Společně jíme, společně žijeme

Vydání: 2016/1 Koledníci vyrážejí do ulic, 29.12.2015, Autor: Dominika Rajská

Příloha: Doma

Sejít se k jídlu není v rodině vždy samozřejmé – odchody do školy, návraty z práce, kroužky, nemoci. Avšak každé společné jídlo nejen připomíná Ježíšovu večeři s učedníky, ale je i možností upevnit vztahy v rodině – domácí církvi. Svůj pohled nabízí matka šesti dětí.


„Děkujeme ti za tvé dary a prosíme, zůstaň v našem domě jako milý host.“Ilustrační snímek Shutterstock

Stolování jsem dosud brala jako nutnost a tak trochu jako měřítko vývoje našich šesti dětí. Od miminkovského – „ještě papat“ a „nechci papat“ – přes školkovské – „musím i tu vařenou mrkev? To není fééér, on jí má míň!“– až k pubertálnímu klučičímu – „a tohle mi má stačit?! Co máme ještě?“ – a holčičímu – „proč musí člověk celý život jen projíst?!“ Jíme u nás, abychom žili, ne naopak, a stůl je součástí toho procesu. Rychle navařit, rychle všechny nasytit a superrychle sklidit, ideální je omyvatelný ubrus, ať je aspoň chvíli v kuchyni pořádek (zavedení myčky byl pro mě začátek fantastické kvalitativní změny v naší domácnosti). Matně jsem viděla, že při stolování jsou všichni připoutaní na jedno místo, a tak bychom spolu mohli i vzájemně komunikovat. Nikdy dřív jsem si však neuvědomila, jaká obrovská hodnota – hodnota vzájemného setkání – je prostřená uprostřed stolu přímo před námi, mezi kompotem a bramborami.

Kuře s láskou

Ta duchovní cvičení o hostinách mě upozornila na to, které důležité a velké věci se kdy odehrávaly u stolu: jak dokonale dokázal Ježíš využít atmosféru stolování k láskyplnému ponaučení, projevům přátelství, napomenutí, pomoci. Uvědomila jsem si, že sice nikdy nedokážu společné jídlo využívat k dobrému srovnatelně s Bohočlověkem, ale měla bych se pokusit co nejvíc využít možnosti, které stůl nabízí. A nejlépe při našich rodinných setkáních při nedělním, tedy slavnostním obědě, kdy jsme všichni spolu a nikdo nikam nepospíchá.

Neděle má být slavnost

Prvním novým úkolem je tak pro mě vytvoření atmosféry a pohody. V rodině jsme si vědomi výjimečnosti neděle, a tak jsou nedělní obědy jiné než ty ostatní: nejdříve mše svatá v kostele, vzápětí setkání u stolu. Důraz klademe i na výzdobu, aby bylo na první pohled jasné, že neděle je slavnost. Jelikož děti už mají své schopnosti, vkus a kreativitu, aktivně je do prostírání tabule zapojuji. Nechybějí svíčky, ubrousky, ozdůbky, aby nikdo neměl tendenci oběd zhltnout a co nejdříve utéct do svého doupátka. Talíře a sklenice také bývají trochu jiné nebo aspoň jinak upravené než obvykle. Pokyn – „jestli máš žízeň, běž si nabrat vodu“ – nahrazuje nabídka citronády přímo na stole.

Vaření je na mně, nebývá nijak luxusní, spíše mi jde o jeho láskyplnou přípravu. Nově teď vynechávám sebelítostné myšlenky o údělu ubohé matky, která – zatímco se ostatní šlechtí v koupelně a dolaďují před odchodem do kostela nedělní oblečení – upachtěná utírá zbytky vykypělé polévky a doufá, že nezapomene vypnout troubu a stihne se aspoň učesat. S láskou upečené kuře a bublanina mají podle mě větší hodnotu než s frfláním připravené jehněčí kotlety a pařížský krém. Tak se snažím dělat jednoduché věci s co největší láskou. Podstatný přece není počet a kvalita chodů na stole, ale to, kdo okolo stolu sedí a jak mu tam je, že jí a že se nají.

Oběd začínáme zpívanou modlitbou před jídlem. To už samo o sobě zaručí dobrou pohodu: většinou se mi všichni chechtají, že jsem (zase už) zpívala v jiné tónině než zbytek rodiny. Rozhovory, vzájemné sdílení a humor dodávají nedělním obědům výjimečnost. Rozebíráme mši svatou, čtení a kázání stejně jako zážitky ze školy. Snažíme se zahnat každý pokus o zlost dřív, než se stihne rozvinout v plné míře. A je to velmi krásný, naplňující, sjednocující čas.

Jsem ráda, že se mi povedlo dosáhnout toho, že děti neutíkají od stolu s posledním soustem, ale trpělivě v příjemném rozhovoru a při vykládání školních vtipů čekají, až nejmenší sestřička rozhází kolem sebe i poslední zbytky kukuřice.

A zjistila jsem, že když se nám podaří pěkně prožít nedělní oběd, prožijeme radostně i odpoledne a večer, včetně večerní modlitby. Celý týden je tím pádem završený v přátelství, radosti a klidu. A v pondělí ráno se do školy potom vstává jednodušeji.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Doma, Přílohy



Aktuální číslo 17 25. dubna – 1. května 2017

Tisíce lidí podpořily nenarozený život

Rodiny, řeholníci, politici i známí umělci podpořili letošní Pochod pro život, který v sobotu prošel Prahou.

celý článek


Polsko připomnělo kořeny Evropy

Poslání polských primasů, jejichž úřad trvá už 600 let, a odkaz svatého Vojtěcha – duchovního svorníku střední Evropy si o svátku tohoto mučedníka připomněli poutníci…

celý článek


Loni bylo kvůli víře zabito na 90 tisíc křesťanů

Křesťanská mezinárodní solidarita (CSI) je nevládní lidskoprávní organizace založená v roce 1977 ve Švýcarsku, která už 25 let monitoruje pronásledování křesťanů…

celý článek


Zkuste práci pro nemocné

Mezi stovkou žen, přihlášených do soutěže Sestra roku, byla letos odbornou porotou mezi tři finalistky vybrána ANGELIKA OSOVSKÁ, vrchní sestra Charitní ošetřovatelské…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay