu. Ono jenom se někam dostavit znamená fyzické úsilí,“ usmívá se pedagožka. „Dobré jsou kluby, kde si zájemci mohou vybírat. Třeba chodí zprvu na počítače, získají si kredit odborníka a později se snáz přidají k dalším aktivitám. Zdaleka nejhorší je aktivní tatínek, který zapíše syna na florbal, který mu nejde, a všichni si klepou na čelo, co to tam mají za ťululum,“ popisuje negativní zkušenosti Romana Michaela Michalíková.

Skvělou příležitostí v katolickém prostředí jsou například salesiánská střediska a kluby. V místech, kde kongregace nepůsobí, pak například ministrantské schůzky. Když je schůzka s přípravou na liturgii a službu u oltáře rozšířená o další společné podniky, jejichž součástí je sport, výlety a podobně, je to ideální prostředí. „Hodně záleží na osobě kněze nebo osoby, která má takovou práci ve farnosti na starosti. Pokud ministranti jen odsedí bohoslužbu, případně pasivní schůzky, veškerá aktivizace tam chybí,“ zdůrazňuje Michalíková. Vychvaluje také skauting. „Jeho velkou předností jsou vedoucí. Procházejí totiž propracovanou formací, jsou vzdělávaní a na méně pohybově obdarované děti připravení. Musejí s nimi umět pracovat a nenechají ostatní, aby se stali terčem jejich posměchu a ústrků,“ nabízí dobrý tip pedagožka.

Velkým štěstím jsou zmínění salesiáni poblíž bydliště. „Ti neorganizují jen kroužky, ale často ty nejmodernější aktivity, které jiní a jinde nedělají. Třeba takové taneční podložky propojené s počítačem, na kterých se tancují konkrétní kroky v často zběsilém rytmu. Na tom některé děti skákaly, ačkoli jinak by se do ničeho podobného rozhodně nepustily. Kluci i holky u toho byli za frajery,“ hovoří o své praxi Romana Michaela Michalíková.

Pro ty, kdo štěstí s blízkostí salesiánů nemají, jsou jistou „záchranou“ například herní konzole, které lze mít i doma. „Jsou super pro dítka, která milují počítačový svět, hry, jež mohou ovládat vlastním tělem. Znamená to ovšem, že se nedostanou z izolace,“ připomíná pedagožka. Nekompromisní je, když se v souvislosti s menším pohybovým nadáním dětí vyřkne slovo šikana. „Pedagog musí znát žáky a číst mezi řádky, co se děje. Je-li dítě nemehlo, je to zárodečná situace pro šikanu, nemotora doslova láká. A pozorní musejí být i rodiče.

V našem středisku jsme postihovali už náznaky šikany velmi tvrdě. Měli jsme v klubu například kluka-autistu. Velmi ostře jsme se stavěli k jakémukoli náznaku posměchu. Stejně si na něj partička počíhala. Nezbylo než jí vstup do klubu zakázat. Pedagogové i rodiče musejí u takového dítka, které nevědomky popichuje okolí svou pohybovou indispozicí, být pořád ve střehu, registrovat změny v chování, vidět do vztahů, zajímat se a zasahovat hned a striktně,“ doporučuje velmi jednoznačně Romana Michaela Michalíková.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Doma, Přílohy



Aktuální číslo 26 27. června – 3. července 2017

Vydat se k prameni: na Velehrad

Začínají prázdniny – doba cestování a výletů. Rádi se vydáváme třeba do míst, kde pramení nějaká řeka. Obvykle to znamená výstup do hor, kde velice nenápadně…

celý článek


Putování v sobě skrývá obrovský poklad...

Zeptali jsme se několika zkušených poutníků, jaká cesta byla pro ně ta nejkrásnější.

celý článek


Křesťan a státník Helmut Kohl

Dlouho mluvil, ale uměl i dlouho naslouchat. Nejednou mu už předpovídali konec, ale vládl šestnáct let. Byl umanutý myšlenkou, jak zabránit opakování války. Takový byl…

celý článek


Letní putování s rodiči

Na ty dopisy si pamatujeme všichni. Sami jsme je kdysi psali dětskou rukou a o pár let později jsme podobné četli od vlastních ratolestí. „Milá maminko a tatínku, mám se…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay