Vydání: 2004/42 Polští kněží u nás, 14.10.2004, Autor: Jiří Macháně

ROZHOVOR S KATOVICKÝM ARCIBISKUPEM DAMIANEM ZIMONEM
Připravili Jaroslav Šubrt a Jiří Macháně

V současné době působí na území českých a moravských diecézí 187 kněží polské národnosti. Je to více než jedna desetina všech aktivních duchovních. Jejich pastorační práci na vinici Páně v českých a moravských diecézích nelze přehlédnout a přináší také řadu otázek. O odpovědi nesevřené českou kotlinou, o pohled přes hranice jsme požádali katovického arcibiskupa Damiana Zimona.

Jak vidíte posílání polských kněží do České republiky? Lze jejich pastorační činnost v Česku chápat jako jakousi „splátku“ za šíření křesťanství z českých zemí do Polska?
Pokud se nemýlím, tak tento názor zastává můj dobrý přítel kardinál Miloslav Vlk. Je to hezké a hluboké tvrzení. V jeho podstatě spočívá moudré ponaučení z historie i směr pro budoucnost. V našem arcidiecézním muzeu máme mnoho děl církevního umění inspirovaných právě českou a moravskou spiritualitou. To je důkaz intenzivního duchovního kontaktu, jaký mezi našimi církvemi v minulosti existoval. Praha i Olomouc byly významnými centry myšlení, duchovního života i kultury, která přímo nebo nepřímo působila i na Slezsko.

Naše dnešní vzájemné kontakty by se však neměly omezovat jen na splácení historických dluhů (každý totiž bude stále někomu něco dlužen), ale především by se měly zaměřit na budování všeobecné, katolické církve. Jak v Česku, tak v Polsku jsme pozváni k tomu, abychom byli církví, která je společenstvím víry v různých národech, dokonce širším než nějaké státy nebo určité historické epochy. Tak trochu v duchu apoštola Pavla: „...všichni jste totiž Boží děti skrze víru v Ježíše Krista (...) všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši (Gal 3,26-28)“.

Připravují se nějak polští adepti kněžství na možné působení za hranicemi už v semináři?
Seminární příprava se snaží budoucím kněžím vštípit obraz církve v duchu posledního koncilu: nést odpovědnost nejenom za místní církev, ale i za Boží lid všude ve světě. Bohoslovci se učí cizí řeči, seznamují se s dějinami církve sousedních zemí, zejména v těžkém období totality, udržují kontakty s kněžími, kteří už za hranicemi pracují. Zkoumáme „znamení doby“ a hledáme, jak je naučit velkoryseji uvažovat o křesťanství a evangelizaci. Především jde o to, aby se nebáli jít „kamkoliv“, kde je třeba zajistit pastorační péči, bez ohledu na hranice oddělující jednotlivé státy. Aby byli připraveni - stejně jako apoštol Pavel - „přejít do Makedonie“ a jít do Evropy (viz Sk 16,9-12). Naše místní církev chce být církví otevřenou a nebojí se této otevřenosti, což už přináší své ovoce. V současné době čtyřicet našich kněží pracuje v misiích nejenom v tradičně misijních zemích Afriky, ale také v zemích střední a východní Evropy nebo ve Francii. Mnozí další se na odjezd do misií připravují.

Mentalita příslušníků různých národů se jedna od druhé liší, stejně tak i místní církve či prožívání víry. Nemůže se stát, že kněží intelektuálně a duchovně formovaní v úplně jiném prostředí budou mít snahu místní specifické podmínky upravovat podle svých představ?
Nechtěl bych, aby naši kněží přenášeli do cizího prostředí podobu naší religiozity nebo aby násilně vytvářeli „polský model církve“ za hranicemi své země. Mnohem více mi záleží na tom, aby dokázali „nasávat“ historii, kulturu, mentalitu a zvyky, s nimiž se setkávají v nových podmínkách. Aby nepřijížděli jenom jako nějací učitelé, ale především jako ti, kteří dokáží vycítit místní tradice, vnímavost a potřeby. Vážím si toho, když říkají, že je zajímají místní reálie a dějiny tamní církve, když chtějí kvůli hlásání evangelia nejprve poznat jazyk, myšlení, cítění a hodnotový žebříček těch, k nimž se obracejí s radostnou zvěstí.

Naši kněží se v Čechách učí především individuálním kontaktům. Vaše církev, která není na rozdíl od Polska církví masovou, má různá specifika, a ta mohou pro polské duchovní být velice poučná. Na druhou stranu samozřejmě ne každý má dostatek schopností této výzvě dostát.

Jaké jsou podle vaší zkušenosti motivy kněží nebo bohoslovců, kteří z Polska odcházejí působit do Česka nebo jiných zemí?
Zejména u mladších kněží nelze vyloučit, že na prvním místě je touha po poznání nových zemí a kultur, touha prožít něco nového a mimořádného. A v případě, kdy se ujímají svěřených pastoračních úkolů, zde snad působí i touha osvědčit se v podmínkách větší svobody a odpovědnosti. Do České republiky odjíždějí především mladí kněží. Když s nimi hovořím, tak vidím, že pro řadu z nich není snadné pracovat v situaci, kdy jejich hlavní starostí je péče o hmotný církevní majetek. U nás byli zvyklí věnovat se zejména mládeži. V Čechách se často musí starat i o opravy, zajišťovat finanční prostředky na provoz kostelů a kaplí. Taková změna orientace není jednoduchá.

Považujete za vhodnější, aby polští kněží zůstávali knězi své (polské) diecéze, nebo aby byli plně přijati do diecézního kněžského společenství (inkardinováni) v cizině?
To ponechávám na Duchu Svatém. Ti, kteří se dobře sžili s místní mentalitou, dobře poznali jazyk, cítí se u vás jako doma a dospějí k rozhodnutí, že právě takto nejlépe uskutečňují své povolání, by asi měli poprosit místního biskupa o inkardinaci. Avšak někteří se po pěti nebo deseti letech působení vrací zpět domů. Chápu je a přijímám je. Svými zkušenostmi, které získali u vás, pak obohacují i naši pastoraci.

Rád bych využil této příležitosti a srdečně pozdravil naše kněze, jejich biskupy i všechny, kteří využívají jejich služeb. Církvi v Čechách, na Moravě i ve Slezsku přeji mnoho světla a pomoci Ducha Svatého!

'Nechtěl bych, aby naši kněží přenášeli do cizího prostředí podobu naší religiozity nebo aby násilně vytvářeli „polský model církve“ za hranicemi své země.', říká katovický arcibiskup.