Vydání: 2009/46 17. listopad 1989, 9.11.2009

Po pěti měsících pěšího putování, s bolavými kyčlemi a patami, hubenější o třináct kilo, ale také plná zážitků z cesty Evropou se minulý týden vrátila do Kladrub na Tachovsku třiašedesátiletá Hana Ulrichová. Z domu s pečovatelskou službou se vypravila 2. června pěšky do Španělska na poutní místo Santiago de Compostela, ke hrobu sv. Jakuba.

Téměř bez map, s nulovou znalostí jazyků, s hotovostí 120 eur a patnáctikilovým batohem se vypravila na 2 900 kilometrů dlouhou cestu. Pěšky nakonec ušla 2 400 kilometrů, svezla se jen vlakem přes Alpy a přes kratší úseky ve Francii; vlakem se pak vrátila i zpět do Česka. Po putování, které věnovala důstojnějšímu životu seniorů, ji minulou středu přivezl k radnici v Kladrubech na Tachovsku kočár tažený koňmi. Starostka a místostarosta Kladrub v krojích jí nabídli chléb se solí. Přivítat se s ní přišly i kamarádky z domu s pečovatelskou službou. „Mám tak malý důchod, že nemůžu jet ani do Plzně si zaplavat, protože nemám na vlak. Z pocitu, že jsem vlastně čekatelka na smrt, že nic nemůžu, jsem si řekla, že když nemůžu na Karlštejn, půjdu na konec světa,“ popsala Ulrichová důvody, které ji vedly k cestě. Její putování, z něhož posílala SMS zprávy, sledovaly na internetu desítky lidí. „Zprávy se průběžně objevovaly na obecním webu, příznivci také posílali poutnici peníze,“ prozradila starostka Svatava Štěrbová. Spolu s několika eury, která na cestě Ulrichová občas dostala, tak mohla dojít až na konec své poutě.

SPALA, KDE SE DALO

Denně Hana Ulrichová ušla v průměru 18 až 20 kilometrů, přespávala na farách, v klášterech, v nejlevnějších ubytovnách pro poutníky, občas i v hostinci, když jí někdo zaplatil nocleh. Protože neměla přesné mapy, orientovala se v Německu především podle slunce, přes Francii a Španělsko ji pak k cíli spolehlivě vedlo jednotné značení cesty symbolem svatojakubské mušle. Domlouvala se rukama, kreslením a několika slovy, která v různých jazycích po cestě pochytila. I když večer podle svých slov docházela mnohdy zcela vyčerpaná, často i promoklá na kůži a zmrzlá, vzdát cestu chtěla jen jednou. To když v Alpách po pětikilometrovém stoupání do prudkého kopce zjistila, že se musí vrátit. Její silnice totiž ústila na dálnici, kde pro pěší nebylo žádné pokračování. „Jsem tvrďák, ale v Santiagu jsem se v katedrále během mše rozbrečela. A pak ještě jednou, když četli názvy zemí, z nichž přišli poutníci. Slyšela jsem: Česká republika – a věděla, že je to za mě,“ popsala poutnice. Po mnohaměsíčním putování má žena zážitků na rozdávání. Starostka proto plánuje, že obec možná udělá se svou momentálně nejslavnější obyvatelkou ještě setkání pro veřejnost. Hana Ulrichová zase plánuje, že bude dál chodit. Nerada by prý zase přibrala shozená kila a vyšla ze cviku. Navíc na jízdenky jí z penze stejně nezbývá. Sní o tom, že se jí třeba ještě podaří projít se v Himalájích.