Slováci potřebují, aby někdo zavelel

Vydání: 2013/1 Ohlédnutí za rozdělením Československa, 2.1.2013, Autor: Aleš Palán

 

První dva roky po listopadu 1989 stál v čele Slovenské národní rady. Rozdělení Československa už sledoval z opozičních lavic. FRANTIŠEK MIKLOŠKO.
 
 
 Je dnes na Slovensku nějak přítomná nostalgie po časech společné federace? V čem? Pociťujete ji i vy sám?
 
Když jsem byl v letech 1990 až 1992 předsedou slovenského parlamentu a otázka osamostatnění Slovenska se začala rozbíhat, navštívila mě delegace lidí, kteří si říkali Kořeny. Jeden z nich mi doporučoval, abych se začal veřejně zasazovat za samostatné Slovensko. Když jsem oponoval, že Slováci jsou většinově proti dělení státu, dodal: „Pane předsedo, Slováci potřebují, aby někdo zavelel, a potom se už přidají a jsou spokojeni.“ Tak nějak to je. Nostalgie, nebo možná spíš smutek, je vlastní nám starším, kteří jsme něco ve společném státě prožili. Když jsem za komunismu cestoval se zprávami ke kardinálu Tomáškovi nebo Otu Mádrovi, jel jsem pokaždé nočním vlakem, ráno jsem vyřídil, co bylo třeba, a potom už navštěvoval pražské antikvariáty. Atmosféra Prahy, Brna, atmosféra české kultury je to, co nám chybí.
 
 Češi někdy rádi říkají, že „pod Rakouskem tři sta let trpěli“. Nemají Slováci pocit, že sedmdesát let trpěli pod Čechami?
 
Možná ho měli, když žili ve společném státě. Dnes ho určitě nemají, vůbec se s tím nesetkávám. Naopak, často slyšíme mluvit o tom, že bez Československého státu by se Slovensko nikdy nemohlo tak rozvinout, jak tomu bylo po roce 1918. V čem bylo jádro tzv. slovenské otázky? Že se o nás neví! Že všechno je „čeko“! Samozřejmě se k tomu potom přibalovaly věci typu, že v reprezentačním týmu fotbalistů a hokejistů jsou hlavně Češi, že na ně ekonomicky doplácíme a podobně. Před volbami v červnu 1992, v napjaté atmosféře státoprávních jednání, řekl jednou předseda ODS Václav Klaus Jánu Čarnogurskému, že po volbách je připraven souhlasit s tím, aby si Slovensko mohlo vydávat vlastní poštovní známky. Osamostatnění Slovenska v sobě samozřejmě neslo hlubší podvědomý motiv, který vyjadřovalo heslo: „Vládněme si sami!“ nebo řečeno jemněji: „I my se chceme naučit, jak vládnout.“
 
 Kdo se chtěl před dvaceti lety rozdělit? Češi, nebo Slováci?
 
Jak jsem to já vnímal, Češi se zprvu rozdělit nechtěli. Ale po volbách 1992 se definitivně rozhodli, že je třeba jít vlastní cestou. V atmosféře po těchto volbách, kdy nebylo jasné, jestli se najde ústavní cesta k rozdělení státu, mi řekl jeden tehdy známý český politik, že pokud to neprojde ve Federálním shromáždění, oni se jednostranně odtrhnou a svět jim to uzná. Slováci ve většině nevěděli, co chtějí. Jedině Slovenská národní strana měla jasný program osamostatnění se. Její politici v zákulisí hovořili o tom, že i kdyby Mečiar samostatnost nechtěl, oni ho k ní dotlačí.
 
 Udál se proces rozdělení ve správnou dobu? A byl spravedlivý?
 
Ján Čarnogurský měl vizi, že až do vstupu Československa do EU budeme spolu a potom ať referendum rozhodne, zda tam vstoupíme jako jeden stát, nebo dva. S tím česká strana nesouhlasila, ale ani na Slovensku pro to nezískal velkou podporu. Místopředseda HZDS Augustín Marián Húska mi tehdy řekl, že tohle je chvíle, kdy vznikají nové státy a velmoci to respektují. Později se podle něho taková příležitost už nemusí opakovat. Odpověď na vaši otázku je proto těžší, neboť vzápětí, po vzniku samostatného Slovenska, jsme se dostali do takových vnitřních i zahraničních problémů, že nás to skoro vyhodilo na vedlejší kolej. Až po volbách 1998 jsme doběhli rozjetý vlak, ve kterém jste vy už celkem pohodlně seděli. A pokud jde o spravedlnost, myslím, že ani dnes nezaznívají námitky. Kromě toho od vzniku samostatného Slovenska žijeme jen v diskusích, která vláda promrhala víc peněz a majetku – k tomuto tématu se tedy už nikdo nevrací.
 
 Odkdy bylo ve Slovenské národní radě, jejímž jste byl předsedou, jasné, že síly požadující úplné rozdělení federace hrají prim?
 
Možná to na první pohled nebyly tyto síly… My jsme viděli jinou věc, že ti – a mám na mysli Veřejnost proti násilí a Křesťansko-demokratické hnutí (KDH) – kteří se chtěli a možná i uměli s Čechy domluvit, začínají v parlamentu i u veřejnosti ztrácet. Vladimír Mečiar začínal získávat takovou popularitu, o jaké se bude politikům v budoucnosti jen zdát. A o  Mečiarovi jsme věděli, že se s ním politická dohoda hledá těžko. On zřejmě zaplnil onen vůdcovský archetyp ve slovenské společnosti, který před ním ve 20. století zaplňovali lidé jako Andrej Hlinka a další. Věci se už potom vyvíjely vlastní cestou.
 
 Jak například rozumět tehdejším požadavkům na svrchovanost?
 
Přiznám se, že této snaze jsem politicky nikdy nerozuměl. Ještě před volbami tu byla snaha některých ministrů za KDH překvapit zasedání pléna Slovenské národní rady a přijmout Deklaraci o svrchovanosti. Přitom samotný text jen naznačoval budoucí možnost samostatnosti. Nebyla to tedy otevřená politická hra, nýbrž z mého pohledu jen takové šťouchnutí zezadu. Předseda vlády Ján Čarnogurský tehdy na adresu svého stranického kolegy a ministra řekl, že to, co dělá, je vrchol politického primitivismu a hazardu.
 
 Byl jste v roce 1992 pro referendum o rozdělení ČSFR, v němž by veřejnost dala politikům mantinely, kde by se potom pohybovali? Co by referendum znamenalo pro další vývoj?
 
Začnu od konce otázky: referendum by politicky nevyřešilo nic. Zmatek a neschopnost politických elit dohodnout se hlavně v parlamentu by pokračovala. O rozdělení státu po volbách 1992 rozhodl hlavně jejich výsledek. Česká sněmovna byla úplně jiná než slovenská. Jednu obsadila ODS, druhou HZDS. Tam by podle mě neprošel žádný transformační zákon. Ale pokud jde o samotné referendum, tady se musím přiznat, že jsem ohledně činnosti Václava Havla v této věci váhal. Měl jsem pocit, že je to všechno v časovém stresu a že výsledek nás bude příliš svazovat – a to aniž bychom mohli o věcech klidně přemýšlet. A hlavně: jak na Slovensku, tak v Čechách se začala měnit politická mapa. S listopadovou dobou už neměla mnoho společného.
 
 Rozchod proběhl 1. ledna 1993 sametově. Měl tento politický proces nějaká úskalí, která vidíme ostřeji až dnes při pohledu zpět? A můžeme se z nich poučit?
 
Před volbami 1992 jsem byl jednou v Praze v televizním pořadu Co týden dal. Byl tam tehdy i Václav Klaus. Po vysílání mě oslovil a řekl, že po volbách se už nebudeme pořád setkávat na hradech a zámcích po celé republice, ale že se vítězové voleb musí sejít a dohodnout na další podobě státu a tuto vůli pak přenést do svých politických stran. A to se skutečně stalo. V tomto smyslu proběhlo rozdělení rychle a sametově a na Slovensku dnes neslyšíme žádné výhrady k jeho způsobu a důsledkům. Diskusi o těchto problémech by jednou mohla otevřít jen otázka, zda jsme se vůbec měli rozdělit. Ale myslím, že ta už je pasé.
 
 Jak byste hodnotil tehdejší (1992) postoje slovenské a české křesťanské demokracie právě v otázce rozdělení státu? Dokázaly tyto strany spolupracovat?
 
Když si vezmu české a slovenské politické spektrum, byli v otázce budoucího státoprávního rozdělení systematicky nejaktivnější prezident Václav Havel a slovenští křesťanští demokraté, jmenovitě Ján Čarnogurský. Vladimír Mečiar sice razantně vystoupil v srpnu 1990 s požadavkem rozdělení kompetencí v rámci ČSFR, ale už to nebyl schopný dovést do konce. Ostatní politické strany v Česku i na Slovensku spíš jen reagovaly na jejich podněty. Čeští křesťanští demokraté, tedy lidovci a Bendova KDS, byli velmi přátelští a vstřícní, ale rovněž nepociťovali žádnou velkou potřebu něco zásadně ve státě 
měnit.
 
 Jak se vyvíjel váš názor na samostatnost obou republik?
 
Cítil jsem, že Slovensko se potřebuje nějakým způsobem najít a identifikovat, a nechtěl jsem tomu bránit. Na druhé straně jsem v této vypjaté době prožíval dva silné momenty. Jednak byli v Česku i na Slovensku u moci lidé, které většinou spojoval společný předlistopadový příběh v zápase o svobodu, byli jsme přátelé a já neviděl důvod rozcházet se s nimi; jednak jsem dobu po listopadu 1989 prožíval jako zázrak a byl jsem v první řadě plný této svobody a radosti z ní. Necítil jsem potřebu řešit jiné problémy. I proto jsem tehdy byl proti rozdělení.
 
 Měly by být dnes vztahy mezi našimi státy nadstandardní? V čem?
 
Všechny vztahy se musí rozvíjet především svobodně a přirozeně. Až potom mohou přicházet například politické kalkuly. Zájem Slovenska o Čechy přetrvává; za Čechy se neodvážím hovořit. Já si to řeším nejen návštěvami Prahy, Brna, ale i tím, že jsem se oženil s Janou Sasínovou z Hukvald. Moje rodina a přátelé mi tam částečně vynahrazují ztracené Československo.
Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

Ztrátou Podkarpatí Michal 3.1.2013 20:52

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay