Sport mu nejde a hnout se nechce

Vydání: 2015/33 Jak odpočívají duchovní?, 11.8.2015, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma

Ze schodů chodí jako penzista, na kole se sotva udrží, fotbalový míč když trefí, tak ho někam zakopne. Roste z něj izolovaný obrýlený šprt s pověstí nešiky nebo obtloustlý maminčin mazánek. Ze samé nechuti se pohnout leniví. Dětský kolektiv mu pak přiřkne nelichotivé přízvisko: nemehlo.


U počítače tráví dnes děti mnoho času.Ilustrační snímek archiv KT

Některé děti nemají pohyb v krvi. V kolektivu často trpí, což jejich potíže jen a jen zvětšuje. Vyhýbají se společnosti, kde jim chybí přijetí a uznání, uzavírají se a trčí doma. V době informačních technologií snáz, spíše a raději, protože jim počítače a jejich svět poskytují zábavu a nahrazují bezprostřední sociální kontakt, který se dříve odehrával v dětském kolektivu na ulici, na vsi – zkrátka venku. A je na rodičích a těch nejbližších, jak takovému potomkovi z problémů pomoci. Bývá to velký oříšek.

„Táta nebo máma se mohou podívat na nabídku volnočasových aktivit, příměstských táborů, pak i ve škole, v okolí bydliště. Dnes bývá poměrně široká. Nejlepší je najít kombinaci pohybu a jiné aktivity, aby se pro takové dítko snížil práh. Hloupost je, když rodiče tlačí: musíš se hýbat, chodit do florbalu, tancovat. A ono ho to nebaví, protože ostatní se mu ke všemu smějí,“ popisuje Romana Michaela Michalíková, zkušená pedagožka působící sedm let v otevřeném klubu pro mládež.

Zájem o počítače přitom nevidí jako překážku. „Je dobré najít zájmový kroužek, který s počítačem souvisí. To aby se potomek dostal mezi lidi a časem třeba i k pohybu. Ono jenom se někam dostavit znamená fyzické úsilí,“ usmívá se pedagožka. „Dobré jsou kluby, kde si zájemci mohou vybírat. Třeba chodí zprvu na počítače, získají si kredit odborníka a později se snáz přidají k dalším aktivitám. Zdaleka nejhorší je aktivní tatínek, který zapíše syna na florbal, který mu nejde, a všichni si klepou na čelo, co to tam mají za ťululum,“ popisuje negativní zkušenosti Romana Michaela Michalíková.

Skvělou příležitostí v katolickém prostředí jsou například salesiánská střediska a kluby. V místech, kde kongregace nepůsobí, pak například ministrantské schůzky. Když je schůzka s přípravou na liturgii a službu u oltáře rozšířená o další společné podniky, jejichž součástí je sport, výlety a podobně, je to ideální prostředí. „Hodně záleží na osobě kněze nebo osoby, která má takovou práci ve farnosti na starosti. Pokud ministranti jen odsedí bohoslužbu, případně pasivní schůzky, veškerá aktivizace tam chybí,“ zdůrazňuje Michalíková. Vychvaluje také skauting. „Jeho velkou předností jsou vedoucí. Procházejí totiž propracovanou formací, jsou vzdělávaní a na méně pohybově obdarované děti připravení. Musejí s nimi umět pracovat a nenechají ostatní, aby se stali terčem jejich posměchu a ústrků,“ nabízí dobrý tip pedagožka.

Velkým štěstím jsou zmínění salesiáni poblíž bydliště. „Ti neorganizují jen kroužky, ale často ty nejmodernější aktivity, které jiní a jinde nedělají. Třeba takové taneční podložky propojené s počítačem, na kterých se tancují konkrétní kroky v často zběsilém rytmu. Na tom některé děti skákaly, ačkoli jinak by se do ničeho podobného rozhodně nepustily. Kluci i holky u toho byli za frajery,“ hovoří o své praxi Romana Michaela Michalíková.

Pro ty, kdo štěstí s blízkostí salesiánů nemají, jsou jistou „záchranou“ například herní konzole, které lze mít i doma. „Jsou super pro dítka, která milují počítačový svět, hry, jež mohou ovládat vlastním tělem. Znamená to ovšem, že se nedostanou z izolace,“ připomíná pedagožka. Nekompromisní je, když se v souvislosti s menším pohybovým nadáním dětí vyřkne slovo šikana. „Pedagog musí znát žáky a číst mezi řádky, co se děje. Je-li dítě nemehlo, je to zárodečná situace pro šikanu, nemotora doslova láká. A pozorní musejí být i rodiče.

V našem středisku jsme postihovali už náznaky šikany velmi tvrdě. Měli jsme v klubu například kluka-autistu. Velmi ostře jsme se stavěli k jakémukoli náznaku posměchu. Stejně si na něj partička počíhala. Nezbylo než jí vstup do klubu zakázat. Pedagogové i rodiče musejí u takového dítka, které nevědomky popichuje okolí svou pohybovou indispozicí, být pořád ve střehu, registrovat změny v chování, vidět do vztahů, zajímat se a zasahovat hned a striktně,“ doporučuje velmi jednoznačně Romana Michaela Michalíková.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Doma, Přílohy



Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay