Vydání: 2012/25 Exkluzivně z afghánského bojiště, 23.6.2012

Praxe známá jako „společné uvažování nad Písmem“ (Scriptural Reasoning, SUP) se objevila před dvěma desetiletími v prostředí amerických univerzit. Židé, křesťané a muslimové se neformálně setkávají, aby společně četli ze svých svatých spisů – Tanachu, Nového zákona a Koránu – a uvažovali o nich.

Texty jsou vždy předem pečlivě vybrané, aby se dotýkaly tématu zvoleného pro dané setkání: od stvoření přes úlohu proroků či spravedlnost až k představě krásy nebo otázce ochrany přírody. Z každé ze tří „abrahamovských“ náboženských tradic se zvolí jeden úryvek, většinou několik souvislých veršů. Zástupce daného vyznání jej pak na úvod stručně představí, ovšem tak, aby nevnucoval „jediný správný“ výklad. Pokud se setkání daří, následuje obvykle to, o co vlastně jde – zkoumavé otázky, návrhy, tvořivé rozvažování, ale i vyjadřování protichůdných názorů, vyzdvižení nenápadných detailů, pohled lidí „zvenčí“, kteří se s úryvkem možná setkávají poprvé. Jeden ze zakladatelů SUP David Ford, profesor teologie na univerzitě v Cambridgi, shrnuje: „Tato praxe účastníkům umožňuje prohlubovat jejich víru a zároveň hlouběji a důkladněji poznávat víru jiných – a to vše kvůli Bohu a jeho dobrým záměrům.“

Od účastníků se žádá, aby se soustředili na samotné texty – teologie či doktríny jednotlivých tradic se případně uplatní jen jako kulturněhistorický rámec. S textem je dovoleno experimentovat, klást mu „nepřístojné“ otázky, vyslovovat domněnky či pochybnosti. A pointou setkání nemusí, či dokonce nemá být všestranná shoda: než plytký, povrchní souhlas je cennější polemika, rozdíly nemají být smazány, jiné má zůstat jiným. Lidé tak sice často odcházejí s hlavou plnou protichůdných myšlenek, což může být pro západního člověka navyklého hledat vždy jednoznačný smysl, těžko stravitelné. Právě proto je ale SUP obrovskou výzvou i přínosem.

Z NOVÉHO ÚHLU

David Ford vnímá význam SUP jednoznačně: „Nevím o ničem jiném, co by stejně silně probouzelo opravdovost a nasazení ve víře,“ tvrdí. Zaprvé totiž účastníci zakoušejí, že za svatými spisy jiných tradic stojí skuteční, živí lidé, kteří se ke svým textům hlásí a snaží se podle nich žít. Zadruhé se nikdo nemusí přetvařovat a ze slušnosti přikyvovat na vše, co říkají ostatní. Setkání končívá i nesouhlasnými stanovisky, účastníci jsou však vedeni, aby je vyjádřili s respektem a snahou porozumět.

A konečně lidé nezřídka zjistí, že se dozvěděli cosi nového nejen o druhých, ale především o sobě samých. „Jejich“ texty se jim najednou pod vlivem otázek těch druhých otevírají v jiném, novém světle. Přesvědčují se tak, že člověk vskutku potřebuje druhého, aby zjistil, kým sám je. Nevzdávají se své identity, nacházejí však její nový rozměr, zbavený předsudků a nejednou i falešného vědomí vlastní dostatečnosti.