Společné prosvětlování pravdy

Vydání: 2004/7 Jak vést děti k víře, 8.9.2004, Autor: Renáta Holčáková-Masto

JAK VÉST DĚTI K VÍŘE A NEODRADIT JE
Říká se, že dobře vychovat dítě je jeden z nejtěžších úkolů v životě lidském. Nejinak je tomu i s předáním víry našim potomkům. Je něco podobného vůbec v lidských silách? I o tom jsme si povídali s Ludmilou Muchovou, vyučující náboženskou pedagogiku a předměty související s didaktikou náboženství na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.Jak by se podle vás měla dětem předávat víra?


Rozumím naléhavosti této otázky. Kolik věřících rodičů si tuto otázku klade především proto, že se za ní skrývá jejich vlastní obava, zda dokáží v této kultuře a v této společnosti nasměrovat své děti na jejich životní cestu tak, aby si na ní byly vědomy Božího doprovázení a Boží síly a aby z tohoto vědomí opravdu žily? Ale snad právě proto bych chtěla ukázat hned na začátku, že v takto položené otázce se skrývá určitá ošidnost. Jako by víra byla podobná věci, kterou dospělá generace má, hotovou a pevnou, vlastní ji, a předává ji generaci svých dospívajících dětí. Už když se zeptáme, co to vlastně víra je, upozorní nás vývojoví psychologové, že to není pouze soustava znalostí o Bohu a o tom, jak Bůh ovlivňuje tento svět, ale že víra je postoj. A každý postoj se skládá hned ze tří složek: samozřejmě z rozumové, ale také z citové a z připravenosti k jednání. Nejde tedy pouze o to, co se díky nám děti o Bohu dozví, ale i o to, zda si ho zamilují a zda budou připraveny podle této víry utvářet svůj život a životy lidí kolem sebe. A tady je patrné, že jde o děj, který trvá celý život. Jak víme, že vztah k Bohu, který prožíváme dnes my - vychovatelé, neporoste v dalších měsících a letech díky novým zkušenostem do stále větší a větší hloubky? Víra není něco, co držím v ruce, a mohu to tedy někomu dát. Je to děj, který se odehrává mezi Bohem a člověkem, člověkem a Bohem, někdy dramatický, jindy harmonický, občas plný tápání, ale i nových objevů...

To je jediná možnost?
Samozřejmě, mohu jít na odpověď z jiné strany a říci: Jak předávat víru? Prostřednictvím výchovy. A v tu chvíli slyším naléhavé upozornění vynikajícího českého pedagoga Radima Palouše: S výchovou je to podobné jako s vedením dialogu. Toto řecké slovo totiž neznamená vzájemnou výměnu názorů, ale společné prosvětlování pravdy (dia - logos). I děj výchovy je takovým dialogem. Vychovatel i jeho svěřenec jdou oba po jedné cestě a oba směřují k jednomu cíli, oba "jsou na cestě", ten první disponuje již větší zkušeností, a může tak svému svěřenci pomáhat, ale není to tak, že by poučený poučoval nepoučeného, naopak, i mě jako vychovatele může obohatit způsob, kterým objevuje křesťanskou víru a Boha můj svěřenec, i prostý fakt, že ho na této jeho cestě doprovázím, sděluji mu své zkušenosti, radím, podněcuji...

Jak tedy doprovázet děti na jejich cestě víry? Kdy začít? A kde?
Většinou máme takovou obecnou představu, že nábožensky začínáme vychovávat dítě v okamžiku, kdy ho začneme brát do kostela, kdy se s ním modlíme a vypravujeme mu biblické příběhy. Dítě však prožívá základní zkušenosti se světem, které později mohou ovlivnit jeho vnímání Boha, doslova od svého prvního nádechu. Každé dítě, které se rodí do tohoto světa, pláče, protože je mu zima, má hlad nebo se bojí. A vzápětí je tu starostlivá maminka, která ho ukonejší a odstraní z cesty každou překážku. Malé miminko o tom nepřemýšlí, ale zažívá, že je milováno, konejšeno, že je středem starostlivé péče. To je základ životního pocitu, který nazýváme základní důvěra a který se mnohem později může rozšířit ze vztahu k matce a k nejbližším osobám na vztah k Bohu.

Jak se může rozšířit na vztah k Bohu?
Takový člověk je podvědomě prostě schopen uvěřit, že je hoden Boží lásky jen proto, že je, že existuje. "Jsem Bohem milován a nesen," to není věta, kterou by se stačilo naučit, to je skutečnost, která potřebuje oporu v rané zkušenosti přijímání mateřské lásky. V dalším období dítě zakusí druhou důležitou životní skutečnost: ti rodiče, jejichž blízkost si tolik přeje, mu položí první hranice a dají první zákaz. A když ho poruší, milující rodič trestá. Musí to udělat dříve nebo později každý rodič. Ale pro pozdější přenášení této zkušenosti do vztahu k Bohu je důležité, zda u dítěte převládne snaha zalíbit se rodičům proto, že se mu dostane uznání a chvály, nebo proto, aby se vyhnulo trestu. Ve druhém případě totiž může později svůj strach z trestající autority přenést i na Boha a víra pro něho může znamenat hlavně snahu naklonit si přísného, trestajícího Boha. A konečně je tu otázka, jak pomáhají rodiče svému dítěti rozvíjet jeho základní duchovní síly: zda s ním dokážou obdivovat rozvíjející se poupátko růže či letní západ slunce, a uvádět ho tak do světa krásy, zda se dokážou společně s ním trápit bolestí druhých, a uvádět ho tak do světa soucítění, zda společně s ním pomáhají těm, kteří to v jejich okolí bezprostředně potřebují, a tak ho uvádějí do světa lásky. Jsou tady vlastně dva druhy náboženské výchovy. Ta první - náboženská výchova v nejširším smyslu, díky níž dítě prodělává základní lidské duchovní zkušenosti - a ta druhá - náboženská výchova v užším smyslu, díky níž je dítě uváděno do konkrétního, křesťanského vnímání světa, člověka a Boha. A tady platí důležitá zásada: vychovávat dítě nábožensky znamená v první řadě umožnit a doprovázet rozvoj jeho základních lidských duchovních sil, jako je obdiv, úcta, smysl pro krásu, pro dobro, pro odpuštění, a teprve potom (nebo spíše současně) ho uvádět do světa biblických příběhů, do křesťanské bohoslužby či do modlitby. Jestliže zanedbáme to první, můžeme vychovat pilného návštěvníka kostela, ale na chudou, zúženou osobnost může být naroubováno pouze chudé a zúžené vnímání Boha.

Přijde doba, kdy dítě začne chodit do školy. A tady nezřídka dochází k první konfrontaci se spolužáky, kteří do náboženství nechodí, v Boha nevěří a svým spolužákům se pro jejich víru posmívají. Co si máme v takových okamžicích počít?
Nemyslím si, že by dítě automaticky vyřazovala z třídního kolektivu skutečnost, že navštěvuje hodiny náboženství. Daleko spíše bych se v takovém případě zabývala otázkou, jak sebevědomě a emancipovaně se dítě v třídním kolektivu chová. Umí se například takový osmiletý kluk postavit za kamaráda, kterému někdo ve třídě křivdí? Umí přiznat, že při posledním zkoušení se opravdu "ztrapnil", nebo se dokonce umí sám sobě zasmát? Chodí devítiletá dívenka oblečena tak, aby to akceptovalo módní prvky, a jestliže ne, dokáže svůj styl oblékání obhájit před pomlouvačnými pusinkami svých kamarádek? Tím vším dítě svědčí o síle své osobnosti. A je známo, že síla osobnosti přitahuje zájem ostatních. Zdravě sebevědomé dítě umí hájit ve třídě i svůj náboženský postoj. Byla jsem před pár lety svědkem situace, kdy se v rámci předmětu český jazyk děti ptaly paní učitelky, proč je v Bibli popisován vznik světa v šesti dnech, a ona odpověděla oním výše popsaným stylem: dříve nebyli lidé tak vzdělaní, aby si uměli vysvětlit vznik světa vědecky. Načež povstal devítiletý chlapec a oznámil celé třídě, že jeho matka není rozhodně nevzdělaná, protože je lékařka, a Bibli věří. Reakce učitelky? Pozvala chlapcovu maminku, aby všem něco o své víře řekla. A o týden později naslouchala celá třída napjatě výkladu lékařky o obrazu zahrady, který je symbolem Boží ochrany, lásky a péče. Mimochodem, ta lékařka zároveň učila v jiné škole náboženství. To souvisí s druhou okolností, jak emancipovaně, rovnocenně se chovají naši učitelé náboženství v prostředí škol, jakými jsou odborníky pro vedení výuky.

Vedle rodiny a školy je ale pro dítě na cestě k víře velice důležitá také farnost...
To bezesporu. Dítě se s ní setkává zpočátku vlastně právě díky tomu, že doprovází své rodiče na nedělní bohoslužby. Dospělé přitom napadne, jak to musí být pro dítě, které v kostele ničemu nerozumí, nudné. V normálním případě to však není pravda. Atmosféra kostela se svou posvátností - světly, obrazy, hudbou, zpěvy, vůní kadidla, oblečením ministrantů a kněze atd. zcela liší od jakékoliv jiné atmosféry a dítěti stačí tuto atmosféru do sebe vdechovat, účastnit se jednání dospělých. Daleko důležitější než porozumět evangeliu je pro něho "něco v kostele dělat": třeba jít v obětním průvodu, rozdávat pozdrav pokoje, jít s rodiči ke stolu Páně a "dostat křížek" atd. Pro dítě v předškolním věku je nejdůležitější, že se účastní jednání dospělých (víme už, že jednání je důležitá složka vytvářejícího se postoje). Samozřejmě že přitom není potichu a nehybné. Vnímá však i jinou atmosféru: když ho kolemsedící ostře napomínají, probodávají nevraživými pohledy, pohoršeně kroutí hlavami... Citová atmosféra je druhá důležitá oblast vytváření náboženského postoje dítěte. Je-li návštěva kostela u dítěte obsazena kladnými city, chodí tam rádo. Je-li obsazena citově negativně (kostel je místo, kde se musí nehybně sedět, být zcela potichu, a to po nekonečně dlouhou dobu, jinak se napomíná, hrozí, odmítá...), nebude tam dítě rádo. Z prostředí kostela se rozšiřuje dětský akční rádius do celé farnosti. Zejména v mladším a středním školním věku je pro děti nesmírně důležitá otázka, zda jsou jejich aktivity farností přijímány s pochopením, či dokonce podporovány. Děti v té době rády předvádějí své znalosti a schopnosti.V pubertě a v adolescenci potom má již mladý člověk kritický pohled na svou farnost. Rád by leccos reformoval, zorganizoval jinak. A ačkoliv je v jeho kritice mnoho neoprávněného, není tam zároveň odkaz na přetvářku, tvrdost či prostou anonymitu a lhostejnost, která ve farnosti panuje a na kterou jsou už všichni pohodlně zvyklí? Pro mladého člověka je příklad života jeho spolufarníků nesmírně důležitý. Protože mladí lidé jsou v morálce absolutisté, může být taková špatná křesťanská praxe velkou překážkou v osobním rozhodnutí mladého člověka pro víru. Znám bohužel mnoho případů, kdy to byla dokonce překážka rozhodující, přes veškerou výchovnou snahu v rodině.

Jak se chovat, pokud dítě z jakéhokoliv důvodu odmítá víru v Boha přijmout?
Hned v první otázce jsem přirovnala děj výchovy k cestě. Ten obraz chce ukázat ještě jednu důležitou věc: na cestě se dá také bloudit. A to platí jak pro vychovatele, tak pro dítě, byť již dávno dospělé. Oba se mohou v tomto ději víry občas ztrácet, je dokonce věcí vychovatelovy odvahy nechat svého dospívajícího svěřence hledat i na oklikách a falešných cestách. A takovou oklikou nebo falešnou cestou mohou být i krize víry, které jsou dokonce na cestě k životnímu postoji víry nevyhnutelně nutné. Neznamená to, že vychovatel se nemá ptát po kořenech a po charakteru krize, do níž se dospívající dítě dostalo. Musí se v této oblasti vzdělávat. Řadou krizí procházíme v životě zákonitě a znát je znamená také možnost pomoci. Možná jsem tímhle rozhovorem vzbudila dojem, že není v lidských silách to všechno dobře zvládnout. Ale pozor. Existuje ještě jedna sféra náboženské výchovy, nekontrolovatelná a lidskému vnímání vzdálená. A to je sféra milosti Boží...

Pro dítě je daleko důležitější, než porozumět bohoslužbě, "něco v kostele dělat".

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay