Šel bych do toho znovu

Vydání: 2004/3 Ekumenismus, 10.9.2004, Autor: Antonín Randa

ROZHOVOR S MICHALEM KUBALEM

Připadá vám to všechno jako dávná historie, nebo se k tomu vracíte?
Je to dávno. Mezitím se odehrála řada věcí, které změnily můj život, takže pro mě je Irák uzavřená kapitola.

Co říkali vašemu rozhodnutí odjet do Iráku vaši nejbližší?
Oni jsou zvyklí, nebyla to má první cesta. Již předtím jsem byl v Afghánistánu a v Kosovu. Irák byl jiný v tom, že jsme se v něm pohybovali uprostřed válečného konfliktu. Předtím se jednalo pouze o poválečná zpravodajství. Takže hlavně maminka doufala, že třeba na poslední chvíli nedostaneme víza a neodletíme, ale nakonec se to, alespoň z novinářského hlediska, povedlo.

Procházel jste nějakým procesem rozhodování, zda jet, či nejet?
Jednoznačně ne. Pro všechny novináře je otázkou prestiže být v místě, kde se něco děje. Navíc se jednalo o událost, která dlouhodobě hýbala celým světem. Takže jsem se opravdu nerozhodoval ani chvíli.

Jaké rozhodnutí stálo na počátku toho, že jste se chtěl stát válečným zpravodajem?
Hrál jste si v dětství třeba na vojáky?(smích) Vždycky jsem chtěl být hlavně popelářem a policajtem, ale voják vlastně ani nejsem, na vojně jsem nikdy nebyl, protože mám modrou knížku. Kdo ví, možná že za mým rozhodnutím jet do Iráku stojí nějaká neukojená tužba, kterou nevyléčila drsná realita základní vojenské služby. K zahraničnímu zpravodajství jsem ale směřoval dlouhodobě, vždycky mě zajímalo. Lákalo mě však také zpravodajství z diplomacie. Říká se o něm, že je vůbec nejtěžší, což je asi pravda. Udělat zajímavě diplomatické sezení je o mnoho obtížnější než udělat zajímavě a poutavě vybombardovanou afghánskou vesnici.

Jak probíhá příprava na takovouto akci?
Dá se to srovnat s tím, když jede člověk na hory a říká si: svetr - beru, ten se bude hodit, čepice - jo, vezmu ji taky?Je to úplně stejné. My už máme s kameramanem Petrem Klímou takové ustálené věci, co kdo obstará, takže já zařizuji takové ty úřední věci: letenky, peníze, Petr věci na přežití: baterky, prodlužovačky a podobně. Teď si vzal takové dva banánky, které nalepil na obroučku jediné žárovky v hotelu, která svítila, z ní vyvedl prodlužovačku, a tím jsme dobíjeli úplně všechno. Totéž je s lékárničkou, o to se vůbec nestarám, a je to velká pomoc.

Zmínil jste se o věcech, které člověku mohou v těžkých chvílích pomoci. Patřily k nim ve vašem případě třeba knihy, časopisy a podobně?
Knížky jsem si vezl dvě, jednu z nich jsem i otevřel. Jinak jsem si vezl spíše materiály o Iráku. Nějaké časopisy vezl Petr. Pro odreagování od tamní reality to bylo docela dobré. Měl jsem také utajený mobil, který jsem musel schovávat, protože to byla ilegální technologie. V něm jsem měl pár oblíbených esemesek.

Jak zvládáte psychické napětí a fyzickou zátěž, kdy bolest a smrt jsou na denním pořádku a vyrovnat se s nimi není jednoduché?
Je to spíše psychická než fyzická zátěž. My jako novináři se k tomu tak přímo nedostáváme, týká se to spíše tamních lidí. Samozřejmě jsme párkrát viděli zabité, lidi trpící v nemocnicích, a v té chvíli nezbývalo než odhlédnout od lidské stránky a chovat se profesionálně. Nebyli jsme tam od toho, abychom nad těmi lidmi plakali, ale abychom obrázky, které vidíme, zprostředkovali dalším lidem. Chladná profesionalita musela zvítězit. Ale potom se samozřejmě některé ty nepříjemné obrázky vracejí.

Hledáčkem kamery je prostě ta realita jiná, což může ovlivnit i jakýsi novinářský pud sebezáchovy...
Ano, navíc ten profesionální hledáček kamery je černobílý, takže kameramanům, když se pak podívají na záběry, které natočili, z toho kolikrát není dvakrát dobře.

Měl jste během svého pobytu v Iráku někdy strach?
V Bagdádu ano. I když možná spíš než strach to byl takový nepříjemný pocit. Rozlišil bych strach opodstatněný, a potom takový ten panický pocit strachu, kdy už je to špatné a člověk začíná dělat chyby, a může ho to stát život. V době bombardování, kdy trefili i hotel, to už přestalo být jen takové to divadlo. Stali jsme se sami herci na scéně, byli jsme uprostřed dění, cítili jsme, že smyčka se stahuje kolem nás a že jsme v poslední zóně obrany. A usínání tu noc, kdy jsme čekali, že se začne bojovat přímo u hotelu, nebylo vůbec příjemné. Petr se tehdy ptal svého otce, co máme dělat, zda zůstat nebo jít do krytu, a otec mu řekl tu slavnou větu: Tak si vyberte, buď vás to zavalí, nebo vás zastřelí. Hodně nepříjemné to bylo i další den, kdy se irácké jednotky stáhly, zmizely a v Bagdádu se začalo rabovat. Nebyla žádná síla, ke které bychom se mohli odvolat, a zdálo se, že je otázka času, kdy přijdou k nám pro ty naše kamery a dolary, o kterých věděli, že je máme.

Když jste byl svědkem umírání a utrpení lidí, můžete o sobě říci, že jste typem člověka, který si klade otázky po smyslu těchto věcí, nebo si spíše říkáte - takový ten svět je?
Takový ten svět je.

Zažíváte kromě pocitů negace a strachu ve své práci také něco pozitivního, co vás třeba obohatí?
Určitě je to síla lidí, kteří navzdory tomu, co všechno zažívají a co všechno je stíhá během života, jsou schopni žít dál, a pořád jim to stojí za to. Potom když se člověk vrací domů, tak se na spoustu svých věcí dívá touto optikou a je ovlivněn vůlí po životě těchto lidí.

Myslíte, že je jejich chování ovlivněno vírou?
Je to hodně znát v muslimských oblastech. Tam je obracení se k Bohu hodně silné. Stalo se nám v Etiopii, kde jsme natáčeli reportáž o hladomoru, že jsme hovořili s jedním mužem, který ztratil ženu, umřelo mu pět dětí a točili jsme ho ve chvíli, kdy pohřbíval své šesté, předposlední. A on říkal absolutně bez emocí: Bůh to rozhodl, Bůh si ho vzal k sobě a já teď soustředím všechny své síly, abych zachránil to své poslední.

Pro vás osobně víra něco znamená?
Rozhodně bych se neoznačil za ateistu, ale nejsem v žádné církvi, mám takovou tu hodně zprofanovanou víru "v něco nad". Hodně se o tom bavím se svou přítelkyní, která je věřící, a často o věcech víry diskutujeme. V podstatě jsme se shodli, že rozdíl mezi námi je v tom, že ona ke své víře má institut církve, zatímco já ho nemám. To je bez jakéhokoliv systému hodnocení, neříkám, co je lepší, co je horší.

V této souvislosti se o islámu v médiích a v západní společnosti obecně hovoří jako o militantním náboženství, které všechny problémy řeší válečně, násilnou cestou. Myslíte si, že tento pohled je oprávněný?
Všude záleží na lidech. Když si vezmete dějiny křesťanských církví nebo čehokoliv jiného, jsou v nich obsažené světlé i temné okamžiky. Stejné to je v islámu. Je pak otázkou diskuse, kolik samotný Korán dává prostoru těm kterým vysvětlením, jestli je povinností šířit víru mečem a podobně. Rozhodně neplatí, že muslim se rovná špatný člověk.

Setkal jste se osobně s projevy islámského fundamentalismu?
Jistě. Točili jsme například v Pákistánu s lidmi, kteří vyznávali podobnou formu islámu, jako vyznával Taliban v Afghánistánu. Tito lidé se k nám chovali uctivě, protože jsme byli jejich hosté, a uctivost k hostům islám přikazuje. Dali nám kupodivu colu, čaj, ale mluvili o tom, že jsme jako zvířata. Ta se také odchýlila od Boha, také nemají duši. Podle nich jsou jediní správní lidé ti, kteří vyznávají islám, a to jeho pravou formu.

Jak zpětně hodnotíte současnou situaci v Iráku? Myslíte, že se přetrvávající problémy daly předpokládat?
Myslím, že se to dalo předpokládat a že problémy byly uvnitř americké administrativy, kde probíhají staré boje mezi ministerstvem obrany a ministerstvem zahraničí. Ministerstvo obrany dostalo v podstatě na starost obnovu Iráku, a to byla velká komplikace, protože s tím neměli zkušenosti, na rozdíl od ministerstva zahraničí. Těžko říci, zda v tom bylo podcenění poválečného nebezpečí, nebo jestli v tom byl záměr, ale řekl bych, že záměr to nebyl. Američané prostě nebyli připraveni, že se irácký systém zhroutí tak rychle, že nastane totální kolaps jakékoli struktury. A popravdě taková ta partyzánská válka, kombinovaná s mediální válkou, je vždy hodně nebezpečná.

Co jste dělal po návratu domů?
První, co jsem udělal, bylo, že jsem odjel na Slovensko za svou přítelkyní a potom domů si odpočinout. Potřeboval jsem se trochu vymanit z těch českých reálií, odjel jsem domů do Plzně a pak zas po pár dnech naběhl do toho systému.

Dá se říci, že jste se stal ze dne na den mediální hvězdou. Jak jste se vyrovnával s tím obrovským nárůstem popularity?
Od začátku jsem tvrdil, že je to dočasná věc, a potvrdilo se to. Teď už je klid a můžu v pohodě dělat svoji práci.

Jaká je tedy teď vaše práce?
Dělám vedoucího zahraniční rubriky v České televizi. Takže to je zase úplně jiná činnost a je to velký nápor. Ne větší než v Iráku, tam jsme dělali 16 hodin, ale dá se to s ním srovnat. Je to z práce domů a z domova z postele rovnou do práce.

To budete muset zas za čas jet na Slovensko se vzpamatovat, ne?
To asi budu muset (smích), ale hlavně bych se rád po čase vrátil zpátky k reportování. Uvidíme, zda to při této zaneprázdněnosti půjde. Pokud ne, prioritní pro mě bude dělat práci v terénu, a ne v kanceláři.

Přivezl jste si z Iráku nějakou památku?
Ano, můžu vám je dokonce ukázat. Mám tu jednu iráckou čepici a vybombardovaný portrét Saddáma Husajna. Kam jsem ho jen dal? (Michal Kubal prohlíží okolí svého pracovního stolu.) Doufám, že ho nevyhodili. (Zkoušíme si zatím vojenskou čepici velikost 56. Moc nám nesedí.) Tak bohužel. Vůbec nevím, kde je.

Tak to budete muset zase někam vyrazit. Chtělo by se vám do toho jít znovu?
Určitě.

Michal Kubal, narozen 12. 10. 1976 ve Stodu u Plzně, svobodný, studuje Fakultu sociálních věd UK. Od roku 1997 působí v redakci České televize.

Jedna z památek, které si Michal Kubal přivezl z Iráku - vojenská čepice velikosti 56.

Snímek Jaroslav Hodík

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay