Sentimentalita neměla v Petrkově na růžích ustláno

Vydání: 2011/39 Bohuslav Reynek, 22.9.2011, Autor: Aleš Palán

I čtyřicet let po smrti Bohuslava Reynka jezdí do Petrkova u Havlíčkova Brodu mnoho zájemců o jeho grafiky a básně. Místo, kde básník žil, je pro ně zpředmětněním obrazů, které znají z jeho tvorby. Dveře jim otvírají básníkovi synové: fotograf Daniel Reynek a překladatel z francouzštiny Jiří Reynek.

Blíží se kulaté výročí úmrtí Bohuslava Reynka. Je vám tím jubileem tatínkova připomínka čímsi bližší?

Jiří: Myslím, že to nemusí být nic zásadního…
Daniel: My na ta výročí, jmeniny, narozeniny a připomínky moc nejsme.
J: Myslím, že tatínek je tak trochu evergreen. Není potřeba nic křísit, je to dost živé.

Váš tatínek připomínky různých výročí taky zřejmě nijak nepěstoval…

D: Fixace na nějaký den nebo datum opravdu nepodporoval.
J: Bylo to trochu mimo jeho zorné pole. Ani když mu byl někdo hodně blízký, žádné slavení nevedl.
D: Neváhal ani vyhodit věci, které už pro něho byly pasé, třeba nepovedený obraz nebo tisk. Dopisy většinou pálil. Žádnou pietu nevedl.
J: Známý obraz jeho otce, který namaloval už v mládí, měl svůj protipól v portrétu tatínkovy matky. Pak se mu ale přestal líbit a zničil ho.

Tento obraz zlikvidoval už ve zralém věku?

J: Už jsme byli dost velcí. Ani nám se babička na obraze nelíbila, poněvadž měla uříznutou hlavu, ale tatínek měl zřejmě zásadnější výhrady. I tisky, které nebyly úplně podle jeho představ, likvidoval.
D: Což je nakonec normální. Na čem mu záleželo a nepovedlo se napoprvé, to se tisklo ještě jednou. Říkal: „Přetáhneme to kůžičkou.“ Druhý tisk přes sebe se někdy povedl, pěkně se to spasovalo, jindy to bylo ještě horší.

Letos už vyšly dvě knížky o Bohuslavu Reynkovi, chystají se další. Zároveň jsou tatínkovy grafiky na více místech vystavovány. Podílíte se na těchto aktivitách?

D: Na knížkách jsme se podíleli dodáváním podkladů a taky nějakým povídáním, ale moc toho z naší strany nebylo – všechno si to dělali v Kroměříži a Litomyšli víceméně sami. Akorát jsme se jeli podívat na vernisáž již hotové výstavy.

Máte z toho plezír?

D: Nebylo by upřímné tvrdit, že je nám to jedno. Vizuální práce jsou přece dělané proto, aby je někdo viděl. Výstavy tak jen plní svoji funkci.
J: Když je to zdařilé, je to pro mnoho lidí přínosné.
D: Začátkem září byla také otevřena Naučná stezka Bohuslava Reynka – vede přes Svatý Kříž, Petrkov-Lázně, po zelené značce podél potoka Žabince až do Havlíčkova Brodu ke kostelu. Stezku provází cedule s popisky. Na slavnostní zahájení se přihlásila spousta lidí, provázela je mše, vysvěcení stezky, recitace, projevy.

Délka té trasy může být odhadem nějakých deset kilometrů. Naučná stezka Otokara Březiny z Počátek do Jaroměřic má přes padesát kilometrů.

D: Tak to máme ještě co dohánět!

Znamená vyšší četnost různých akcí k připomínce Bohuslava Reynka i vyšší frekvenci návštěv jeho obdivovatelů u vás doma?

J: Ono to tak bylo pořád, o prázdninách víc než v jiný čas. Návštěvy mladých lidí u nás jsou zajímavý fenomén: první mládež chodila za tatínkem už v šedesátých letech, dnes má tato „mládež“ šediny, ale pořád sem nacházejí cestu další mladí. Je to potěšující.
D: Je vidět, že kontinuita zájmu tu existuje. A není udržovaná uměle.

Čím to je, že grafiky a básně Bohuslava Reynka, byť často vycházejí z venkovských reálií, které pro někoho můžou být hodně vzdálené, pořád mladé táhnou?

D: Reagují tím asi na tu povrchnost a prázdnotu, která převládá. Je to taková výhybka.
J: Přitom tatínek má vlnu určité módy, která propukla v devadesátých letech, už za sebou. To byla emoce, která musela trochu opadnout, ale neregistrujeme, že by upadal zájem.

Co vás samotné z tatínkovy práce nejvíc oslovuje? A mění se ty priority v průběhu let?

D: Já mám pořád stejné priority: Rty a zuby, Setba samot, Sníh na zápraží. Líbí se mi, kde tatínek ve své poezii zůstává nohama na zemi. Z jeho grafik mám nejraděj ty drobné záležitosti: krajinné motivy, zvířata…
J: Nedávno jsem našel v katalogu z Kroměříže tatínkovu báseň Zázrak v Káni Galilejské – tu považuji téměř za vrchol toho, co napsal. Je to sevřená báseň, bez velkých emocí. Na mnohé tatínkovy grafiky a kresby máme takový speciální pohled díky vzpomínkám z dětství, je to tedy hodně subjektivní.
D: U tatínka převažovala absence sentimentality. To neznamená, že by tam byl nepřítomný cit. Spíš naopak: cit vlastně sentimentalitu vytlačuje. Sentimentalita v našem domě neměla na růžích ustláno.
J: Tatínek je někdy pastorální a zároveň velice uzemněný. Třeba báseň o mrtvém kotěti: to není žádný sentiment, ale velice tvrdé vidění.

O Bohuslavu Reynkovi se hodně mluví. O vaší mamince francouzské básnířce Suzanne Renaud mnohem méně. Není vám to líto?

D: To je dáno českým prostředím, ve kterém žila a psala francouzsky. V českém živlu byla vždy trošku marginální. A ve Francii se o ní neví a nemluví už vůbec.
J: Každý také neumí francouzsky, takže ji lidi čtou jen v překladech. Tomešovy i tatínkovy překlady jsou dobré, ale pořád jsou to jen překlady.

Neuvažoval jsi, Jirko, o tom, přeložit její básně?

J: Pro mě je vždycky problém překládat poezii se všemi jejími pravidly…
D: Dost lidí, když za námi do Petrkova přijde, se na maminku ptá. A je i dost školských a doktorandských prací, které se jí věnují. Dostupnost jejích básní je ovšem minimální. Zájem o tatínka táhne spíš ta vizuální stránka jeho díla – a tenhle rys v maminčiných pracích chybí.
J: Trochu líto mi to je, protože mamince záleželo na tom, aby ji znali a četli. Tatínek tím netrpěl, byl rád, když o jeho věci byl zájem, ale netrápilo ho, když tomu tak nebylo. Byl tak zaujatý tvorbou, že šel od jednoho k druhému a neohlížel se za sebe. Naopak maminka se o to starala – a tím méně se jí to vedlo.
D: A nějak se jí to nepovedlo…

Co, Jirko, zrovna překládáš?

J: Roberta Pingeta, moderního autora řazeného k Novému románu. Objevil jsem ho docela náhodou. Vyjde to snad ještě letos v Opusu u Kristiny Mědílkové.

Dosud jsi překládal jen autory z tatínkova okruhu – spisovatele, které měl rád nebo překládal již on (Giono, Pourrat, Jammes). Jaké bylo tohle první vykročení mimo?

J: Tak mě to chytlo, že jsem o tom moc nepřemýšlel. Je to trochu hovorová, trochu pouliční franština, která se mi moc líbí. A naše Veronika (dcera Daniela Reynka, provozovatelka nakladatelství Literární čajovna Suzanne Renaud – pozn. red.) snad ještě letos vydá další moje překlady Pourratových pohádek. Tentokrát se svazek jmenuje O píšťalce.

Co ty, Dane, fotografuješ?

D: Málo. Teď v létě vůbec, všechno je zelené, jednobarevné a přesvětlené – tvrdé stíny a tvrdá zeleň mě nelákají. Ale už brzo přijdou podzimní mlhy a pak zimní motivy.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay