Sedm vztahů smrti

Vydání: 2004/45 Dušičky, 1.11.2004, Autor: Max Kašparů

Nic v našem vesmíru není izolované, všechno existuje ve vztazích. I obraz našeho života se skládá z mozaiky vztahů a jedním z jeho dílů je smrt. Také ona má své vztahy - k naší víře, svobodě, lásce, jistotě, životu, naději a pravdě. Celou dobu své pozemské existence tyto krásné hodnoty hledáme a na samém konci hledání nás samotné nalezne ona - smrt.

Smrt má vztah k životní jistotě. Platí totiž, že v přítomnosti je jistá jen naše minulost a v budoucnosti je jistá jen naše smrt. Tato věta vyjadřuje starou zkušenost, která provází lidstvo jako celek, i každého z nás jednotlivě, od kolébky až k hrobu.

Jistotu smrti nám připomíná i tento dušičkový čas. Odumřelo listí na stromech, odešla síla letního slunce, přichází doba depresí, ztrácí se pomalu zpěv ptáků ve větvích a den za dnem se blíží i konec církevního a následně i občanského roku. Všechno nám opět po roce připomíná onu starou zkušenost se smrtí, na kterou jsme zapomněli jako na smrt.

V těchto souvislostech je na místě otázka, zda i samotná smrt má nějaký smysl pro život, který ji předcházel, a jaký k němu má vztah.

Budeme-li uvažovat jen z hlediska užitku, můžeme bez otálení odpovědět, že žádný. Smrt je přece branou k nicotě a nicota je nic. Nic nestojí za nic a v ničem nelze hledat víc než nic, a proto i ono nic po smrti je bezcenné a pro život neužitečné. Budeme-li na druhé straně přistupovat ke smrti jako k tvůrčímu motivu našeho života, zjistíme, že právě způsobem, jakým hledíme smrti do tváře (jak ji chápeme, nebo naopak potlačujeme), si tvoříme obraz svého života i celou životní kulturu. Vliv na náš život má nejen jistota vlastní smrti, ale i smrt našich blízkých. Jejich odchodem se mění obsah našeho světa. Ať už z naší blízkosti zmizí strom nebo odejde živá bytost, pokaždé je to ztráta.

Všichni jednou musíme umřít, a čím dříve se vyrovnáme s realitou vlastní smrti, tím dříve budeme moci začít opravdovější a plnější život. Důkazem toho jsou vážně nemocní lidé, kteří v sobě dokázali překonat strach z umírání, obsahu smrti a uvědomili si nevývratnost ohraničení své pozemské existence, přijali svoji konečnost a byli schopni probudit v sobě veškerou vnitřní sílu a napřít svůj skrytý potenciál k vítěznému boji se zákeřnou nemocí.

SMRT JE SOUČÁSTÍ ŽIVOTA
V této souvislosti se rodí třetí otázka, zda smrt jakožto nevyhnutelná danost ještě patří k životu, nebo už je v jistém smyslu záležitostí prostoru „za životem“; zda patří její střepina do životní mozaiky, nebo naopak leží vedle celého obrazu a náleží beze zbytku do sféry zákulisí hřbitova. Tato na první pohled malicherná otázka má zásadní význam pro náš postoj k významu pozemské existence. Patří-li smrt pouze na naše hřbitovy, můžeme si pilátovsky umýt ruce a parafrázovat jeho větu, že na našich životech vinu nenalézáme. Nepatří-li smrt k naší pozemské existenci, máme právo říci, že po smrti skutečně nic není, a že tedy řada věcí v předcházejícím pozemském putování je zbytečná. Není-li po smrti skutečně nic, před kým neseme odpovědnost za formu vlastního bytí? Před národem, který vymírá? Před dobou, která se mění? Před námi samotnými, které pohltí krematorium? Před dějinami, které se falšují? Před dobrým pocitem, který je jenom krátkodobou emocí? Před Bohem, který byl plně diskvalifikován? Nebo neseme odpovědnost jen tak proto, aby se o nás neřeklo nic špatného mezi pozůstalými při jejich cestě z pohřbu?

Postoj k smrti zásadně formuje náš postoj k životu. Existuje i čtvrtý vztah smrti, vztah k lidské přirozenosti. Řekneme-li, že smrtelnost patří k přirozenosti člověka, pak to ovšem neznamená, že člověk existenciálně zakouší smrt jako něco úplně přirozeného. Každý z nás určitě poznal jistou bázeň a vnitřní napětí při prvním vstupu do neznámých a tajuplných prostor nebo nejistých životních situací - i přesto, že pobyt v nich byl jen krátkodobý a mohl se z nich kdykoliv vrátit. Oč větší je potom bázeň a nejistota umírajících, jejichž vstupenka dostává platnost „bez návratu“. I opravdově věřící křesťan cítí blížící se smrt stejně jako nevěřící člověk - s určitým vnitřním rozrušením. Navíc může být zvnějšku znepokojen svým odcizeným okolím.

SMRTI BYCHOM SE BÁT NEMUSELI, KDYBY...
Mnozí křesťané měli - a v důsledku pokřivené a zastrašující náboženské výuky ještě dodnes mají - ze smrti chorobný strach. Buď jim bylo málo řečeno o smrti vykoupené Ježíšem, nebo pod tlakem konzumní společnosti, která pravdu o Ježíšově díle nezná nebo záměrně popírá, ztratili smysluplnou naději. Fakt, že pro věřícího není smrt poslední životní katastrofou, ho nijak nezbavuje odpovědnosti za péči o svůj život. Obojí - jak víra v Ježíše, který přemohl smrt, tak láska k životu jako daru (i úkolu) od Otce - se brání předčasné smrti. Je dobré toužit po životě tak dlouhém, aby mohl v lásce k Bohu i bližnímu dosáhnout své plnosti, a je proto přirozené, odporujeme-li smrti, která se hlásí dříve, než jsme naplnili svůj čas.

Umírání má i další, pátý vztah. K obsahu lidské svobody. Dietrich Bonhoeffer, který položil za věc svobody svůj život, napsal tváří v tvář blížící se popravě: „Osvobození z utrpení spočívá v tom, že člověk smí svou věc zcela pustit ze svých rukou a vložit ji do rukou Božích. V tomto smyslu je smrt korunou lidské svobody. Na cestě ke svobodě je smrt největším svátkem.“

Neznamená to, že v okamžiku smrti má člověk největší míru svobody. Jde o to, že člověk v pravý čas, když sám byl ještě dostatečně svobodný, přijal život se vším krásným i těžkým pod zorným úhlem smrti, přijal jej v důvěře, že smrt je branou k poslední a věčné svobodě. Pregnantně to vyjadřuje Karl Rahner, když říká, že neumíráme až na konci, ale během celého života. Naše umírání má vztah i k lásce. Je totiž našim vznešeným posláním, abychom si mezi sebou navzájem pomáhali objevovat nejen smysl života, ale i smysl smrti - v lásce, která je oním pavlovským svorníkem dokonalosti.

Posledním, sedmým vztahem smrti, je vztah k hledání pravdy. Vždyť v našem vztahu ke smrti se nakonec rozhoduje i o našem vztahu k pravdě. Nejen k pravdě o životě. Své existencionální „ano“ říkáme pravdě teprve tenkrát, když se otevřeme pravdě o tom, že jdeme vstříc smrti, a když si způsobem svého života volíme i podobu smyslu svého životního konce...

Moderní člověk se sice vyhýbá otázce „co je po smrti“, ale neubrání se samotnému pomyšlení na to, že smrt existuje. Filozof Martin Heidegger říkal, že vyhýbat se jistotě smrti znamená nejen nebýt práv smyslu smrti samotné, ale nebýt práv ani posledního smyslu života.

Nic v našem vesmíru není izolované, všechno existuje ve vztazích...

MAX KAŠPARŮ Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay