Sport mě naučil se nevzdávat

Vydání: 2016/46 Svatý Martin, podzimní svatý, 8.11.2016, Autor: Radek Gális

Na nedávných paralympijských hrách v Riu vybojovala plavkyně BĚLA TŘEBÍNOVÁ (40) stříbrnou a bronzovou medaili. Doma jí drželi palce a přáli úspěch také lidé, kteří ji znají z českobudějovické katedrály sv. Mikuláše, kam s rodinou pravidelně chodí.


Paralympijská medailistka z Ria Běla Třebínová.Snímek archiv Běly Třebínové

Vrátila jste se po osmi letech do paralympijského bazénu a hned z toho byly dvě medaile. Hezký návrat, že?

Návrat to byl famózní, ale zároveň je to moje rozloučení s reprezentací. Zvonec a konec.

Co vás přimělo k návratu k závodění?

Přiznám se, že mi trošičku chyběl adrenalin. Důležité ale bylo, že mě k závodění znovu přemluvila reprezentační trenérka. Už před čtyřmi lety jsem neabsolvovala paralympiádu v Londýně, protože z programu vyškrtli moji parádní disciplínu 50 m znak. Nyní v Riu se ale vrátila zpátky. Trenérka mě ubezpečovala, že to zvládnu, i když trénink už nemohl být takový jako dřív. Uprosila mě, abych na loňském mistrovství světa ve skotském Glasgow vyplavala kvótu pro Českou republiku, což se nám povedlo.

Připomeňme si, které medaile jste letos v září získala a který závod byl pro vás těžší.

Bronzovou medaili, která byla první letošní medailí české paralympijské výpravy, jsem získala na trati 50 metrů volným způsobem čili laicky kraulem. Finále se mi vydařilo. Byl to velmi těžký závod, při kterém se ani moc nepočítalo s tím, že bych nějakou medaili mohla utrhnout. Druhým závodem, v němž jsem získala stříbrnou medaili, byl 50 metrů znak. Tenhle finálový závod, ve kterém jsem skončila druhá, se mi ale úplně nepovedl. Tam se už čekalo, že by mohla být medaile, což pro mě bylo psychicky trošku náročné. Ani podmínky nebyly ten den úplně dobré. Kvůli nervozitě a velkému chladu, který tam panoval, jsem měla problém s nohama. Závody jsem tak táhla vyloženě hodně na těžko a jsem moc ráda, že se to vůbec povedlo.

Palce vám doma drželi příbuzní a kamarádi, ale i věřící z budějovické katedrály sv. Mikuláše.

Náš syn v katedrále ministruje, většinou v neděli při dopolední latinské mši. Jsem moc ráda za podporu všech. Děkuji proto nejen zdejšímu děkanu Zdeňku Marešovi, ale všem farníkům a dalším lidem, kteří mě podporovali a podporují. Za zvláštní péči děkuji i knězi Miroslavu Šaškovi, který mi dal před cestou do Ria na paralympiádu požehnání.

Posiluje vás v životě i v závodění farní společenství, které se v kostele dá najít?

Určitě mi pomáhá. Vždycky říkám, že při plavání je to takový vítr do zad, když vím, že okolo mě jsou lidé, kteří mě nějak dokážou podržet.

Pro věřícího sportovce byla určitě povzbudivá i obrovská socha Krista Spasitele tyčící se nad Riem...

Přiznám se, že jsem tuhle sochu viděla až po skončení závodu a to jenom z velké dálky. Důležitější je pro mě ale to, že Krista máme každý z nás v sobě. Není proto potřeba vidět jeho sochu, jako spíš se obrátit k Ježíši, který je stále s námi. V paralympijské vesnici jsem se zúčastnila i nedělní mše svaté, čtení bylo ve francouzštině a evangelium v angličtině.

Říkala jste, že se závoděním už končíte. Budete zkušenosti předávat dál jako trenérka?

Určitě bych ráda naučila druhé lidi přístupu, který mám v sobě a jehož jsem se snažila držet. Vždycky mám v dané situaci dvě možnosti: ležet v posteli a brečet, nebo vstát a pokusit se něco dělat a ze situace vytěžit pokud možno to nejlepší. Ráda bych trénovala děti.

Nebude vám chybět adrenalin, který boj o medaile či závodění o nejrychlejší čas přináší?

Já si ho užiju nějak jinak a někde jinde. Cítím, že přece jen stárnu, a nejsem Jarda Jágr, abych závodila stále.

Na paralympijských hrách jste se blýskla medailemi již před dvanácti lety.

Na paralympiádě v Athénách v roce 2004 jsem vyhrála zlatou medaili za padesátku znak. O čtyři roky později v roce 2008 jsem získala v Pekingu dvě zlaté, jednu stříbrnou a jednu bronzovou.

Co vám závodění dalo kromě medailí?

Závody byly hezkou částí mého života. Díky nim jsem získala spoustu kamarádů a známých, krásných zážitků a určitým způsobem jsem i trochu procestovala svět, takže jsem měla možnost udělat zkušenosti s jinými národy, etniky i kulturou. Myslím, že roky plavání a závodění ve mně zanechávají hodně příjemné pocity, i když to byla strašná dřina.

Co pro vás vlastně sport znamená?

Rehabilitaci a možnost se přirozeněji hýbat. Při něm jsem také zjistila, že když si myslím, že už opravdu nemůžu, stále ještě mám v sobě dost sil. Sport mě také naučil se nevzdávat.

Co byste jako vozíčkářka uvítala od okolí a společnosti?

Jako handicapovaná bych byla ráda za odstranění některých předsudků, se kterými se přece jen stále setkávám – ať už v rovině lidské nebo na trhu práce. Ještě větší bezbariérovost by také neškodila. Nyní se snažím hlavně najít si práci.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Zahraniční, Zpravodajství



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay