Sněm jako událost prvého řádu

Vydání: 2014/27 Poutnická hůl věrozvěstů, 1.7.2014, Autor: Martin T. Zikmund

Kostnice. Říšské město o necelých 10 tisících obyvatelích se stalo v době největšího lesku koncilu hostitelem desetinásobku svých občanů.

Král Zikmund na Kostnickém koncilu. Z Richenthalovy kroniky. Repro KT
 
Jen papež Jan XXIII. (později sesazený) se dostavil s doprovodem 1 600 osob. Ale přítomno bylo i 18 tisíc duchovních, tři patriarchové, 29 kardinálů, 33 arcibiskupů, 150 biskupů, 300 doktorů teologie a ještě více světských knížat v čele s králem římským – Zikmundem Lucemburským. Ten dorazil na koncil s průvodem čítajícím ne méně než 1 000 koní! Zkrátka Kostnický koncil znamenal evropskou událost prvého řádu.
 
A tomuto velkolepému zámku odpovídalo i podzámčí. Každý biskup, každý kníže, každý velmož měl své služebnictvo, které tolik nezajímalo jednání koncilu – tím méně Husova kauza – jako zábava, jež na této neobvyklé zahraniční „služebce“ dokáže ukrátit dlouhou chvíli. Ať už v případě sebevědomých Francouzů, bodrých Italů či horkokrevných Španělů teklo víno proudem, v kostky se hrálo o sto šest a muzika se nezastavila. Hráčů na píšťalu a jiných hudebníků bylo údajně 1 700, což je počet ztěží představitelný, nicméně prostitutek čili nevěstek tu mělo být ještě mnohem víc. Ostatně „pobožní Švábové si stěžovali, že za sto let se nezbaví město hříchů, které v něm koncil napáše“, jak uvádí ve své dnes již klasické husovské monografii Václav Flajšhans.
 
KRÁLOVA INICIATIVA
 
Nebylo jednoduché tento sněm svolat. Vždyť tehdy měla církev nikoli jednoho, nýbrž dokonce tři papeže! „Nemůže být pochyb o tom, že králi Zikmundovi náleží největší zásluha na uskutečnění koncilu v Kostnici, kde bylo překonáno papežské schizma a dosaženo jednoty církve,“ tvrdí ve své ještě nezastaralé monografii o císaři Zikmundovi německý badatel Wilhelm Baum. Církevní hierarchie byla trojpapežstvím římského Řehoře XII., avignonského Benedikta XIII. a pisánského Jana XXIII. ochromena natolik, že nebyla schopna účinně jednat. Iniciativy se tedy chopil v roce 1411 zvolený říšský král Zikmund Lucemburský, syn již zesnulého císaře Karla IV. a bratr českého krále Václava IV.
 
I když Zikmund původně stranil Janu XXIII., ještě před zahájením koncilu rozpoznal, že řešením bude odstoupení všech tří papežů a zvolení jednoho nového. A to bylo nutno vyjednat. Už to, že všichni tři papežové nakonec s koncilem souhlasili, bylo výsledkem Zikmundovy umné diplomatické aktivity. A že nakonec abdikoval též Jan XXIII., i když předtím uprchl a král ho musel bleskovou akcí znovu zajistit, nebylo samo sebou.
 
Když nakonec byl na svátek sv. Martina v roce 1417 papežem zvolen Odo z Colonny (1368–1431) a přijal jméno Martin V., byly to Zikmundovo vítězství i zásluha. Král se ale místo ovací na vlastní adresu před nově zvoleným papežem hned sklonil a vyjádřil mu svou oddanost.
 
ANGLIČANÉ COBY SPOJENCI
 
Takový výsledek vycházel z promyšlené strategie. Formálně bylo zejména zapotřebí „vyšachovat“ Italy, kteří tvořili početně nejsilnější skupinu a podporovali z větší části Jana XXIII. Pokud by se tak nestalo, koncil by uvízl v patové situaci. Po řadě jednání padlo konečně rozhodnutí hlasovat na koncilu podle národů, nikoli jednotlivě, a ty zde představovaly národ německý, italský, francouzský a anglický. Jelikož Angličané byli Zikmundovi – a tím i Němcům – od počátku nakloněni, bylo třeba zlákat pro tento postup už jen Francouze, což se podařilo.
 
DŮSTOJNÝ KONEC VZDOROPAPEŽE
 
Jan XXIII. však neodstoupil rychle a ochotně. Jelikož se vzpíral, bylo zapotřebí dokázat, že je „heretický“, neboť papeže jinak odvolat neš-
lo. A tak v seznamu četných hříchů, jež měly tohoto muže zbavit vlády nad církví, bylo vedle
řady mravních poklesků (jako třeba pirátství) uvedeno popírání posmrtného života a také nedodržování přísahy – pokud se zrovna král Zikmund nenacházel nablízku. Zneuznalý Jan XXIII. se však nakonec s církví smířil. Baldassare Cossa, jak znělo jeho jméno, zemřel 22. prosince 1419 ve Florencii, když jej o něco dříve Martin V. jmenoval děkanem kardinálského sboru.
 
To už byl však Kostnický koncil ukončen. Některá jeho reformní témata nebyla dovedena do konce, ale církev měla aspoň zase jedinou pozemskou hlavu. Husovská hranice – ačkoli koncil nebyl zprvu příliš nakloněn českého reformátora trestat a snažil se mu vyjít vstříc kompromisními formulacemi – na něm přece ulpěla jako něco nepatřičného a zatěžujícího. Každopádně ani římský král Zikmund, ani nový římský biskup Martin V. nerozpoznali plně hloubku krize, v jaké se tehdy církev nacházela, a to prvořadě v Čechách. Později se to ve střední Evropě papeži i králi (císaři) vymstilo. Nejspíš ne zcela spravedlivě.
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články

Diskuse

Svoboda kontra autorita Servitor 4.7.2014 21:51
Mladá evropská církev se teprve učila dialogu Michal 9.7.2014 09:59

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay