Síla bezmocných je ve víře, naději a lásce

Vydání: 2007/51 Vánoční dvojčíslo, 18.12.2007, Autor: Václav Štaud

Mezi osobnostmi, které letos 28. října ocenil prezident republiky u příležitosti státního svátku, byl také redemptorista P. Jan Zemánek. Na slavnostní akt ve Vladislavském sále Pražského hradu, kde převzal „Medaili Za zásluhy“, vzpomíná otec Zemánek slovy:

Bylo to pro mě překvapení. Nejsem si vědom velkých zásluh o naši republiku, necítím se jako hrdina ani jako světec. Ale za vyznamenání jsem vděčný jako za poctu všem biskupům, kněžím i laikům, kteří v totalitě nevinně trpěli za svoji víru. S postupujícím úbytkem pamětníků pokládám za správné připomínat kruté bratrovražedné násilí. Aby nevymizelo z paměti národa a nebylo snadné je v budoucnu opakovat.

První drama vašeho života nastalo s nacistickou okupací...
V roce 1942 zabrali Němci gymnázium redemptoristů v Libějovicích u Vodňan. Kongregace si ale věděla rady – po noviciátu v Českých Budějovicích jsme tajně pokračovali ve studiu ve Staré Boleslavi, složili maturitu i řádové sliby. Po osvobození jsem tak mohl hned přejít do řádového bohosloveckého učiliště v Obořišti u Příbrami. Pohoda ale trvala jen tři roky. Pak začaly do chodu školy zasahovat komunistické úřady. Vzhledem k informacím o přípravách útoku na církev se představitelé řádu rozhodli pro nebývalý krok: v listopadu 1949 se 14 bohoslovců celého našeho ročníku, sedm měsíců před řádným ukončením školy, stalo kněžími. Proběhlo to ve velké rychlosti, aby úřady nestačily reagovat zákazem. Do Obořiště dvakrát tajně přijel pražský světící biskup Antonín Eltschner a s odstupem jediného týdne nám udělil jáhenské a kněžské svěcení. Pak jsme pokračovali ve studiu.

To ale dlouho netrvalo...
Do kláštera vniklo 13. dubna 1950 policejní komando. Všechny – bylo nás celkem 70 – odvezli do internace do Králíků. A my, kteří jsme se nedávno stali kněžími, jsme i přes tragičnost svého postavení Bohu děkovali za prozřetelnost představených. Další ročníky již musely na kněžství čekat celá desetiletí, pokud nepodstoupily riziko tajného svěcení. Sdíleli jsme osud tisíců internovaných příslušníků různých řádů, ale kněžství už nám bolševik vzít nemohl.
V klášteře na Hoře Matky Boží, kde nás hlídali jako nejhorší zločince, jsem prožil půl roku. Zvlášť pro starší bratry včetně našich profesorů to bylo velmi těžké. Do cel určených pro dva natlačili někdy i osm lidí! Spali jsme na zemi, většina podmínek byla horší než ve vězení. My mladší, kteří jsme byli na podzim téhož roku povoláni na vojnu, navíc beze zbraně, jsme to nejdříve považovali za vysvobození. Jak jsme se mýlili!

Jaký byl život u pomocných technických praporů?
Během dlouhých 40 měsíců jsem prošel 13 míst republiky od Komárna po Podbořany u Žatce. Většinou měli naši velitelé jediný cíl – potlačit lidskou důstojnost. Deprimující bylo, že jsme neznali konec našeho trápení. Nutili nás pracovat na nejtěžších stavbách, bez ohledu na horko, zimu či déšť a bláto. Krátké volné chvíle jsme trávili v primitivních dřevěných barácích. Vycházky nebyly. Naštěstí nás hřálo mládí a držela společná víra. Pro mnohé to nebyly úplně promarněné roky, snažili se vzdělávat. Mnozí dokonce tajně dokončili teologická studia.

Byla během PTP možnost sloužit mše svaté nebo jít do kostela?
Bohoslužby, pokud se to podařilo, se konaly tajně, s velikým rizikem. A do kostela jsme samozřejmě nesměli. Byly to pro nás kněze smutné neděle. Zažil jsem snad jen dvě výjimky: v prvním případě se krátce podařilo přesvědčit velitele, že návštěva kostela patří mezi naše lidská práva. Podruhé jsme pak narazili na Slováka, slušného vojáka ze staré školy. Bylo to u Sliače v roce 1953, v samém závěru naší služby. Nejenže nám umožnil návštěvu kostelů, ale mohli jsme poprvé v kasárnách svobodně slavit Vánoce. Protože se tam sešli duchovní řady národností, zněly dlouho do noci koledy slovenské, české, polské i maďarské. Velitel to prožil s námi a litoval, že už nikdy nebude mít tak dobré vojáky. Pak jej za to samozřejmě vyhodili.

Co následovalo v civilu?
Další život novodobých otroků. Do pastorace nás nepustili, na výběr jsme dostali práci v zemědělství, dolech a na stavbách. Prošel jsem několika místy, vždy v blízkosti alespoň malé komunity redemptoristů. Vzájemně jsme si dodávali odvahu a naději v lepší budoucnost. Podcenili jsme však usilovnou „péči“ tajné policie, která hlídala každý náš krok. Mocní se báli obnovy řádů. Setkávali jsme se jen jako kamarádi. Nějaké plánování převratu, které nám později kladli za vinu, bylo nejen nepravdivé, ale i naprosto nesmyslné. Na počátku léta 1961 jsem byl mezi čtyřmi desítkami zatčených, především řeholníků. S použitím hlavního důkazu – obyčejné pohlednice z ciziny, kterou našli při domovní prohlídce – jsem dostal 12 let za velezradu.

Byly vyšetřovací metody stejně kruté jako v 50. letech?
To nemohu osobně srovnat, podle doslechu se domnívám, že v tom velký rozdíl nebyl. Já sám jsem byl vyšetřovateli tak zdeptaný, že jsem se plné tři měsíce vůbec nedokázal modlit. K zatčení i v 60. letech sloužily provokace, řada nevinných lidí nedokázala například pochopit, kde se v jejich bytech nebo autech najednou vzaly zbraně. Cítil jsem, že i mezi estébáky a bachaři panoval teror, jeden hlídal druhého, strachem je nutili k ještě větším bezcitnostem a krutosti. Nikdo z nich nevěděl, kdy jej jiný udá a on sám skončí v cele se svými oběťmi. Kdo dnes pochopí, v jak absurdní době jsme tehdy museli žít?

Vaším prvním místem výkonu trestu byl pověstný Mírov...
To bylo těžké období, ale už také plné užitku. Hned se mě ujaly téměř dvě desítky dobrých lidí, kněží i vynikajících moudrých laiků. Pomáhali mi vyrovnat se s krutostí bachařů, zlobou části spoluvězňů i se zdánlivou beznadějí situace. Když jsem se aklimatizoval, podobně jsem jiným pomáhal i já. Neustále jsme se povzbuzovali ve víře. A místo nedělní bohoslužby jsme si někdy četli dopisy, které ženatí spoluvězni dostávali od manželek. Dodnes v duchu vzdávám hold statečnosti, víře, naději a lásce těchto žen.
Na Mírově jsem se poprvé setkal i s Renčovou Popelkou nazaretskou a dalšími knihami veršů, které spoluvězni nosili ve svých hlavách a v těžkých chvílích si je pro povzbuzení šeptali. Tato síla bezmocných je nezapomenutelná.

A Valdice u Jičína?
Na tento svůj druhý těžký kriminál vzpomínám – ačkoliv se to může zdát zvláštní – s velkou vděčností. Nejdříve jsme trpěli, roztroušeni mezi opravdové zločince a devianty. Pak došlo k nevysvětlitelnému zázraku. Abychom ostatní nedovedli k víře, soustředili duchovní do jednoho baráku a izolovali nás i na pracovištích. Kolik mimořádných osobností a duchovních velikánů bylo najednou pohromadě! Od tajných biskupů až po prosté seminaristy. V této komunitě vládl duch bratrství a solidarity. Vzájemně jsme si na pracovištích pomáhali plnit normy, kdo měl dar vyučovat, učil druhé, obohacovali jsme se a duchovně rostli, týdny šeptem probírali různá meditační témata. Každý večer u nás bylo – na rozdíl od ostatních ubikací – ticho k modlitbě a rozjímání. Na duchovní rozhovory nebo zpovědi byla vyhrazena místa na chodbách.

Jaké byly vězeňské Vánoce?
Tiché a klidné. Všichni kladli důraz na vnitřní prožitek. Duch Vánoc a Boží lásky byl mezi námi cítit, více než jindy jsme byli jednou velkou rodinou. Zpívat jsme nesměli, za výstrahu nám sloužil osud našeho (dnes blahoslaveného) řádového bratra Dominika Trčky. Ten za vánoční píseň zaplatil v Leopoldově korekcí, kde se nachladil a zemřel. Když jsme měli velké štěstí a někdo do kriminálu propašoval hrozinky k výrobě alespoň několika kapek vína, byla naděje na mši svatou. Ale podařilo se to málokdy. Byli jsme šťastni, když byl pro sváteční chvíle uchován alespoň mikroskopický kousek Těla Páně. Schovávali jsme jej v cigaretovém papíru a na takových místech, kde bylo možné jej v kritickém okamžiku rychle polknout, aby nedošlo k jeho zneuctění.

Na koho nejraději vzpomínáte?
Z té spousty vynikajících mužů se těžko vybírá. Ale nejblíže jsem měl ke třem kněžím: Josefu Zvěřinovi, Janu Ev. Bártovi a nezapomenutelnému Otto Mádrovi, s nimiž jsem sdílel pracoviště v brusírně skla. Hluk, který naše práce vydávala, zaručoval naprosté bezpečí. Co všechno jsem se tam dozvěděl, kolik moudrostí načerpal! Podle jména parťáka nám říkali „zvěřinec“. Když nás v roce 1965, pod tlakem mezinárodních událostí, začali po skupinkách propouštět, přišlo mně to skoro líto.

Konečně jste zamířil do duchovní správy?
Ještě ne, režim byl stále tvrdý. Vrátil jsem se domů a pracoval v kamenictví. Ale mohl jsem se po 16 letech kněžství alespoň svobodně modlit breviář a mamince sloužit každý den mši svatou. Naštěstí pak přišel rok 1968. Protože se v mojí olomoucké arcidiecézi vracelo do duchovní správy téměř sto kněží, cítil jsem, že pomoc potřebují hlavně Litoměřice. Na žádost pana kardinála Trochty jsem se tedy přihlásil tam. Od 1. ledna 1969 mě ustanovil duchovním správcem v Malměřicích východně od Žatce, kde jsem působil až do sametové revoluce.

Jaký byl poslední „návrat do kriminálu“?
Bůh tomu chtěl a dočkali jsme se svobody. V roce 1990 jsem se dostal jako provinciál redemptoristů na Svatou Horu a současně byl pověřen duchovní péčí o delikventy na Bytízu u Příbrami. Znal jsem vězeňské prostředí se všemi problémy, měl jsem jim co říci. Mnohé jsem připravil ke svátostem, radil a vyslechl řadu nešťastných osudů. Důležitější byla však tehdy moje odpovědnost za provincii, potřeba stabilizovat její duchovní život, zajistit objekty.

Využíváte nějak své bohaté zkušenosti?
Nedávno se mi ozvala profesorka pražského gymnázia, chtěla, abych k nim přišel na hodinu dějepisu a přiblížil mládeži dobu totality. Podivil jsem se: Co jim mohu povědět za jedinou hodinu? A ona navrhla, že za mnou se svojí třídou přijede, abych se mladým mohl věnovat třeba celý den. Tak už se na ně těším!

Co jim řeknete na rozloučenou?
Aby se nebáli budoucnosti. Ta určitě netkví v moci a majetku, ale v dobrém životě rodin. Nevšímejte si světa bulvárních senzací! Raději poznávejte Ježíšovu lásku a jeho vysvobozující kříž. Rádi slavíte Vánoce? S naším Pánem je můžete mít po celý rok, protože k nám Ježíš při mši svaté sestupuje každý den. Ten zázrak je všude stejný – na vznešeném oltáři stejně jako na posledním vězeňském kavalci. Věřte mi, prožil jsem to!



P. Jan Zemánek CSsR se narodil v roce 1925 jako jeden z 11 dětí v Drslavicích u Uherského Brodu. Vstoupil do Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele. Za dramatických okolností byl v roce 1949 vysvěcen na kněze. Půl roku byl internován a poté nasazen u PTP. Během pozdějšího zákazu pastorace těžce pracoval, v roce 1962 odsouzen ve vykonstruovaném procesu. Po odvolání rozsudek zmírněn na 10 let. Na Mírově a ve Valdicích prožil téměř 4 roky. Po roce 1968 působil dvě desetiletí v pastoraci na Žatecku, po roce 1989 osm let úspěšně vedl českou provincii redemptoristů. Jako provinciál sbíral zkušenosti i ve vzdálených zemích, včetně USA nebo Brazílie. Nyní žije a slouží poutníkům v komunitě spolubratří na Hoře Matky Boží v Králíkách.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay