Šikovní farníci jsou požehnání

Vydání: 2017/23 Na Lidice vzpomínali ve Vatikánu, 6.6.2017, Autor: Alena Scheinostová

P. JOSEF PTÁČEK je farářem v Praze-Hlubočepích. Kromě toho stojí za mnoha církevními internetovými projekty. A do třetice kolem něj rozkvétá celá řada farních aktivit, mezi které patří stejně tak Modlitby matek jako velkorysý projekt nového kostela. Co pro něj znamená „život ve farnosti“?


Dort jako poděkování pro pana faráře. Snímek archiv P. Josefa Ptáčka

Setkáváme se někdy s rozlišováním na „živé“ a „mrtvé“ farnosti. Dá se popsat, co to znamená?

Výraz „mrtvá farnost“ nemám rád. Farnost – to je společenství lidí, a ti přece mrtví nejsou. Tvoří společenství, žijí je a směřují k Pánu Bohu. Intenzita pak samozřejmě může být různá, ale nikdy bych si nedovolil nějakou farnost označkovat jako mrtvou. Jsou místa, kde se lidé scházejí i mimo mši svatou a žijí spolu také během týdne, například ve společenství modliteb, setkávání mladých lidí, seniorů, skautů. Tak je to třeba u nás a dělá mi to radost, protože vidím, že všichni ti lidé hledají cestu k Bohu po způsobu, který jim sedí. V Polsku jsem zase obdivoval lidi ve vesničkách, kteří vždy pod vedením nějaké starší dámy chodili k soše Panny Marie a tam se společně modlili litanie. Bohu díky za to – i to je upřímné vyjádření víry. Neodvážil bych se jedno ani druhé, už z úcty k lidem, hodnotit. Věci přece mohou vypadat různě. Nikdy nevíme, zda právě modlitba několika lidí v zapadlé vesnici na severu Čech nezpůsobí v Praze veliké probuzení. Ostatně si myslím, že to platí i na osobní rovině. Za mnohé ve svém životě vděčím své babičce, která se za nás doma věrně modlila.

Berete jako svou farnost především lidi, kteří k vám chodí do kostela, nebo jí rozumíte územně, tedy včetně všech, kdo žijí na jejím katastru?

Obojí. Je to území, ale také lidé, kteří na něm žijí, ať už do kostela chodí nebo nechodí. Základní rozměr společenství přitom není v aktivitách, ale v postoji, který k druhým – i k těm nevěřícím – zaujmeme. Měl by to být postoj zájmu, abychom se na ně nedívali jako na své nepřátele. Lidé dnes velice touží po spiritualitě, po ukotvení. A my s nimi ani nemůžeme nekomunikovat, už proto, že řada rodin je dnes smíšených a katolíci netvoří žádnou ostře vydělenou komunitu.

Vaše farnost – podobně jako dlouhá řada dalších – nabízí ale právě i mnoho aktivit „přes své hranice“.

Bezkonkurenční akcí je v tomto směru Noc kostelů, která se letos koná 9. června a i my se do ní zapojíme. Také díky Dnům víry se do veřejného prostoru dostalo něco Božího, co kolemjdoucí zvalo k zamyšlení. Mně se líbí i akce jako Zažít město jinak. Na Barrandově, kde stavíme nový kostel Krista Spasitele s komunitním centrem, se sešli přímo na našem stavebním pozemku lidé různých zkušeností i vyznání a každý nabídl něco: někdo půjčil knihy, jiný zazpíval, farnost tam měla stánek charity, paní katechetka představila dětem různé možnosti výuky náboženství, vystavili jsme model budoucího kostela. Za ten den se tam vystřídaly stovky lidí. S Křesťanským společenstvím Praha tam zase každý měsíc společně grilujeme. Už od začátku chceme totiž budoucí sousedy nového kostela zapojit.

Budou vítaní i v prostorách nového kostela?

Jistě, navíc ta stavba je tak trochu evoluční. Dosud se nové kostely a komunitní centra v Praze stavěly tak, že měly týž prostor pro liturgii a ostatní dění. Návrh, který vytvořila naše pastorační rada a připomínkovali jej ve Stodůlkách, kde mají patnáctileté zkušenosti z provozu Komunitního centra sv. Prokopa, počítá s oddělenou liturgickou a společenskou částí: společenský sál bude v dolním patře, v horním pak část vyhrazená mši svaté a modlitbě. Počítáme také s kanceláří, klubovnami a kavárnou u hřiště pro děti.

Vaše farnost patří k těm s mnoha aktivními lidmi, kteří se starají o její provoz. Je to vaše zásluha, nebo jste přišel už „k hotovému“?

U nás rozhodlo, že tu dva roky nebyl žádný kněz, a tak bylo všechno na farnících. Ti se stmelili a naučili se pracovat samostatně. To je pro mě velké požehnání. Kromě toho řada laiků ve farnosti může být zbožnější a v lecčems zdatnější než kněz! Ostatně do budoucna podle mě nemá církev ani jinou možnost, než aby byli lidé sami aktivní a tvořiví. Kněží je málo a už jen počet kostelů, o které se leckterý z nás musí postarat, je velmi vysoký.

Sdružovali se lidé kolem svých kostelů i v dávnější minulosti?

Fara v Chržíně, který patří pod moji dřívější kralupskou farnost, měla hlavní a vedlejší obytnou budovu a pak ještě budovy hospodářské – chlévy, maštal, kurníky… Takové hospodářství potřebovalo hodně lidí, kteří by se o ně starali a také tam bydleli. Fary byly napojené na život vesnice. Bylo to ještě něco víc než komunitní centrum, lidé na sobě navzájem záviseli, nejen duchovně, ale i ekonomicky. Společný život se pak rozvíjel přirozeně. Dnes přijdeme, odejdeme a každý si žijeme po svém. Společné soužití ve farnostech vytváříme trochu uměle. Nejsme už na sobě závislí. Což má potom tu nevýhodu, že když se objeví nějaký problém, lidé snadno utečou jinam.

S majetkovým narovnáním církev opět začíná samostatně hospodařit. Stane se podle vás znovu tím vyhledávaným zaměstnavatelem?

Ano, například zdejšími zaměstnanci jsou kromě mě ještě katechetka a pastorační asistentka v jedné osobě a farní vikář. Zaměstnává je však arcibiskupství, ne farnost. Ale třeba Farní charita v Kralupech má už 42 zaměstnanců, a to nepatří k největším. Příležitostně dáváme práci lidem, kteří jsou v nouzi a potřebují si přivydělat, když my zase potřebujeme pomoci s úklidem a údržbou: na webu sice máme nenápadnou výzvu, kdy lze s úklidem pomoci, ale těch, kdo mohou přijít, není mnoho – mají rodiny, zaměstnání. Ale zase rádi přispějí finančně, a my pak můžeme dát vydělat někomu, kdo to potřebuje.

Uvědomují si podle vás lidé, kolik obnáší život farnosti praktických, přízemních potřeb?

Kdo se kdy staral o byt, o dům, tak to ví: dávat pozor na uvolněné tašky na střeše, na okapy, hlídat, kde co prosakuje… Každý rok zveřejňuji na nástěnce i na farním webu podrobné vyúčtování a tam je vidět, kam jdou peníze a kolik je za vším práce. Mám čtyři kostely a jednu faru, a tak jsou na pořadu dne trvale nějaké opravy a úpravy, často zápasíme s vandalismem. Vylomili nám v kostele pokladničku, někdo si odnesl dokonce vstupní mřížku… Hodně práce je i se stavbou na Barrandově. A několik hodin denně trávím nad administrativou a e-maily.

Jak lidi motivujete, aby se do práce pro farnost zapojili?

To vychází ze základního předpokladu mít lidi rád a dát jim důvěru. A také jim umět poděkovat, ačkoli to možná zní jako banalita. Jedné aktivní farnici jsem jednou nabízel, že jí proplatím, co pro farnost dělá. Ale ona řekla – ne, mně stačí, když vidím, že si toho vážíte. O Vánocích a Velikonocích se tak snažím adresně poděkovat všem, kdo se zapojují. Ale tady pomáhá skoro každý a o někom to dlouho vlastně ani nevíte, takže pokaždé určitě na někoho zapomenu. A tak se snažím lidi ocenit i průběžně.

Vaším polem působnosti je také internetová síť. Jak lze právě internet využít v životě farního společenství?

Přes internet dnes probíhá většina komunikace. I když lidé kontaktují kněze, v drtivé většině případů to začne e-mailem. Když se chtějí dozvědět, kdy se konají bohoslužby nebo co se děje ve farnosti, podívají se na web. Na tom našem najdete i veškeré kontakty, transparentní účet či videoprezentaci našeho kostela, přes internet domlouváme třeba i farní dovolené. Já si provoz farnosti bez internetu už nedovedu představit.

Dobře se daří i dalším českým křesťanským webům – například ten největší Víra.cz měl za loňský rok 1 700 000 návštěv, online linku důvěry Help.víra.cz už využily desetitisíce lidí. Tato linka byla jedním z vůbec prvních církevních projektů na internetu, který začal v Misijním centru u Sv. Apolináře v Praze, kde jsem tehdy pomáhal jako bohoslovec a linku jsem zakládal. Nyní všechny tyto projekty spadají pod Arcibiskupství pražské a je nás na to více.

Skvělé jsou také některé aplikace do mobilu – například Písmo svaté a breviář jsou podle mě jedním z nejlepších využití chytrého telefonu vůbec. Šikovná je relativní novinka Bohoslužby.církev.cz, která vyhledává místa a časy bohoslužeb ve všech našich diecézích.

Je ale potřeba připomenout, že používání internetu nese i svoje rizika a lze si na něm snadno vypěstovat závislost.

Může existovat farnost, kde by se aktivně zapojovali úplně všichni?

Vždycky to bude tak, že ve farnostech bude užší okruh těch, kdo si práci pro farní společenství berou za svou a cítí se k ní povoláni, a pak ti, kteří to tak necítí, ale farnost jim vytváří zázemí pro jejich službu. Řada lidí má například soukromá trápení v rodinách, v partnerských vztazích a farnost jim dává zázemí, aby svou situaci ustáli. Nepodílejí se aktivně na jejím životě, nemají na to čas ani vnitřní kapacitu, ale mohou tu spočinout a něco s Pánem Bohem prožít. A také tu získat sílu, aby mohli jít dál a udržet svoji rodinu v chodu – a to někdy skutečně může být heroický výkon.

(sch)

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay