Společně jíme, společně žijeme

Vydání: 2016/1 Koledníci vyrážejí do ulic, 29.12.2015, Autor: Dominika Rajská

Příloha: Doma

Sejít se k jídlu není v rodině vždy samozřejmé – odchody do školy, návraty z práce, kroužky, nemoci. Avšak každé společné jídlo nejen připomíná Ježíšovu večeři s učedníky, ale je i možností upevnit vztahy v rodině – domácí církvi. Svůj pohled nabízí matka šesti dětí.


„Děkujeme ti za tvé dary a prosíme, zůstaň v našem domě jako milý host.“Ilustrační snímek Shutterstock

Stolování jsem dosud brala jako nutnost a tak trochu jako měřítko vývoje našich šesti dětí. Od miminkovského – „ještě papat“ a „nechci papat“ – přes školkovské – „musím i tu vařenou mrkev? To není fééér, on jí má míň!“– až k pubertálnímu klučičímu – „a tohle mi má stačit?! Co máme ještě?“ – a holčičímu – „proč musí člověk celý život jen projíst?!“ Jíme u nás, abychom žili, ne naopak, a stůl je součástí toho procesu. Rychle navařit, rychle všechny nasytit a superrychle sklidit, ideální je omyvatelný ubrus, ať je aspoň chvíli v kuchyni pořádek (zavedení myčky byl pro mě začátek fantastické kvalitativní změny v naší domácnosti). Matně jsem viděla, že při stolování jsou všichni připoutaní na jedno místo, a tak bychom spolu mohli i vzájemně komunikovat. Nikdy dřív jsem si však neuvědomila, jaká obrovská hodnota – hodnota vzájemného setkání – je prostřená uprostřed stolu přímo před námi, mezi kompotem a bramborami.

Kuře s láskou

Ta duchovní cvičení o hostinách mě upozornila na to, které důležité a velké věci se kdy odehrávaly u stolu: jak dokonale dokázal Ježíš využít atmosféru stolování k láskyplnému ponaučení, projevům přátelství, napomenutí, pomoci. Uvědomila jsem si, že sice nikdy nedokážu společné jídlo využívat k dobrému srovnatelně s Bohočlověkem, ale měla bych se pokusit co nejvíc využít možnosti, které stůl nabízí. A nejlépe při našich rodinných setkáních při nedělním, tedy slavnostním obědě, kdy jsme všichni spolu a nikdo nikam nepospíchá.

Neděle má být slavnost

Prvním novým úkolem je tak pro mě vytvoření atmosféry a pohody. V rodině jsme si vědomi výjimečnosti neděle, a tak jsou nedělní obědy jiné než ty ostatní: nejdříve mše svatá v kostele, vzápětí setkání u stolu. Důraz klademe i na výzdobu, aby bylo na první pohled jasné, že neděle je slavnost. Jelikož děti už mají své schopnosti, vkus a kreativitu, aktivně je do prostírání tabule zapojuji. Nechybějí svíčky, ubrousky, ozdůbky, aby nikdo neměl tendenci oběd zhltnout a co nejdříve utéct do svého doupátka. Talíře a sklenice také bývají trochu jiné nebo aspoň jinak upravené než obvykle. Pokyn – „jestli máš žízeň, běž si nabrat vodu“ – nahrazuje nabídka citronády přímo na stole.

Vaření je na mně, nebývá nijak luxusní, spíše mi jde o jeho láskyplnou přípravu. Nově teď vynechávám sebelítostné myšlenky o údělu ubohé matky, která – zatímco se ostatní šlechtí v koupelně a dolaďují před odchodem do kostela nedělní oblečení – upachtěná utírá zbytky vykypělé polévky a doufá, že nezapomene vypnout troubu a stihne se aspoň učesat. S láskou upečené kuře a bublanina mají podle mě větší hodnotu než s frfláním připravené jehněčí kotlety a pařížský krém. Tak se snažím dělat jednoduché věci s co největší láskou. Podstatný přece není počet a kvalita chodů na stole, ale to, kdo okolo stolu sedí a jak mu tam je, že jí a že se nají.

Oběd začínáme zpívanou modlitbou před jídlem. To už samo o sobě zaručí dobrou pohodu: většinou se mi všichni chechtají, že jsem (zase už) zpívala v jiné tónině než zbytek rodiny. Rozhovory, vzájemné sdílení a humor dodávají nedělním obědům výjimečnost. Rozebíráme mši svatou, čtení a kázání stejně jako zážitky ze školy. Snažíme se zahnat každý pokus o zlost dřív, než se stihne rozvinout v plné míře. A je to velmi krásný, naplňující, sjednocující čas.

Jsem ráda, že se mi povedlo dosáhnout toho, že děti neutíkají od stolu s posledním soustem, ale trpělivě v příjemném rozhovoru a při vykládání školních vtipů čekají, až nejmenší sestřička rozhází kolem sebe i poslední zbytky kukuřice.

A zjistila jsem, že když se nám podaří pěkně prožít nedělní oběd, prožijeme radostně i odpoledne a večer, včetně večerní modlitby. Celý týden je tím pádem završený v přátelství, radosti a klidu. A v pondělí ráno se do školy potom vstává jednodušeji.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Doma, Přílohy



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay