Spolubratry si člověk nevybírá. Dostává je!

Vydání: 2011/10 Vtipálci v církvi, 2.3.2011

BRATR VÍT je jedním z pětice augustiniánů žijících v podhradí Pražského hradu. Do řádového společenství přišel od našich severních sousedů, ale dnes je z něj Pražan každým coulem. A protože v Čechách je jen jedna komunita augustiniánů, vypadá to, že jím také zůstane. Vypravili jsme se za ním do kláštera popovídat si nejen o tom, jaká byla jeho cesta do augustiniánské komunity.

Jak to přijde, že jste se stal augustiniánem? Co vás na řádu zaujalo?

Přišly mi do ruky texty sv. Augustina. Dozvěděl jsem se o něm na náboženství od katechetky, že napsal Vyznání. Tak jsem tu knihu vyhledal a začal číst. Velmi mě oslovila jeho cesta k Bohu. Později jsem přes kamaráda navázal kontakt s P. Williamem, který kdysi působil v Polsku a žil tady v Praze. Pozval mě, přijel jsem a seznámil se s komunitou. V té době jsem jim rozuměl každé páté slovo, ale velmi mě zaujala otevřenost bratrů i atmosféra. U Sv. Tomáše bylo zkrátka fajn. Vrátil jsem se ještě do Polska, absolvoval tam vojnu a přijel zase zpět. Bratři se shodli, že můžu začít kandidaturu. Bylo to v jubilejním roce 2001.

Kde jste složil věčné sliby?

V Čechách jsem studoval bezmála dva roky, přerušil studium, a byl jsem představenými poslán do Španělska na jazykový kurz. Tam jsem také prožil noviciát. Rád na ten rok vzpomínám. Na oboje sliby, jáhenské a kněžské svěcení jsem se vždycky vracel do své komunity na Malou Stranu. Knězem jsem se stal teprve před třemi roky – svěcení jsem přijal z rukou biskupa Karla Herbsta. Takže po sedmi letech od prvního kontaktu s pražskými bratřími jsem byl plně přijat do jejich společenství a stal se knězem.

Jste komunita žijící v Čechách, v Praze na Malé Straně, ale jste vlastně společenství multinárodní. Žije tu Američan, Španělé, Polák, Slovák a teď by měl vlastně přijít první Čech…

Ano, čekáme na povolání z této země. Momentálně projevují intenzivnější zájem dva kluci, kteří se opravdu intenzivněji rozmýšlejí. Zájemců je Bohu díky více než tito dva, ale ti teprve rozpoznávají své povolání. Vidím, že je pro ně těžké a delikátní udělat náročné rozhodnutí, které má charakter definitivy.

Hledání, naslouchání Božímu volání i rozhodování jste ne tak dávno zažil. Co byste poradil těm, kteří o této životní cestě uvažují?

Povolání si nikdo nevybírá. Nerozhoduji se, zda budu kněz, řeholník, nebo táta od rodiny. Kdybych se jen rozhodl, jen si vybral, rychle to vyprší. Pán Bůh má pro mě něco připraveného, proto se to musím snažit poznat, naslouchat, kam mě volá: do manželství, nebo k řeholnímu, či kněžskému životu? Moje rozhodnutí spočívá v tom, že na to které volání kývnu. Předtím je ovšem třeba hledat ticho k rozjímání a modlitbě. Zažil jsem, jak se při tom ta touha po tomto životním povolání zesilovala. Jen se mi potvrdilo, že mě Pán volá.

Mluvili jsme o tom, že jste parta mezinárodní. Už jsem o tom s vašimi spolubratry hovořil v minulosti a ptal se, jak se vám soužití daří, protože každý přinášíte ze svého kulturního prostředí něco jiného, jiné zvyky, jste různých nátur. Co se spolubratrům líbí z Polska?

S otcem Williamem – má totiž polské kořeny – máme oba rádi polské nakládané okurky. A je to tak, že půlka komunity je má ráda, druhá nad nimi ohrnuje nos. Také se bratřím líbí polské tradice Vánoc – třeba vánoční oplatky, to tady v klášteře zdomácnělo.

Jak se vám, severnímu Slovanovi, žije s poněkud temperamentnějšími Španěly?

V noviciátu jsem byl se spolubratry z jihu Španělska, kde jsou Španělé ještě španělštější než na severu. Bylo to spíš obohacující. Navíc řád není nějaká mezinárodní firma, kde se lidé sžívají proto, že vytváří určité produkty nebo generují zisk. My přicházíme společně žít pro Pána Boha. A můj bratr, kterého nacházím v řeholní komunitě, tu není proto, že bych si ho vybral, ale ke společné cestě mi ho posílá Pán Bůh. To se pak některé odlišnosti snadno překonávají.

Prozraďte, kdy to zaskřípe…

Nemám rád dělat věci na poslední chvíli. Zdá se mi lepší mít čas, připravovat věci s předstihem a v klidném tempu. Někteří bratři z jihu Evropy mají naopak rádi dělat věci na čas a někdy i na poslední chvíli. To mi pak Juan řekne: „Něco tam řekneš na úvod, jo.“ A já na to: „Fajn, a co by to mělo být?“ Dostane se mi lakonického: „No, prostě něco hezkého povíš.“ Z toho mi jde hlava kolem. (smích)

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay