Sovětská invaze 1968 očima "okupantů"

Vydání: 2011/37 11. září 2001, 7.9.2011, Autor: Jan Paulas

U pamětníků srpnové okupace 1968 vzbudí název této knihy jistou nedůvěru: Invaze 1968. Ruský pohled. Také zběžné prolistování nemusí zrovna uklidnit. V knize najdeme rozhovory s přímými účastníky sovětské invaze, tedy s okupanty, ale i s dalšími ruskými pamětníky. Nesnaží se tu někdo přepisovat historii? Kniha, kterou editorsky připravil novinář JOSEF PAZDERKA a kterou vydaly společně nakl. Torst a ÚSTR, se však snaží pouze bourat některé mýty a je v mnohém směru naprosto jedinečná.

Co tě přivedlo k nápadu podívat se na srpen 1968 ruskýma očima?

Ty rozhovory pocházejí z doby mého působení na postu ruského zpravodaje České televize v Moskvě v letech 2006–2010. Protože jsem vzděláním historik, vždycky mě tahle témata zajímala a natáčel jsem o nich pro běžné zpravodajství ČT. Během setkání s bývalými sovětskými vojáky, novináři i disidenty mi ale opakovaně naskakoval pocit, že je to daleko větší téma než jen pro běžné zpravodajství. Tak jsme s kameramanem Liborem Ungermannem natáčeli víc materiálu a doufali, že se k němu někdy v budoucnu vrátíme. To se stalo po mém návratu do Česka zhruba před rokem. Díky velkorysosti České televize jsem dostal možnost se těm věcem trochu víc věnovat a z toho vznikl televizní dokument Invaze 68. Ruský pohled i stejnojmenná kniha. Rád bych však dodal, že kniha zdaleka nestojí jenom na mých rozhovorech. Jsou tam i výborné texty rusisty Tomáše Glance, historika Daniela Povolného nebo jeho ruských kolegů Petrova a Pavlenkové.

Proč tě zajímaly právě tyto tři skupiny: vojáci, novináři a disidenti?

Nejspíš proto, že jsem narazil na jejich konkrétní představitele a jejich osudy. Kolem těchto příběhů jsme potom s kolegy historiky řadili další texty. Naše knížka si rozhodně nečiní nárok na úplnost, pořád jsou v ruském pohledu na srpen 1968 velké díry. Je to spíš první pokus o ucelenější pohled. Těšíme se, že budou další knížky a studie následovat.

Jaké jsou nejčastější české mýty o „okupantech“?

My je hlavně pořád i s odstupem těch více než čtyřiceti let vidíme jako jednolitou masu, která přijela do Československa cynicky a chladně zahubit Pražské jaro. Ambicí naší knihy je tento obraz rozbít a nabídnout trochu plastičtější pohled. Vidět za tou vojenskou masou jednotlivé osudy, lidi, tváře. Nechceme nikoho omlouvat ani ospravedlňovat, jen vidět konkrétní jedince – svět, ve kterém vyrostli, žili, jak je zpracovávala sovětská propaganda a jak potom tváří v tvář dění v ČSSR reagovali. To je celé.

Kdo z vojáků tě nejvíc zaujal?

To se takhle nedá říct, každý z nich byl jiný. Nejbizarnější bylo samozřejmě setkání s generálem Pavlem Kosenkem, mužem, který ani po desítkách let nic ze srpnové okupace Československa nereflektoval. Dodnes mluví o „bratrské pomoci“ i o tom, jak „zachránili svět před třetí světovou válkou“. Při osobním setkání to byl devadesátiletý klidný a v zásadě příjemný člověk. Co z něj padalo, ovšem bylo místy šokující. Měl jsem pocit, že sám sebe dodnes přesvědčuje, že udělal správnou věc, a už nechce připustit nic jiného.

Jak lidé v Rusku prožívali proces Pražského jara? Dolehl k nim vůbec?

To bylo pro mě – jako mladého novináře a historika – asi největší překvapení. Mezi úzkou skupinou sovětské otevřenější inteligence bylo Pražské jaro koncem šedesátých let velice sledované. Po chruščovovském tání a následném brežněvovském utahování šroubů pro ni znamenalo poslední naději na reformu, změnu, na alespoň částečné uvolnění. Všechno to byla samozřejmě iluze, snaha reformovat nereformovatelný totalitní systém, ale propojení mezi Prahou a Moskvou bylo velice intenzivní. Otevřenější Rusové, kterých nebylo samozřejmě moc, ve velkých městech kupovali tehdejší naše noviny, četli je, překládali a velmi živě na ně reagovali. Následné zadušení Pražského jara ozbrojenou invazí byl i pro ně velice silný milník. Od té doby ztratili o sovětském režimu poslední iluze a zrodilo se skutečné disidentské hnutí, jež se s komunismem nadobro rozešlo.

Někteří z nich dokonce protestovali 25. 8. 1968 na moskevském Rudém náměstí. To musel být dost šílený podnik…

Ano, šli doslova hlavou proti zdi. Teprve když jsem si prohlédl všechny dobové sovětské týdeníky (které jsou pak použité i v dokumentárním filmu), pochopil jsem, jak obrovsky silná byla tehdejší sovětské propaganda a jak Rusům v zásadě nenechávala sebemenší prostor pro pochyby o invazi do ČSSR a její správnosti. Teprve na tomhle pozadí jsem pak docenil velikost i hrdinství oněch osmi lidí, kteří vyšli s protestem na Rudé náměstí a krutě za to později zaplatili. Jejich osudy – stejně jako řadu dalších zahraničních protestů proti invazi – velmi pěkně zachytila knížka editora Adama Hradilka Za naši a vaši svobodu, která vyšla loni v Ústavu pro studium totalitních režimů. Pro mě bylo každopádně setkání s těmito lidmi velmi silným zážitkem.

V knížce je i rozhovor s Natálií Gorbaněvskou. Kdo byla a co ji potom čekalo?

Natálie Gorbaněvská patřila asi k nejvýraznějším postavám protestu proti okupaci ČSSR na Rudém náměstí. Osamělá matka dvou malých dětí, která na demonstraci vyrazila s jedním z nich. Říká, že tehdy nemohla jinak. Nedělá si sebemenší nárok na slávu nebo metály – prý chtěla mít jen čisté svědomí. Když jsem proti ní seděl během interview a poslouchal, jak stručně líčí následné mučení v sovětské psychiatrické léčebně i vydírání ze strany komunistického režimu, chtělo se mi místy brečet. Ta paní je opravdová, nefalšovaná hrdinka. Dnes žije v exilu v Paříži a je to vitální, velmi silná žena.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay