Vydání: 2011/45 K. J. Erben, 2.11.2011

Příloha: Doma

Nedávný výzkum agentury STEM/MARK doložil, že skoro polovina dospělých odmítá s dětmi hovořit o smrti. Nepřenášíme tak ale na děti jenom náš vlastní strach a neuzavíráme jim důležitou oblast prožitku? A jak dětem toto téma pomoci zpracovat, když se se smrtí přímo setkají? Na zkušenosti a názory jsme se zeptali dětského psychologa JAROSLAVA ŠTURMY.

Jak dnes podle vaší zkušenosti my dospělí dokážeme s dětmi mluvit o smrti a konečnosti?

Míváme přirozenou tendenci děti před setkáním se smrtí chránit a připomínky smrti z našich domovů „odklidit“ snad ještě účinněji, než jsme od nich vzdálili příchod na svět. Smrt je v našich očích spojena s bolestí a úzkostí. Přitom čelit nejistotě a nepoznanému lze nikoli důsledným unikáním, nýbrž pozvolným poznáváním, a to nejlépe právě v rodině – v bezpečném prostředí vytvářeném blízkými osobami, nejpovolanějšími k tomu, aby dítě připravily na setkání s nevyhnutelnými těžkostmi života a aby se tak dělo v jejich doprovodu a pod jejich ochranou. Postupné setkávání s fenoménem smrti je součástí školy života.

Jak tedy do toho? Kdy a jak je vhodné dítěti téma smrti přiblížit?

Prvou příležitostí bývají takové události, jako je smrt oblíbeného domácího mazlíčka, jehož život, třeba u křečků či morčat, je vyměřen tak krátce, že jej dítě může provázet od počátku až do přirozeného konce. Dítě si tak praktickou zkušeností koriguje svou neujasněnou a mnohdy magickou představu o tom, co to vlastně smrt je: nejde o spánek, není to stav, který tu na zemi lze zvrátit. Je třeba to přijmout, přijmout i bolest a pocity, které takovou ztrátu provázejí. Dítě se nemusí stydět za slzičky, smutek je na místě, je dobře mu dát průchod.

Truchlení nad zemřelým člověkem se ale bude patrně trochu lišit… Jak v něm dítěti pomoci? Je na místě, aby se účastnilo například babiččina pohřbu?

Tady už bude hodně záležet na nejen na rodinné tradici, ale i na hodnotách, které v rodině vládnou, na pojetí člověka, jež vyznáváme. Je samozřejmě vhodné konkrétním způsobem přítomnost zemřelého v našich srdcích připomínat: třeba vystavenou fotografií, k níž dáváme se vzpomínkou kytičku či rozsvěcujeme světlo. Pokud pohřeb není pro malé dítě příliš zatěžující svou délkou či dalšími okolnostmi, je vhodné, aby se jej zúčastnilo. Na takovou událost je ovšem na místě dítě připravit, povědět mu, že jde o rozloučení tady na zemi, a máme-li v srdci naději na setkání ve věčném životě, otvírat i toto očekávání. Je však třeba dát pozor, abychom u menších dětí v odpovědi na jejich velmi konkrétní otázky nekonstruovali nějakou představu, jež nemá oporu v realitě ani v eschatologické naději. Účast na pohřbu či zádušní mši pomáhá v mysli dítěte oddělit zřetelně období pozemského života zemřelého od jeho života po smrti.

Nepřitížíme dětem vlastním smutkem? Můžeme jej před nimi dávat najevo, a dokonce dítě brát třeba s sebou na návštěvy hřbitova?

Návštěvy hrobu drahé osoby patří k samozřejmým projevům vztahu, vděčnosti i úcty k těm, kdo nás předešli. Nakolik se na nich dítě podílí, natolik přejímá tyto postoje, a tak prakticky prožívá i sepětí života pozemského s životem věčným. Dítě může a má spoluprožít bolest jiných lidí, má se jí naučit rozumět. Není třeba se před ním přetvařovat, jestliže v srdci cítíme smutek. Dítě tak roste ve schopnosti vcítění. Potřebuje si spojit událost, jež se stala, s odpovídajícími citovými projevy, aby mohlo pochopit a zakusit i příslušný citový prožitek. Každý z nás má právo na své city, smíme sdílet radost i bolest, a tak společně rosteme v lidství a solidaritě. Pro nás dospělé z toho však plyne úkol, že bychom měli usilovat pro sebe i pro dítě „předžít“ sepětí mezi aktuálním smutkem a sílící nadějí, jež by ho měla přerůst. Dokážeme-li takto před dítětem svědčit, i ono pak zakusí básníkovo: „V náruči Boží, odkud jsme vyšli, večer se všichni sejdeme zas.“

Jak se potom postavit k různým banalizovaným, či naopak démonizovaným podobám smrti, které dětem dnešní svět předvádí v pohádkách, filmech nebo populárních oslavách některých svátků, „Dušičky“ nevyjímaje?

Dítě v předškolním a někdy i v mladším školním věku vtěluje své úzkosti ze smrti a ztráty drahých bytostí do více či méně strašidelných postav představujících smrt. V pohádkách, které jsou jednak plodem magické fantazie, jednak i prostředkem, jak se s fantazijní úzkostí vyrovnat, se někdy ze smrti stává neškodná Smrt kmotřička, jindy se hrdinové snaží smrt nejrůznějším způsobem oklamat či s ní uzavřít jakýsi výměnný obchod. I nejrůznější tradice a rituály, z nichž některé k nám přicházejí z jiných částí světa (třeba právě Halloween), jsou výrazem potřeby překonávat úzkost a strach ze smrti. Mohou být hrou či odreagováním, neměly by však nikdy děti děsit ani by neměly znamenat bagatelizaci smrti jako skutečnosti, jež patří k základním podmínkám lidské existence. Především pak sebe i děti vedeme k poznání reality a neodvolatelnosti smrti, jíž se není třeba bát, máme-li zažitou zásadní zkušenost důvěry ve svět a v Boha. Ta nás nejen povolává k životu, ale dá nám v určený čas i schopnost k odchodu z této země. Jedním z cílů našeho výchovného snažení by mělo být přivést naše děti na prahu dospívání k objevování toho, že život je dobrodružnou cestou, jež má svou vnitřní logiku a smysl, a to nejen v jednotlivých zážitcích, ale hlavně ve své celistvosti a úplnosti, do jejíž mozaiky patří jak zrození, tak vše, co se odehraje poté, včetně smrti.