Služba, která končí minikoncertem

Vydání: 2017/8 Plesy a veselí vystřídá půst, 21.2.2017, Autor: Jiří Gračka

Za nenápadnými dveřmi v zadní části kostela sv. Mořice v Olomouci se zvedá dřevěné schodiště. Toho, kdo se nezalekne občasného zhoupnutí na nějakém uvolněném stupni, dovede až na kůr.


Hraní musí předcházet příprava, říká regenschori od Sv. Mořice v Olomouci. Snímek autor


„Profesor Antonín Schindler říkával, že za svůj život už by po nich došel až do nebe – tolikrát je šlapal nahoru,“ vzpomíná na svého předchůdce současný regenschori Karel Martínek, když spolu vystupujeme na kůr. Tam nás vítá nejen pohled na barokní skříň unikátního nástroje z dílny Michaela Englera, podle odborníků jedněch z nejkvalitnějších varhan v Evropě. Varhaníkovy kroky nicméně směřují jinam než k hrací skříni. Nejprve zapíná dvě topidla: jedno mu bude ohřívat záda, druhé sálá teplý vzduch shora přímo na prsty, které se při bohoslužbě rozběhnou po pěti varhanních manuálech. Je začátek února a teplota v kostele se pohybuje pod nulou.

Teprve potom je čas zapnout i hudební nástroj, který byl v šedesátých letech minulého století rozšířen o elektronickou část, a připravit se na mši svatou. Zejména její první polovina, kdy musí varhaník ještě zpívat ordinárium, žalm a antifonu, nedává příliš prostoru k odpočinku ani k zamyšlení. Samotné hraní také vyžaduje tělesnou námahu. „Cvičí se přitom například břišní svalstvo: člověk musí udržovat rovnováhu a nemůže být opřený o nohy, kterýma se taky hraje,“ ukazuje Martínek.

Toto nepohodlí a zaneprázdněnost mu však není překážkou v prožívání mše svaté. „Čtení i kázání se snažím poslouchat vždycky, jejich obsah se pak pokouším dál zpracovat v hudební improvizaci například po přijímání,“ říká po skončení mše varhaník, který ve volném čase nahrává a pod názvem „Varhanní Bible“ na internetu zveřejňuje improvizace na jednotlivé kapitoly Písma svatého.

Zpětná vazba potěší

Příprava na hraní ale podle něj rozhodně není žádnou improvizací. „Na každý měsíc vždy sestavím rozpis – jaké se budou hrát písně z Kancionálu, kdy bude zpívat schola, kdy sbor,“ vyjmenovává svatomořický regenschori. Z Kancionálu se nevyhýbají ničemu. „Některé písně se ale dají použít jen při jediném svátku v roce, zato například pro dlouhé liturgické mezidobí jich moc není. Tuhle nevyrovnanost považuji v Kancionálu za chybu,“ říká Martínek.

Největší slavnosti doprovází svým zpěvem sbor, každou neděli pak vystupuje schola. „Po třetí nedělní mši jsme začali přidávat i takový minikoncert, nazývám ho ‚Varhanní laudes‘,“ doplňuje Martínek a přiznává, že když ho lidé odmění potleskem nebo na něj po skončení počkají, aby mu řekli, jak se jim dnešní hraní líbilo, potěší ho to. „Jsem rád, když dostávám zpětnou vazbu,“ dodává.

Dnes už vidí i mouchy

Život varhaníka ale není spojený jen se slavnostmi. Péče o varhany sice podle Martínka nevyžaduje každodenní přítomnost, nějaká práce se tu prý ale najde vždycky – například ladění nástroje, který se skládá z 1 200 píšťal. „Ladění provádím vždycky při změně ročního období, ale klidně by se to dalo dělat každý měsíc, nebo i častěji – varhany reagují i na menší změny teploty,“ popisuje regenschori a pokračuje: „Řadu drobnějších oprav už dokážu udělat sám. Když ale vznikne problém zejména v elektronické části nástroje, je potřeba zavolat odborníky. Pak se aspoň snažím být nablízku a dívat se jim pod ruce.“

Kolísání teploty a vysoká vlhkost jsou důvodem, proč varhany vyžadují jednou za čas větší rekonstrukci. Na jednu takovou se Englerovy varhany připravují. Ten největší zásah do téměř tři století starého nástroje ale proběhl před padesáti lety. „Na to, jestli bylo správné varhany rozšiřovat o elektronickou část, existují dva názory: někdo to odmítá, jinému to vyhovuje. Oproti mnoha jiným místům ale tato rekonstrukce dopadla dobře – kolem osmdesáti procent původního nástroje je stále zachováno, zatímco v mnoha kostelích byly varhany za komunismu úplně nahrazeny novými,“ popisuje Martínek a dodává: „Rozhodně neplatí to, co říkají někteří, když je označují za ‚nejlepší v Olomouci‘ – žádné varhany nejsou nejlepší. Ty naše jsou jen o něco cennější a větší.“

JIŘÍ GRAČKA
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 30 25. – 31. července 2017

Katolický tulák s rozervaným srdcem

Život jako putování bylo vlastní téma jednoho z otců beatnické generace 60. let Jacka Kerouaca. Jeho románoví hrdinové putují skrze poušť a hledají zemi blaženosti. Nejenom…

celý článek


I kněží vyráží na dovolenou

Setkat se s biskupem na pláži? Potkat svého zpovědníka s rybářskými pruty u řeky? V létě nic nemožného. I biskupové a kněží potřebují během letních dovolených…

celý článek


Koloběh obrácení a milosti

Několik kardinálů vyjádřilo „pochybnosti“ stran výkladu apoštolské exhortace Amoris laetitia. Francouzská biblistka a nositelka teologické Ratzingerovy ceny, Anne-Marie…

celý článek


Sochy jsou jako moje děti

Jeho sochy zná většina z nás. Známý je i fakt, že sejmul posmrtnou masku Janu Palachovi a po roce 1989 vytvořil pomník obětem komunistického režimu, Miladě Horákové i…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay