Sestra voda a česká krajina

Vydání: 2019/8 Oslavy věrozvěstů napříč Evropou, 19.2.2019

Prostupuje všechny roviny našeho života: máme ji v těle, byli jsme jí pokřtěni, tiší naši žízeň. Voda. Zkusme se znovu naučit jí rozumět, šetřit s ní, vážit si jí. Aby si člověk a příroda přátelsky podali ruce a přestali být soupeři.

Člověk z krajiny zmizel a tím zmizely i oči, které by si všímaly toho, co se v ní děje. Snímek Pixabay

 

Česká krajina se konečně zhluboka napila vody. Letošní lednové sněhové nadílky a jejich průběžné tání pomalu sytily vodou půdu, voda postupně prosakovala do spodnějších vrstev a její hladina stoupala i ve studních. Únor bílý, pole sílí: moderně řečeno letní deficit je dosycován zimními srážkami. V naší kamenné, sedm metrů hluboké, poctivě vykopané studni voda po dlouhé době vystoupala na kótu čtyř metrů – poté co jsme v létě naměřili stěží jeden, tedy hladinu ani nedosahující k sacímu koši čerpadla.

 

Nedostatek farmářů

V posledních 20 letech, kdy žijeme v našem venkovském domě, voda došla poprvé v roce 2004 (ale jen na měsíc v létě), podruhé po 10 letech – v roce 2014, a pak se každoroční období bez vody už jen prodlužovala – loni jsme přepnuli z obecního vodovodu na vodu ze studny až o Vánocích. Od roku 2015 nestačily zimní srážky letní poklesy kompenzovat a sucha se tak „pod zemí“ přesunovala do následujících let. Našim malým stádečkům ovcí a koz, která jsme si pořídili před třemi lety, usychaly pastviny pod nohama. Jako začínající farmáři jsme nedokázali odhadnout plochu, kterou budou zvířata potřebovat, a tak jsme v parném létě do hlíny ztvrdlé na kámen zoufale zatloukali kůly nových ohrad. Provázela a provází nás úzkost, zda naše rozhodnutí začít hospodařit v době globální změny klimatu bylo rozumné.

Telefonické dotazy našich přátel z měst, zda mají naše zvířata co pít, nás potěšily, ale zároveň jsme si při nich uvědomili, že se vůbec nikdo nezeptal, jestli mají co žrát – spojitost mezi vodou a pastvou se jaksi z běžného vnímání světa vypařila. Podobně se nás nikdo neptal na stav vody ve studni – vždyť pokud je snad ještě někdo dnes závislý na studni, má už jistě moderní vrt, dosahující do dvaceti, třiceti, padesáti metrů.

Člověk z krajiny zmizel a tím zmizely i oči, které by si všímaly toho, co se v ní děje. Vlastní farmáři se v zemědělské krajině vyskytují jen zřídka. Vlastník půdu nejčastěji pronajímá nějaké firmě, ale dokonce i tato firma vlastní úkony jen zprostředkuje, takže pole obhospodařují najatí obsluhovači klimatizovaných strojů, kteří k ní nemají žádný vztah, poněvadž dostali jen GPS souřadnice a pokyny, co má daný stroj dělat.

 

Užitečné meandry

Abychom zjistili, co se s vodou v krajině stalo, stačí jí procházet s otevřenýma očima. Začněme drobnými vodními toky: ty jsou svedeny do zahloubených, napřímených a zkapacitněných koryt, často jen proto, aby do nich mohly zaústit zakopané trubky meliorací, stahující vodu ze zemědělských ploch. Tam, kde by mohla být v nivě meandrujícího potoka hladina podzemní vody v půl metru, je po regulaci ve dvou metrech. A zvedne-li se průtok po velkých deštích, napřímené koryto povodňovou vodu výrazně zrychlí. Meandry nejsou jen jakousi estetickou lahůdkou, ale vysoce funkční strukturou – voda se v zatáčkách tlačí do sedimentů v nivě a eroze se vybíjí do stran, místo aby prohlubovala dno a koryto zaklesávalo. Po deštích a táních se voda z mělkého přírodního koryta snadno vylije do okolní nivy, zbrzdí se, část se jí vsákne a obohatí podzemí. Jarní rozliv můžeme nazývat „dobrou a užitečnou“ povodní. Klikatící se koryto potoka nebo řeky v sobě má také více vody než koryto podle pravítka, ve kterém voda teče dvakrát, třikrát rychleji. A kde jsou prameny? Tam, kde vystupovala voda na povrch, bývala prameniště, mokřady. Dnes jen betonové skruže, voda je kdesi dole. Půda je zhutněná těžkými traktory a bez dodávek organického hnoje nedokáže vstřebat tolik vody jako dříve, a tak po ní voda při velkých deštích stéká.

 

Zasajeme-li vodu, sklidíme déšť

Krajina zbavená vody se chová vůči žhnoucímu letnímu slunci jinak než zelená krajina s mozaikou stromů, mokřadů, rybníků, luk a polí. Sluneční záření ohřívá povrch vysušeného prášícího pole, ve městě střechy a asfalt; od těchto povrchů se ohřívá vzduch. Masy horkého vzduchu letí vzhůru a jako fén vysoušejí zbytky vody v krajině. Krajinu se zelenou vegetací a vodou nemůže slunce přehřát, protože voda, odpařující se z povrchů listů rostlin, odebírá většinu tepla a spotřebovává ho na přeměnu kapalného skupenství na páru. Ve vzduchu je stále nějaká vlhkost, ta může kondenzovat a ve formě bouřky opět zalít zemi. Mraky milosrdně zastíní slunce. To je malý koloběh vody. Dnes již víme, že ho nelze od velkého koloběhu oddělit – vlhkost vznikající nad velkými celky lesní krajiny výparem snižuje tlak vzduchu, což nasává vlhký vzduch z oceánu. Mraky, tyto důmyslné dopravníky vody, se nad zdravou krajinou dostávají o stovky kilometrů dále a prší z nich více než nad krajinou suchou a bezlesou. Tento fenomén nazýváme biotickou pumpou. Závěr je jednoduchý: na suchou krajinu nezaprší a naopak – jestli do ní zasejeme vodu, sklidíme déšť.   

 

Modlitba za úrodu?

Proč jsme dospěli až sem? Představa, že se řidič zemědělského superstroje zastavuje poblíž božích muk a jde se k nim pokřižovat a pomodlit, se jeví jako dokonale absurdní. Pomodlit se za úrodu? Tento traktorista přece není závislý na tom, co na poli vyroste, přesněji řečeno, jestli vůbec něco vyroste, jako na tom není závislý ani majitel pole (který na něm nehospodaří), a dokonce téměř ani ten, kdo na něm hospodaří (významnou část jeho příjmů představují dotace), ani naše republika, která přece může v rámci globálního trhu přivézt cokoli odkudkoli. K zastavení a poděkování nevybízí často ani okolní krajina industriálního zemědělství s důslednou redukcí všeho krásného – od pramene, potoka, meze, mokřiny s čejkou až po koroptev. Nepotřebujeme modlitbu, máme přece hnojivo, vykřikovali triumfálně agrárníci za první republiky při svém masovém exodu z církevních struktur.

A přesto, navzdory tomu všemu, jsme vybízeni encyklikou o životním prostředí papeže Františka, známou pod názvem Laudato si’, abychom se inspirovali životem a postavou svatého Františka, který vnímal stvoření jako nesamozřejmý dar, za který je třeba děkovat, ale zároveň i jako něco svébytného, s čím lze rozvíjet radostný a emocionální vztah. V písni Bratru slunci František oslovuje vodu jako sestru. Chválí všemohoucího Stvořitele i veškeré jeho dílo. Skepsi moderního člověka vůči těmto „výstřednostem“ encyklika nepřijímá: Tímto přesvědčením nelze pohrdnout jako nějakým iracionálním romantismem, protože ovlivňuje rozhodnutí, jimiž se řídí naše jednání. Pokud přistupujeme k přírodě a prostředí bez této otevřenosti k úžasu a obdivu, pokud nemluvíme o svém vztahu ke světu jazykem bratrství a krásy, zaujímáme postoj vládce, spotřebitele anebo čirého vykořisťovatele přírodních zdrojů, neschopného klást meze svým bezprostředním zájmům. A tak vyzývá i traktoristu, aby alespoň na chvíli opustil klimatizovanou kabinu, zastavil motor a poslouchal zpěv skřivana, který snad se ještě nad polem třepetá. Aby obdivoval mraky, tyto podivuhodné vlakové soupravy na vodu. Aby dokázal poděkovat za vlahý vánek s vodní párou, který by sv. František cítil jako éterickou přítomnost sestry vody.

 

Příběh o Noemovi

Popis toho, jak jsme dospěli k situaci, kterou navíc nejsme ochotní příliš vidět a chápat, by byl dlouhý. Encyklika ale dovede předestřít podstatu problému i velmi stručně: … dříve … šlo o to, dosáhnout toho, co přirozená realita sama umožňovala jakoby podáním ruky. Naproti tomu stojí nyní zájem vydobýt z věcí vše, co je možné, vztažením lidské ruky, která je nakloněna ignorovat či opomíjet samu realitu toho, co má před sebou. Proto si člověk a věci přestali přátelsky podávat ruce a stali se soupeři. Ohledně toho, co činíme s vodou, neznám pregnantnější popis reality. Ignorujeme potenciál krajiny zadržovat obrovské množství vody a místo toho, abychom usilovali o obnovu podzemních vod, kde je voda uložena nejbezpečněji, zvažujeme výstavbu přehradních nádrží, které budou mít kapacitu řádově menší, budou drahé a navíc budou kumulovat vodu tím, že ji krajině vezmou. Zvažujeme výstavbu kanálu Dunaj–Odra–Labe, který zničí zbytky moravských řek a niv a bude závislý na čerpání vody z Dunaje. Voda se nám stala nepřítelem: buď není, anebo je jí příliš mnoho… Jak ale začíná příběh o Noemovi? „Rozhodl jsem se skoncovat se vším živým, neboť země je plná bezpráví, které lidé páchají“ (Gn 6,13). My jsme se rozhodli vymačkat přírodu na doraz, a tak se tak úplně nemůžeme divit, že nám příroda zatápí… Dnes můžeme příběh o vodě vyprávět přírodovědným i náboženským jazykem. Příběh o „zraněné sestře“, nebo o „základní tekutině s narušeným koloběhem“. Jak je komu libo.  

 

Technika není všespásná

Naše bezbřehá důvěra v technická řešení se blíží totální naivitě. Posluchačka rozhlasu se mě ptá, že jestli až tady všechno vyschne, bude se odsolená voda čerpat potrubím z moře až do Čech? Páni inženýři… by to možná naprojektovali. Technologické paradigma ovládá společnost, pokrok je v technice, hlásat návrat k čemukoli vzbuzuje úsměšek. Avšak … jde o příznak redukcionismu… je třeba uznat, že technické

výdobytky nejsou neutrální, protože utvářejí kontext, jenž podmiňuje životní styl, a zaměřují sociální možnosti k zájmům určitých mocenských skupin. Kdo chce žít důsledně proti tomuto proudu, nutně narazí a přesune se kamsi na okraj společnosti, kde může snad postupně „zešílet v divočině“, řečeno slovy Aleše Palána, autora knihy o šumavských poustevnících, nebo dotovat deset koz a ovcí z vlastního platu a přemýšlet o traktoru, na který z něj ušetřit nelze. A to mluvíme o našich podmínkách. Ale na Zemi jsou miliony lidí, kteří mají i méně než deset ovcí a koz, žádný plat a traktor možná ani neviděli – a přesto jim v důsledku globální změny klimatu, kterou jsme způsobili my a naše všespásná technika, vysychá půda před očima. Na ně dopadnou účinky klimatu podstatně tvrději než na našeho traktoristu, který si jen trochu vyladí klimatizaci.

 

Učit se rozumět a děkovat

Co tedy dělat? Sestra voda prostupuje všechny roviny našeho života, máme ji v těle, byli jsme jí pokřtěni, koupeme se v ní, ochlazuje nás, tiší naši žízeň. Musíme se znovu naučit jí rozumět, šetřit s ní, vážit si jí. Učme děti venku, vezměme je k potoku a povídejme si s nimi o něm. Odkud, kam a proč voda teče? Je to samozřejmost? Nenechme půdu našich předků jen industriálním zemědělcům – zastropujme jejich dotace a použijme tyto uvolněné zdroje na revitalizace potoků a řek, na podporu malých zemědělců, kteří chtějí začít hospodařit jinak, s ohledem na živou přírodu, na vodu. Usnadněme jim start, zlepšeme jejich přístup k půdě. Takoví lidé existují. Vodní hospodářství musí dostat jasné politické zadání: zadržte vodu v krajině, spolu s lesníky a zemědělci! Revitalizujte malé i velké toky, zpomalte odtok vody, vyhodnoťte různá opatření a motivujte vlastníky půdy, aby se starali o dědictví předků. Aby voda zase hučela po lučinách. Podpořme politiky, kteří se nebojí mít vize a vidí alespoň trochu dopředu. Nejde jen o nás; ochrana koloběhu vody musí být nadnárodním úkolem – brzo některé kraje zcela vyschnou, a kam se ti lidé podějí? Podle papeže Františka přístup k pitné a nezávadné vodě je podstatným, základním a všeobecným lidským právem, protože na něm závisí přežití. Navíc hrozí, že člověk zcela odtržený od přírody bude odtržen i od své víry. Po zveřejnění encykliky Laudato si’ je křesťan postaven před zásadní úkol: stát se ekologem. Ekologem hlubinným, který za přírodu děkuje Stvořiteli, ale zároveň se jí snaží porozumět a hledat způsob, jak spolu s ní pobývat na Zemi.

David Pithart

Autor je hydrobiolog

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články



Aktuální číslo 47 19. – 25. listopadu 2019

Svobodu musíme denně opatrovat

Slavnostní bohoslužba ve svatovítské katedrále v sobotu završila národní pouť a byla též vrcholem církevních oslav a poděkováním za 30 let svobody. Mši celebroval kardinál…

celý článek


Jsme svědky pravdy?

Právě v těchto dnech před třiceti lety prožívali lidé v Československu období velké naděje. Mottem této bouřlivé etapy moderní historie se stala věta, které se dnes…

celý článek


Dramata Jana Pavla II.

Historickou roli papeže Jana Pavla II. v návratu svobody do našeho regionu přiblížil v bazilice sv. Petra ve Vatikánu během národní pouti při mši svaté pomocný biskup pražský.

celý článek


Češi na audienci u papeže

Tisíce českých poutníků si na závěr římské části národní pouti při středeční audienci vyslechly povzbuzení papeže Františka, některé děti se navíc svezly papamobilem.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay