Smrt jsme vykázali na okraj zájmu

Vydání: 2014/44 Na Dušičky se připravují kněží i řidiči, 29.10.2014, Autor: Alena Scheinostová

Jak dnes pohřbíváme své blízké? Pomáhá víra přenést se přes zármutek? Zamýšlíme se se socioložkou OLGOU NEŠPOROVOU, autorkou knihy O smrti a pohřbívání (CDK 2013).
 
 
„Jednou babička Anna přijela a už zůstala. Když něco potřebovala, vždycky jí někdo pomohl. Anička byla ráda. Hrála si u babičky. Někdy si hrála svoje hry a babička spala v křesle ušáku. Jindy si hrála babička s ní. V zásuvce prádelníku měla babička velkou krabici plnou barevných stuh, kterou si s sebou přivezla. Vázaly spolu mašle, babička to Aničku naučila. Mašle pak měla Anička, babička, panenka Amálka i panenka Jindřich, medvěd Jan i medvídek Jeník, tučňák Josef a jeho Pepička, sova Sobota i myšopice Hanička. I náklaďák měl mašli, vypadal s ní jako dárek. Anička už nikdy nezapomene, jak se dělá mašle.“ Půvabná obrázková knížka Martiny Špinkové „Anna a Anička“ se dětskýma očima dívá na babiččino stárnutí, umírání, pohřeb i překonání smutku. Vydala a rozesílá Cesta domů (Praha 2014).Ilustrace Martina Špinková
 
Jaké místo dnes necháváme smrti? Je skutečně „vyhoštěná“, jak svou knihu o ní nazvala Jiřina Šiklová?
 
Ten termín „vyhoštěná“ považuji za velmi zdařilý. Mezi věřícími to může být trochu lepší, ale v ostatní společnosti platí, že smrt je tématem, kterému se mnozí záměrně vyhýbají. A bohužel se to týká především smrti přirozené, která čeká většinu lidí. Podobně se nehovoří o souvislostech okolo pohřbu, a pozůstalí tak často neznají ani přesná přání svého blízkého a tápou.
 
Bylo tomu dříve jinak?
 
Historikové tvrdí, že zhruba do 19. století byla situace jiná. Smrt byla mnohem častější a lidé se s ní běžně setkávali mnohokrát za život – při loučení s umírajícími i při účasti na pohřebních obřadech. Prakticky každý člen společnosti věděl, jak se chovat, když se se smrtí setká. Smrt byla jasně zarámována učením o prvotním hříchu, ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista a vírou v život věčný.
 
Ve 20. století byl již společenský postoj ke smrti velmi odlišný. Smrt byla vykázána na okraj společenského zájmu a autoritu nad ní převzala medicína. Umírání bylo přeneseno do nemocnic a pohřbívání přenecháno profesionálům z pohřebních služeb. Někteří sociologové tvrdí, že k tomu, aby se o smrti – tedy o přirozené smrti ve stáří – přestalo ve společnosti otevřeně hovořit, přispěly také hrůzy světových válek a množství zmařených životů. Dnešní obliba tématu tragické smrti ve filmech, počítačových hrách a podobně bývá někdy vykládána jako určitá kompenzace za vytěsnění smrti z běžného života. Smrt na jedné straně odpuzuje, na druhé však přitahuje pozornost.
 
Lze dnes vysledovat obecně platný trend v přístupu k pohřbívání?
 
Trendy jsou v této oblasti v České republice jasné. Zatímco ve 20. století zásadní proměna spočívala v přechodu od církevního pohřbívání do země k sekulárním pohřebním obřadům a kremaci, v posledních dvou desetiletích jsme zaznamenali ohromný nárůst kremací bez jakéhokoliv obřadu. V některých oblastech republiky je tímto způsobem pohřbena více než polovina mrtvých.
 
Příčin je více. Jsem přesvědčená, že nejde tolik o finanční ohledy. Pohřby byly drahé i v minulosti a jsou drahé také v jiných zemích, přesto se vždy konaly a jinde se stále konají. V české společnosti o tom rozhodlo spíš značné rozšíření sekulárních obřadů, jejichž konání je méně závazné než u pohřbů církevních – sekulární pohřeb se významově vyprazdňuje a ztrácí smysl. Svou roli bezpochyby hraje nespokojenost s formou pohřbů, individualizace společnosti, rozvolnění společenských vazeb, ale třeba i špatné vztahy v rodinách, prožívání smutku jako čistě soukromé záležitosti, proměna hodnot. Význam má též prodlužování života a osamělost ve stáří, která může být korunována právě tím, že bude chybět pohřební obřad na rozloučenou se zesnulým.
 
Liší se přístupy různých generací, vyznání, národnostních či profesních skupin?
 
Některé rozdíly lze vysledovat. Jasné výsledky přinesl výzkum představ o vlastním pohřbu: kremaci bez obřadu si přeje zhruba pětina dospělé populace (nejčastěji lidé v Plzeňském a Ústeckém kraji a lidé z měst s pěti až dvaceti tisíci obyvateli) a naopak ji nevolí většina praktikujících věřících. Důležité jsou oblastní rozdíly: platí, že zatímco v západních Čechách bude pohřbívání bez obřadu daleko častější jak ve městech, tak na venkově, na jižní či východní Moravě je výjimečné nejen na vesnicích, ale i ve městech. Lidé starších generací si častěji přejí církevní pohřební obřad než ti mladší. A mladí lidé do třiceti let se vlastní smrtí příliš nezabývají a zhruba polovině z nich je jedno, jak budou pohřbeni.
 
Ochuzuje se člověk o něco zásadního, pokud svého blízkého pochová bez obřadu? Potřebujeme pohřby?
 
Na poli zvykovém a společenském je pochovávání bez obřadu nepochybně ztrátou. Pohřby sloužily k potvrzení a ustavení společenských vztahů i společenskému přijetí nových sociálních rolí. Během pohřbu bylo ústřední také připomenutí naděje na život věčný, jednalo-li se o křesťanský pohřeb. To vše dnes lidé ztrácejí. Je bláhové se domnívat, že nekonáním pohřbu se pozůstalí vyhnou truchlení po mrtvém, zvlášť pokud pro ně něco znamenal. Jak tvrdí psychologové na základě praxe, pravdou je spíše opak: chybí-li obřad, truchlení a oplakávání se může zkomplikovat.
 
Ve své knize jste použila termín „sociálně neuznaný smutek“. Co to znamená?
 
Myslím tím smutek, o kterém se ostatní členové společnosti domnívají, že na něj člověk „nemá právo“. Nechtějí jej vidět, uznat a připustit. Truchlící ho tedy musí před ostatními skrývat. Jedná se například o smutek po zemřelém, který trvá déle, než je považováno za „normální“. Pokud někdo truchlí několik let, ostatní už to zpravidla nechtějí vidět a odmítají se tím zabývat.
 
Mají podle vás věřící lidé lepší „nástroje“, aby se se smrtí lépe vyrovnali?
 
Dalo by se skutečně říci, že tyto nástroje měli a mají věřící dostupnější. Otázkou však je, zda je dokázali a dokážou použít tak, aby jim skutečně pomohly. Některé výzkumy naznačily, že pro věřící může být snadnější opustit tento svět, tedy vyrovnat se s vlastní smrtí. Pokud se však jedná o jejich schopnost vyrovnat se se smrtí blízkého, výzkumy to nepotvrdily. Neplatí tedy, že by se věřící lépe vyrovnávali s odchodem svých blízkých v porovnání s nevěřícími. Roli hraje spíše charakter vztahu k zemřelé-
mu a osobnostní rysy pozůstalého.
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma

Diskuse

Smrt poutník 29.10.2014 15:10
Aby člověk strpěl ztrátu, Michal 30.10.2014 01:07

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay