Současná Evropa hledá sebe samu

Vydání: 2008/30 Setkání mládeže ActIv8 na Velehradě, 22.7.2008, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Irské referendum odmítlo takzvanou Lisabonskou smlouvu, která chce prohloubit integraci Evropské unie (zvýšit kompetence jejích institucí, více respektovat váhu různých zemí aj.). Znamená irské NE také NE její integraci? Nikoli. Čemu tedy platilo? Někteří soudí, že se Irové bojí o „irskou identitu“, že jim například Unie bude vnucovat právní normy, o něž oni nestojí. – Irské odmítnutí je téma aktuálně závažné, ale je záhodno nepouštět ze zřetele otázky zásadnější. Především zda se má Evropa integrovat a proč.

Integrace ano, nebo ne?
Integrovaná Evropa znamená Evropu „atlantickou“, mimo Rusko. Ten rozdíl tvořily samotné dějiny už od středověku. Jeho výklad není záměrem tohoto textu, ale je dobré o tom vědět. Rusko samo vnímalo svou příslušnost k Evropě obojace, od Stalinových časů se – s přechodnou výjimkou druhé světové války – vyhranilo proti ní, dokonce si pak z ní kus přisvojilo. Rusko Putinovo by v té tradici rádo pokračovalo.
Evropská integrace započala po roce 1946. Motivem byla obava ze sovětské expanze. Železnou oponu vytvořilo sovětské Rusko, nikoli Evropa. Její integrace byla jí – i nám za železnou oponou – ku prospěchu. Má v tom Evropa pokračovat i po rozpadu sovětského bloku?
Není známo, proč by to neměla dělat, nikdo takový důvod neuvedl, snad kromě mluvčích krajních menšin v některých zemích. Existují pádné důvody pro integraci. Ale i námitky, často důvodné, proti způsobům dosavadního průběhu integrace a jeho dosahům.

Zásadní důvody „pro“
Hlavním důvodem je rozložení světových sil po rozpadu bipolárního světa (SSSR–USA). Dějiny nekončí. Jejich náplní je mimo jiné boj o velmocenské postavení, o hegemonii. Toto není naše „parketa“. Vedou ho ti, kdo na to mají. Ekonomicky, populačně i vojensky. Můžeme toho nedbat, případně některému z kandidátů stranit. Máme na vybranou: USA, Rusko, Čína a dosud nezcela integrovaný, ale vitální islámský svět (nelze nevidět, že Amerika je pro nás nejpřijatelnější). Ke globálním hráčům bývají řazeny i nadnárodní monopoly. A co Evropa? Má zůstat stranou jako objekt velmocenských her těch druhých? Nemá na víc? Snad ano, ale pak by se měla chovat a fungovat jako celek svého druhu.
Další důvody pro jsou odvozeny od předešlého. Globalizace světa přináší nejen výhody, ale i hrozby, těch je asi víc. Například nouze o energie (a možnost vydírání), změny klimatu, sobectví globálních ekonomických hráčů, mezinárodně organizovaný zločin, „stěhování národů“ (plus evropský populační propad), v neposlední řadě expanzivní islám. Jednotlivé země, zejména ty menší, se tomu nemohou bránit, nebudou-li postupovat koordinovaně. – Takzvaní euroskeptici, jichž je u nás asi víc než jinde, nám neřekli, jak si představují osudy naší země, pokud by se z integrace „vyvázala“, například nepřijala společnou měnu, nebo pokud by integraci mařila.

Důvody „proti“
Integrace, spojování částí v celek vyššího řádu, se vždycky setkává se setrvačným odporem. Omezit vlastní suverenitu a podřídit se vyšší autoritě není snadné. Evropané jsou na to „mentálně“ připraveni nestejnou měrou. Velké a ekonomicky zdatné země mají k obavám méně důvodů. Země, které mají neblahé zkušenosti s Ruskem (se Srbskem), pod křídla Evropské unie spěchají. Národy, jejichž významná část lpí na svých konzervativních tradicích, se obávají, že EU, v níž v současné době převládá levicově liberální smýšlení, je přiměje se jich vzdát. Veřejnost v „nových“ zemích se obává, že měnová unie povede k zdražování (růst cen má ale častěji jiné příčiny, globální). Členství v Evropské unii může být nepříjemné i jinak. „Zvedá laťku“: vyžaduje solidní soudnictví, korektní výběrová řízení, protikorupční opatření apod. To se nezamlouvá politickým elitám, které nejsou dostatečně kontrolovány veřejností (protože ta je pasivní a dosud nevytvořila takzvanou občanskou společnost).
Ať už jde o výhrady rozumné nebo egoistické, jsou znát a proces integrace komplikují. Ten by neměl překotně zestejňovat, uniformovat, ale důsledkem příliš mnoha různých výjimek může být dvourychlostní Evropa: jedni se budou integrovat zdařileji, druzí budou pokulhávat. To se nelíbí zemím, které mají adaptační potíže.

Problémy s obranyschopností
Dějiny nekončí. Ani možnost konfliktů. Bezpečnostní situace světa není utěšená. Jaderná katastrofa je sice méně pravděpodobná než dřív, její lokální varianty nikoli. Mění se povaha rušitelů míru, sebevražednými atentátníky počínaje, přes organizovaný zločin (drogové kartely) po různé ideologické iniciativy. Armády ztrácejí důležitost, stoupá význam zpravodajství a policejních akcí. Co na to „Evropa“?
Je navyklá na určitý stupeň komfortu. Dnešní demokraté už nejsou ochotni nasazovat životy za jakési ideje. Spojené státy nadále sázejí na brannost, jsou páteří NATO, ale Evropa (zejména po nezdaru angažmá v Iráku) to vnímá jako poručníkování a propadá emoci antiamerikanismu. Nejraději by se smířila se všemi, i když to nejde. Náš „radar“ je toho ukázkou.
Zajištění svobody a zajištění bezpečnosti je vždycky v nepřímém poměru. Nakonec vyhraje potřeba bezpečnosti, ale až když je ohrožení všem zřejmé, tedy pozdě. Evropa zatím preferuje „svobodu“ čili stav dosaženého komfortu a libovůle bez nároků, bez rizika a bez obětí. Lze v tom vidět projev ztráty pudu sebezáchovy? Ano. Není to projev jediný.

Evropa bez vize, bez víry
Idea evropské integrace – postupovat společně a nepřipustit jisté podoby zla – se zrodila po válce. Měla nadosobní rozměr, který jí dodali její autoři, katoličtí křesťané Adenauer, Schuman, de Gasperri. Už se neví, že těch dvanáct hvězd je převzato z tradičního projevu mariánské úcty. Druhá generace Evropanů koncipuje EU jen jako ekonomický a administrativní celek. Ten má zajistit volný pohyb zboží, služeb, kapitálu, lidí. Evropa zpohodlněla. Prý je „společenstvím hodnot“, ale co to je? V myšlenkovém vakuu formuluje pojetí hodnot převládající smýšlení čili liberalismus, jemuž hodnota splývá s potřebou. Dnešní liberalismus není jen ekonomický a politický. Je filozofickým pojetím člověka „emancipovaného“, který má práva a svobody, méně už povinnosti. Bonum commune je se souhlasem „mas“ redukováno na hmotný blahobyt. Ekonomický růst má přednost i na úkor příštích pokolení, neboť je lhostejný například k potřebám rodiny. Hmotný blahobyt má zajistit harmonický provoz tím, že překoná stávající odlišnosti a rozpory, včetně kulturních a světonázorových. Tomu mají napomoci liberální „ctnosti“ jako tolerance a nondiskriminace (nerozlišování). Jejich racionálním „zdůvodněním“ je koneckonců relativismus, popření obecně závazné pravdy. Liberalismus tím připravuje Evropu o její étos. Její „vize“ se pak může opřít jen o většinově sdílenou „hodnotu“ (spíše potřebu) – materiální blahobyt. Problém je v tom, čí potřeba má mít přednost. Těch schopných, kteří zajišťují ekonomický růst? Anebo těch početných, kteří jsou na nich závislí? Toť jablko sváru dnešní evropské pravice a levice. Připomene se nám Evropa 19. století. Vida, nepoučenost vlastními dějinami...

Přesto!
Lze integrovat Evropu bez ohledu na to, co z ní činilo po staletí něco víc než jen zeměpisný pojem? Tím bylo křesťanství. Přesněji boj o křesťanství v jednotlivých myslích i ve společenství, s jeho světly i stíny. Dnešní liberální (a konzumní) Evropa, její politické, intelektuální a mediální elity, ba ani její „masy“ se k tomu nehlásí. Přes vyhlašovanou „toleranci“ jim křesťanství vadí, vykazují je z veřejného prostoru. Některé legislativní iniciativy mu přímo odporují („svobodný“ přístup k potratům, k eutanazii aj.). Znamená to snad, že má křesťan integraci Evropy odmítnout?
Ona nemá „vizi“. Tou není bezduché naprogramování k blahobytu, k růstu ekonomické prosperity, ke konkurenceschopnosti, jejíž důsledkem je spoušť. Jakápak vize, opomíjí-li zaměření k eschata, k tomu nejzazšímu, k absolutnu? O té píše například Benedikt XVI. ve spisku Evropa Benedikta z Nursie. Posílám vás jako ovce mezi vlky. – Budou vás vydávat soudům. – Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. Jděte a učte... – Neměl by být křesťan v současné bezradné Evropě, která uvízla v liberální pasti, vlastně „ve svém živlu“? Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay