Skauting ve stínu rudé hvězdy

Vydání: 2008/46 Mladí včera a dnes... ve světle 17. listopadu 1989, 11.11.2008

Chtěl se stát salesiánem, být mezi mladými, ale doba komunismu jeho touhu znemožnila. Pracoval tedy jako strojař, na sklonku 60. let však vedl skautský oddíl a dodnes mezi skauty působí. Na svůj život mezi mladými vzpomíná Jiří Petrus:

Když mi bylo osm let, skončila druhá světová válka. Panovalo nadšení z nabyté svobody a život se rozběhl s velkým elánem. Svoji činnost rozvinuli Orlové, Sokolové a skauti. I já jsem se stal malým skautem, „vlčetem“ a prožil šťastně tři tábory. Ve skautu jsem získal radost z přírody a povědomí bratrského života. Léta 1949–1950 však udělala všemu konec. Komunistická vláda skauty a další spolky zakázala, nicméně přátelství zde navázaná přetrvávala dál. Potíží nezůstala ušetřena ani církev – zprvu byli zatýkáni jednotliví kněží, pak byly přepadeny kláštery. Den předtím jsem byl až do večera v salesiánské oratoři, kde jsem hrál ping-pong a jiné hry. Již delší dobu byla v Sale (salesiánský domov mládeže) cítit „atmosféra dohledu“. Do vrátnice byl nasazen národní správce. Onoho 13. dubna 1950 jsem šel ráno na mši svatou. Ta ale nebyla, Sale jsem našel zavřené. Salesiáni byli v noci odvezeni neznámo kam. V Sale nastalo bezvládí, chovanci nešli do školy a koukali bezradně z oken. Po obnovení bohoslužeb jsme vytvořili ministrantskou partu. Zároveň vznikla skupina mužů, kteří se starali o kostel, dnes bych ji nazval farní radou. Po nějaké době ministranti začali chodit na výlety a trávili společně prázdniny na kolech (např. v Kvítkovicích). Muži zpívali ve sboru a stejně tak děvčata z bývalého skautského oddílu. Po nějaké době jsme zjistili, kde salesiáni jsou – a navázali s nimi opět kontakt.

Jak přečkat normalizaci
Rok 1968. V březnu začalo tzv. Pražské jaro (ne to hudební), začal se obnovovat svobodný život a svoji veřejnou činnost zahájili také skauti. Náhle vyrostlo skautských oddílů jako hub po dešti. Hned v létě jsme jeli na tábor. Obnovili jsme své skautské sliby do rukou biskupa Štěpána Trochty, přímo v místě jeho internace v Radvanově. Náš tábor ležel patnáct kilometrů odtud a Štěpán Trochta byl celorepublikový skautský duchovní rádce.
Srpnová okupace nás zastihla už doma z tábora. A tak jsme skautovali až do roku 1970, kdy opět nastal zákaz. Během těch dvou let vyrostla v našem oddíle prima parta kytaristů a zpěváků, tedy nová generace skautů. Tato skupina stála u zrodu rytmické hudby v kostele sv. Terezičky v Kobylisích. Jejich družnost jim pomohla přečkat období normalizace a po roce 1989 pomáhali spolu s námi staršími znovu vzkřísit skautský oddíl.
V roce 1971 jsem se oženil, časem jsem měl pět dětí, pak pět vnoučat. Dobu normalizace jsme prožili ve společenství u kostela sv. Havla, pod kazatelnou P. Jiřího Reinsberga. Jakoby „bez jeho vědomí“ jsme pořádali po domech studijní společenství, v nichž jsme probírali všechny dokumenty II. vatikánského koncilu a další církevní dokumenty. Chodívali jsme na výlety do okolí Prahy, jindy jsme pomáhali opravovat kostely a dovolené jsme trávili jako parta i s celými našimi rodinami. A do této dlouholeté činnosti „vpadl“ listopad 1989.

Za zády těžkooděnců
Můj syn Šimon šel 17. listopadu hlídat děcka známým z farního společenství. Na ulici potkal esenbáky a z jejich vysílačky zaslechl, že se na Albertově vytvořil studentský průvod. Tak se do těch míst vydal, zapojil se do průvodu a dostal se až na Národní třídu, ale protože byl čas jít hlídat děti, odpojil se a odbočil do Mikulandské ulice. Průvod v tu chvíli už narazil na těžkooděnce, kteří vytvořili bariéru, aby nemohl pokračovat v cestě. Z bytu našich známých mi pak Šimon volal: „Tati, něco se děje!“ Vypravil jsem se do okolí Národní třídy a viděl připravené policajty. Ocitl jsem se na opačné straně policejního kordonu než stáli studenti, a tak se mi podařilo uniknout postranními uličkami či průchody a samotný střet jsem nezažil.

Dělat věci opravdově
Z prožitého období komunismu pro mne vyplynula zkušenost, že ve společenství lidí jednoho ducha, jednoho srdce, lidí, kteří si věří a jsou ochotni něco riskovat, se dá udělat leccos, dokonce i mnoho dobra – vytvořit funkční větší rodiny, vzájemně si pomáhat, obnovovat kostely...
Občas padne otázka, zda jsou dnešní skautské děti jiné než dřívější generace. Změnily se nejen děti, ale i dospělí. Člověk je v současné době otevřený více sobě než druhým, což je vidět i u některých křesťanů. Při různých rozhodnutích si necháváme zadní vrátka, abychom mohli říct: „Hele, já už musím jít.“ Místo toho bychom měli umět darovat svůj čas a práci, darovat různé věci a pouštět se do toho opravdově a s nadšením. Stále platí to, co říkal P. Jiří Reinsberg, který byl mimo jiné duchovním rádcem právě skautů: „Nedělejte věci jako, ale dělejte je opravdově.“
JIŘÍ PETRUS


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay