Šel za trpícími - jako kněz a lékař zároveň

Vydání: 2011/46 Svatá Anežka Česká, 10.11.2011, Autor: Václav Štaud

P. JAN PALACKÝ prožil dramatický život, podle kterého by mohl být natočen dobrodružný film. Vzepřel se československé totalitní moci, desítky let zachraňoval duše a současně bojoval o životy lidí na Madagaskaru a v deštných pralesích Bolívie.

Jako mladík jste se dvakrát ocitl ve vězení. Proč?

Toužil jsem po kněžství a v komunistické zemi v padesátých letech to nebylo možné. Proto jsem se pokusil utéci do Rakouska. Chytili mě u Břeclavi a odsoudili. Psal se rok 1956 a já si vzhledem k nízkému věku osmnácti let odseděl pouhých pět měsíců. Další vězení mě čekalo v roce 1959. To mě odsoudili na 4 roky za tajné společenství v jezuitském řádu. Opět jsem ale měl štěstí – v roce 1960, po sedmi měsících, přišla amnestie.

A po ní polská etapa vašeho života.

Po dokončení tajného noviciátu u jezuitů jsem zamířil do Krakova za studiem filozofie. Opět to bylo ilegální, plné tajemství a konspirace. Do Polska jsem jezdil na základě zprostředkovaných pozvání na krátké konzultace a zkoušky, ostatní jsem musel zvládnout doma při dělnické práci. Začátek studia byl ale dramatický – selhala komunikace. Polští jezuité mě nejdříve pokládali za provokatéra a odmítli se mnou mluvit. Nezbytnou pomoc jsem našel u P. Stanislawa Dziwisze, sekretáře tehdy ještě pomocného biskupa Karola Wojtyly. Dnešní pan kardinál se mě tehdy laskavě ujal, nasměroval na správné lidi, dokonce mi koupil i důležité učebnice. Rád vzpomínám na jeho velkorysost.

Kdy přišla vaše definitivní emigrace?

Odjížděl jsem do ciziny shodou okolností právě 21. srpna 1968 a ze dvou týdnů, jež mi byly od úřadů „k rekreaci“ povoleny, se nakonec stalo čtyřicet dva let. Kněžská studia se mi podařilo dokončit v Římě na konci roku 1971, kdy jsem byl vysvěcen. Letos si připomenu 40 let od té krásné chvíle. Tehdy mě trápila jen skutečnost, že na tu slávu nesměli přijet rodiče.

Byl jste vysvěcený ve východním ritu. Proč?

Vybral jsem si to pro svůj vztah k řeckokatolíkům. Pocházím ze Slovácka a často jsem pobýval na Velehradě, kde mi byl tento ritus blízký už v dětství. Při obdivu k východním křesťanům mi bylo vzorem i několik velkých mužů jezuitského řádu, jako pozdější kardinál Tomáš Špidlík nebo profesor Jiří Novotný.

Jak jste se dostal k medicíně?

Ochotu pomáhat trpícím jsem obdivoval v dětství u svého tatínka, lékaře v Uherském Hradišti. Když mě v Římě ustanovili kaplanem jedné z největších nemocnic, pohyboval jsem se mezi dvěma tisíci lůžky. Má touha přinášet lidem také pomoc fyzickou byla veliká. Přesvědčil jsem – a nebylo to snadné – svoje představené, že by bylo dobré přihlásit se i na lékařská studia. Něco podobného v Itálii není běžným zvykem. Odpor vůči dalšímu studiu kněží kladli zejména levicově smýšlející úředníci. Ale podařilo se mi všechny překážky překonat a po šesti letech jsem promoval s pediatrickou specializací.

K léčení malomocenství jste se dostal až na Madagaskaru?

Ano. Na tom nádherném ostrově bylo lékařů ještě méně než kněží. V církevním leprosáriu, kde jsem tři roky naplno sloužil ubohým, připadl jeden doktor na 200 lůžek. Také sester bylo málo, těžké až drsné práci se obětovaly zejména řeholnice.

Je riziko nákazy leprou stále tak veliké?

Myslím, že ne, pokud jsou ovšem plněna všechna bezpečnostní opatření. Například možnost nákazy malárií je dnes pro Evropana nebezpečnější. Nad tím ale člověk nemohl přemýšlet. Jednak jsme svůj úděl přijali jako službu Kristu v bližních, jednak bylo v leprosáriích tolik práce, že na plané úvahy či strach zkrátka nezbýval čas.

Jak jste se potom dostal do Bolívie?

My jezuité to máme snadné. Rozhoduje řádový představený a ten mě poslal na šestnáct let do deštných pralesů. V roce 1989 jsem byl ustanoven farářem v San Francisco do Mojos. Je zajímavé, že snad všechna města v Bolívii nesou jméno nějakého světce. A všude je stejná nouze o kněze i lékaře. Kněz ale nedostane od vlády nic, všechny prostředky si musí vyžebrat. Když jsem se přihlásil i jako lékař, znamenalo to jistotu stálého platu. Nic mi z něj ale nikdy nezůstalo, všechno padlo ve prospěch místních ubožáků.

Jaké byly začátky latinskoamerické lékařské praxe?

Kdo nezažil, těžko uvěří. Nejdříve jsem všechny nemocné vyšetřoval ve vlastní posteli, jiná nebyla. A léčil jsem tím, co bylo právě k dispozici. Když mi časem pomohli bratři jezuité, postavili jsme maličkou nemocnici s pěti lůžky. V místě to znamenalo neskutečný pokrok a pro mne jako jediného lékaře nepřetržitou službu. Byl jsem tam ale také knězem, který musí vyjíždět za vzdálenými farníky (a přitom očkovat jejich děti). Tehdy moji roli přebírala jediná ošetřovatelka.

Byla to křesťanka?

Nejen to, ona byla dokonce pastorkou malého místního protestantského sboru. Měli jsme tak mnoho společného. Jako konkurenta mě ve městě nejdříve nechtěla. Nakonec její nechuť odezněla a spolupracovali jsme v nemocnici i v ekumeně docela bezproblémově. Do mé farnosti si například chodila půjčovat zpěvníky.

Také na její plat přispíval stát?

Ano, ale jen na plat ošetřovatelky. Bolívie patří k nejchudším zemím světa, žádnou další pomoc jsem od vlády čekat nemohl. Když nějaké příspěvky přišly, bylo to zejména od Američanů. Postupně se nám s nimi podařilo zřídit ambulanci s laboratoří a základními přístroji, jako je EKG nebo ultrazvuk. Byl to velký úspěch, mohli jsme účinněji pomáhat více lidem.

A z Evropy pomoc nepřicházela?

Hovořil jsem o pomoci z vládních zdrojů. Samozřejmě mi po celou dobu přispíval jezuitský řád i mnoho institucí a jedinců z Itálie či dalších evropských zemí. Začali také přijíždět dobrovolní spolupracovníci, bez nichž bych nedokázal nic. Většinu z nich přivedla křesťanská láska, někteří možná utekli z domova před problémy. Nebylo ale mou věcí pátrat po detailech, důležité bylo, že pomáhali a jejich úmysly byly čisté. Pro všechny to byla veliká finanční i fyzická oběť, současně ale cenná životní zkušenost.

Pomohli vám lidé z rodné vlasti?

Ano, s velkou radostí jsem postupně vítal i krajany. S vděkem vzpomínám například na Víta Vaďuru z Prahy, který kvůli cestě do Bolívie na rok přerušil studia medicíny. Pomoci mi přijeli Luděk Kaluža, zvěrolékař z Plzně, nebo Bohumil Bradáč, který pracuje jako ošetřovatel v brněnském hospici. A nerad bych zapomněl na Roma Milana Boldyho, který je doma sanitářem v charitním zařízení a v jihoamerických drsných podmínkách se velmi osvědčil. Je zajímavé, že všem tuto myšlenku vnukla Česká televize. Když jsem byl totiž tady na dovolené, natočila se mnou rozhovor, který řadu lidí zaujal. Někteří vyjeli pomáhat mým Indiánům, řada dalších se rozhodla podporovat misie finančně nebo modlitbou. V Bolívii nebo kdekoliv ve světě. Bohu díky za to!

Co se ve vaší nemocnici léčilo?

Lidé samozřejmě přicházeli se vším možným: od tropických průjmových nemocí, těžkých porodů až po uštknutí hadem. Musel jsem si poradit s ošetřením zubů i s poraněními a zlomeninami. Jen na velkou chirurgii jsem vybaven nebyl. V deštných pralesích lidi nejvíc ohrožují dýchací potíže. Ty málem zabily i mne. Zkolaboval jsem při záchvatu bronchiálního astmatu a probral se až po několika dnech v nemocnici 500 kilometrů vzdáleného krajského města. Moji farníci tehdy rychle zavolali biskupovi a on pro mě za vlastní prostředky poslal malé letadlo. Jinak bych zemřel. V Bolívii jsou opravdu těžké životní podmínky. Prosté lidi navíc ničí alkohol a místní strašné drogové zlo jménem koka. Ne náhodou tam zůstává průměrný věk na 45 letech, a kdo se dožije šedesátky, je zničeným starcem.

Asi proto vás představení včas odvolali do Evropy…

Mou poslední misijní zemí se stala Albánie. Na necelé dva roky jsem posílil tamní katolickou církev východního obřadu a s pomocí tlumočníka současně pracoval v dětské ambulanci. Kněze i lékaře Albánci stále potřebují. Tato země se však po letech bídy a útlaku rychle staví na vlastní nohy. Náboženství, tak dlouho krutě pronásledované, je nyní naopak podporováno. Všude vidíte obrazy Matky Terezy, její jméno nesou ulice, letiště, univerzity i státní vyznamenání.

Bylo během celého vašeho misijního působení něco obzvlášť těžké?

Musím připustit, že přicházely chvíle hodně nepříjemné. Například v souvislosti s kokou. Při všech cestách z Bolívie jsem musel počítat s důslednými prohlídkami. Nedůvěru jsem chápal, mnoho pašeráků se vydává za kněze, aby snáze prošli, ale nemělo by to překročit určitou míru. Ani nechtějte vědět, co se mnou jednou dělali na letišti v Barceloně. Z podobného důvodu jsem se stal zajímavou osobou pro tajné služby hned několika států – lákaly mě ke spolupráci neskutečnými nabídkami. Ale já jsem si s nikým nezadal, mé vlastní poslání mě naplňovalo dokonale.

A jaké byly vaše poslední tři exilové roky v Itálii?

Itálie je moje druhá vlast. Nejdříve mi umožnila vzdělání i duchovní růst, v nedávné době zase pomohla vyléčit šrámy z misijních let. V Itálii mám mnoho spolužáků a přátel. I v pokročilém věku jsem se snažil být užitečný a v neapolském středisku Misionářek lásky Matky Terezy jsem sloužil jako kněz i jako dětský lékař – a bylo mi tam dobře. Nakonec ale řádoví představení rozhodli, že závěr mého života proběhne tam, kde začal. A tak jsem zde a snažím se, dokud to zdraví dovolí, duchovně sloužit sousedům v brněnském charitním domě. A nezapomínat na vděk dobrému Bohu, že jsem mohl být tolik let jeho nástrojem.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay