Snažím se zúročit své hřivny

Vydání: 2007/12 Muži a ženy v kostele, 20.3.2007

Příloha: Doma

Paní Blanka Bláhová bydlí sama v panelákovém bytě jednoho z pražských sídlišť. A i když v životě narazila na řadu nepříjemností – léta jí nechtěli z náboženských důvodů umožnit studovat medicínu, s manželem se zcela rozcházela v pohledu na víru, dospívající dcera onemocněla rakovinou a ona sama se dnes při chůzi neobejde bez berle – není životem zklamána. Spíše naopak. Má ráda život a ani v těžkých chvílích neztrácí naději. Její víra jí přináší radost, kterou se snaží šířit kolem sebe. –gp–

Narodila jsem se za války ve východních Čechách nedaleko Náchoda. Moji rodiče měli malé hospodářství. Tatínek byl bednář a tesař, ale byl těžký astmatik a já ho pamatuji již jako nemocného - to už pracoval málo. Zemřel v padesáti letech, když mi bylo devět let. Maminka pracovala jako tkadlena, ale po otcově smrti zůstala doma, aby se mohla starat o domácnost a hospodářství. Maminka byla radostný člověk se šťastnou povahou. Radost čerpala také ze své víry, kterou mohu říci, že jsem od dětství díky ní vyloženě dýchala. Díky její láskyplné péči jsme tatínkův odchod na věčnost příliš nepociťovali.
Jsem nejmladší z pěti dětí. Mám dva bratry a sestru. Nestarší sestra zemřela ve čtyřech letech. Po tatínkově smrti zůstala maminka na vše sama. Nejstarší bratr měl krátce před svatbou. Druhý bratr po maturitě odešel pracovat do továrny a pomohl tak mamince živit rodinu. Později odešel pracovat do Prahy, kde při zaměstnání tajně studoval teologii. Stal se františkánem a v roce 1968 byl vysvěcen na kněze.
Protože bratr mamince pomáhal, mohla jsem studovat gymnázium a chtěla jsem pokračovat studiem medicíny. Přála jsem si pracovat s lidmi a pomáhat jim. Obec mi však několik let odmítala dát souhlas ke studiu, protože jsem od dětství chodila pravidelně do kostela. Udělala jsem si tedy dvouletou nástavbu na dětskou sestru a tři roky pracovala na novorozeneckém oddělení. Po pěti letech mi konečně umožnili jít studovat.
Lékařskou fakultu jsem vystudovala v Praze, kde jsem během posledního ročníku studia poznala svého budoucího manžela. Svatbu jsme měli v kostele. Narodily se nám dvě děti – dcera a syn. Zpočátku neměl manžel proti víře námitky, ale časem nám bránil chodit do kostela a mně, abych děti ve víře vychovávala. Na druhou stranu musím říct, že to byl výborný táta a děti měl moc rád.

Z lékařky dobrovolnicí
Nejtěžší chvíle nás potkaly, když dcera onemocněla ve čtrnácti letech rakovinou. Následovaly dva roky léčby s dojížděním na chemoterapii a ozařování. A k tomu trvalá úzkost o její život. Nemoc naší dcery nás sblížila. Léčba díky Bohu zabrala. Dcera je dnes učitelkou a myslím, že jí víra v životě velice pomáhá. Když manžel těžce onemocněl, modlily jsme se s dcerou, aby se smířil s Bohem. Pět dní před smrtí se ho dcera na mé přání zeptala, jestli by chtěl, aby za ním přišel kněz. Souhlasil, vyzpovídal se a přijal svátost pomazání nemocných.
Ve své lékařské praxi jsem nejprve pracovala jako internistka v nemocnici a po několika letech jsem přešla na pražský obvod v Liboci. Posledních deset let jsem pracovala jako praktická lékařka v ČSOB. Kromě toho jsem jednou týdně docházela do Domova svaté Rodiny k mentálně postiženým. Mám je ráda, protože umí dát najevo svou radost a jsou bezprostřední. Před dvěma lety jsem musela absolvovat operaci kyčle. Dnes jsem v důchodu, ale snažím se nezahálet. O víkendech sloužím na lékařské pohotovosti.
Přemýšlela jsem, kde bych ještě mohla být užitečná, a vzpomněla jsem si na děti z onkologického oddělení v Motole, kam jsme jezdívali na léčení s dcerou. Rozjela jsem se tam s rozhodnutím, že budu jezdit nemocným dětem číst pohádky. Zjistila jsem, že tam práci dobrovolníků organizují. Již celý rok chodím každou středu na dětskou hematologii – oddělení transplantace kostní dřeně. Tuto službu považuji za velmi užitečnou a potřebnou. Divím se, že tam nechodí více lidí mého věku. Převážná část dobrovolníků jsou mladí lidé. S dětmi si tam hrajeme, čteme jim a také jsme takovými vrbami pro jejich rodiče. Mohu zde využít svou zkušenost z doby, kdy byla nemocná naše dcera. Ráda bych těm lidem řekla, že se mohou obrátit na Boha a čas od času s nimi o tom i mluvím. Jsem s lidmi ráda a beru to jako zúročení hřivny, kterou jsem dostala.
BLANKA BLÁHOVÁ Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay