Vydání: 2019/38 Světec, který spojuje národy, 17.9.2019, Autor: Alena Scheinostová

Se svatořečením Anežky České. Ona byla přece jedním z našich největších sociálních pracovníků! I z jejích dopisů svaté Kláře víme, jak dokázala využít svého postavení ve službě lidem a uskutečňovat Desatero. Spolu s Petrem Rohlenou (ten je dnes naším tajemníkem) jsme byli v přípravném poutním výboru na Anežčino svatořečení a od jara 1989 jsme vyjížděli do Říma připravovat zázemí pro národní pouť. A já si vzpomínám, že jsem tam jezdil s myšlenkou, jak by se taková pomoc dala uskutečnit dnes.
Netíkovi, to byli všechno zemědělci. Komunismus myšlenku zaměstnávání slabších hodně pokřivil, označoval to za vykořisťování, ale dříve sedláci těmto lidem dávali práci, aby z nich nebyli bezdomovci. Říkali jsme si tedy, že bychom mohli v tomhle směru nějak posloužit, najít třeba nějaký objekt, který bychom k takovým účelům zrekonstruovali.
Můj otec byl po únoru 1948 zavřený. Stavěl jako vězeň papírny ve Větřní. Ale protože o něm věděli, že umí hospodařit ve větším, pořád ho nutili, že ho hned pustí, když jim podepíše, že bude dělat předsedu družstva. Všechno jim krachovalo, jak nikdo nic neuměl. Komunisti například sebrali hospodářům stroje, jenže pak neměli nikoho, kdo by je dovedl obsluhovat. Otce pak vezli z kriminálu na pole, aby prý jim je seřídil. A on to udělal. Říkal, že je přece potřeba, aby se sklízelo, aby ty stroje pracovaly. V tom byla jeho síla. Nakonec jim podepsal papír, že „bude-li předčasně propuštěn, zavazuje se pracovat v zemědělství, jako pracoval dosud“. Když pak na něj šli, ať vede družstvo, povídal jim: „Ale to já nemůžu, já musím soukromničit, tady to mám černé na bílém – ‚jako jsem pracoval dosud‘. Vždyť vy byste mě jinak zase zavřeli!“ Otec byl člověk s velkým nadhledem.
Takže nám sice sebrali všechnu techniku a s lecčím jsme se museli poprat, ale celou tu dobu jsme hospodařili na svém. Pomoc Týn nad Vltavou ovšem nesídlí na našem rodinném statku, ale v prostorách někdejšího dvora pražského arcibiskupství Čihovice.
Zaplať Pán Bůh, v naší vlastní rodině nikdo takovou službu nepotřeboval. My jsme zkrátka chtěli po vzoru svaté Anežky dát k službám to, co umíme – zemědělství. A ne jenom „podnikat“. Opravili jsme čihovický statek a vlastní činnost jsme v něm zahájili v roce 1996 s představou, že tu bude okolo patnácti lidí, třeba i s trochu vyšší mírou postižení, kterým se bude věnovat naše širší rodina. No – a pak nás to trochu zavalilo (smích).
Spolupracovníků – nerad bych říkal klientů – s postižením máme ve všech našich střediscích přes sto čtyřicet. Sloužíme především lidem z našeho regionu, kteří jsou nějak handicapovaní, odborně řečeno „znevýhodnění na trhu práce“. Původní představu, jak budeme všechny zaměstnávat na statku, jsme ale museli brzy poopravit. Mají různé diagnózy a s tím i různé možnosti a potřeby, takže se ne všichni mohou podílet právě na práci v zemědělství. Pro každého se tak snažíme vymyslet aspoň něco, co je schopný činit a v čem se najde.

JIŘÍ NETÍK st. je farmář, otec, dědeček, varhaník, hybatel kulturního a duchovního života v regionu a také spoluzakladatel a předseda spolku Pomoc Týn nad Vltavou, který od roku 1996 vytváří zázemí a pracovní uplatnění pro potřebné lidi se zdravotními či sociálními handicapy. Ti v zařízeních Pomoci žijí a pracují společně se zdravými. Spolek zastřešuje obecně prospěšné společnosti Domov sv. Anežky, Dílny sv. Jiljí a Domovy KLAS a jeho dílo roste v Týně, Temelíně, Chrášťanech, Albrechticích, Bechyni, Lomnici nad Lužnicí nebo Třeboni. Úzce spolupracuje s východočeským Sdružením Neratov P. Josefa Suchára.