Sbohem, pane profesore...

Vydání: 2008/13 Jsem starý, nemůžu najít práci, 25.3.2008

Příloha: Perspektivy

Po schodech Kolowratského paláce vybíhá svižným tempem do třetího patra, vtrhne do „zasedačky“ činohry Národního divadla, která dvě odpoledne v týdnu slouží jako učebna. V chůzi si svléká krátký světlý baloňák, do připraveného křesla odloží černý kufřík (skrývá texty na večer, někdy i čistou košili s kravatou a svačinu od paní Ludmily), aby se konečně zastavil: rozkročený uprostřed místnosti promne si ruce a sepnutými konečky prstů si letmo poťuká na zamčenou branku úst. A pak se ústa nečekaně zavlní sotva znatelným úsměvem: „Tak co jste si připravili?“ Pět hlubokých linek na vysokém čele a pod nimi rozesmáté modré oči s vějířky dalších vrásek na skráních, baví se našimi rozpaky: „Ještě nemáte nahřáté motory?“
Tak nějak začínala vždy hodina herectví s Radovanem Lukavským na pražské konzervatoři uprostřed sedmdesátých let. Krok za krokem, trpělivě, ale neústupně probírá s námi základní prvky hereckého řemesla. Jednotlivé „lekce“ na sebe plynule navazují. Nenásilně, takřka nepozorovaně si osvojujeme „metodu práce“, abychom – když už pak stojíme skoro před maturitou – teprve otevřeli knížku, ve které přehledně vyložil Stanislavského zásady, obsažené v několika svazcích. A zjistili, že vším, o čem píše v publikaci Stanislavského metoda herecké práce, jsme už prakticky prošli, ověřili si takříkajíc na vlastní kůži.
„Samotnému umění se učit nedá,“ opakoval pan profesor často známý fakt. A přitom nám pomáhal vyznat se v sobě samých, přijít na to, v čem spočívá „umět“ a také „vědět“. Kladl otázky, provokoval. „Zase nemáte nahřáté motory,“ dychtil po naší připravenosti pokaždé na začátku hodiny, sám nabitý energií. A ve všem tom provokování a podněcování, „zažíhání motorů“, je cosi, co daleko překračuje předmět studia – umanutá víra v poslání hereckého umění, které má, řečeno se Shakespearovým Hamletem, nastavovat zrcadlo době, se vším, co s ní hýbe, a odhalovat její podobu a mravy: „Je to výzva k odhalování především lidského nitra a lidských charakterů s jediným záměrem – zušlechťovat je a kultivovat city a vztahy, vzájemné chování a jednání,“ prohlásil před více než dvaceti lety pan profesor. Pojetí hereckého povolání jako kulturního poslání spojovalo Radovana Lukavského s jeho učiteli, především pak s Miroslavem Hallerem, který se vedle režiséra Jiřího Frejky tolik zasloužil o vznik vysoké umělecké školy – Akademie múzických umění. A že mohla opravdu vzniknout na základech pražské konzervatoře instituce usilující díky (často bohužel ojedinělému) zanícení některých jedinců o to, „aby herci byli lidé vzdělaní“, k tomu přispěl i sám Radovan Lukavský se spolužákem Jaromírem Pleskotem, když za pomoci profesora Františka Tröstra založili po květnové revoluci v roce 1945 legendární školní divadlo DISK. Zahájili slavnou inscenací Mahenova Nasreddina úspěšnou sezonu, ve které spolu s dalšími spolužáky prokázali, že myšlenka divadelního studia-dílny, ve které mohou prakticky vyzkoušet nabyté dovednosti a ověřit si talent a tvořivé síly, je velmi aktuální a nosná. A právě proto, že první sezona divadla DISK, ve které Radovan Lukavský nejen hrál několik hlavních rolí, ale také se staral o dramaturgii a zdatně režíroval, byla mimořádně úspěšná a přinesla nově vznikající vysoké škole i finanční zisk, rozhodla o budoucnosti „vyššího vzdělání“ pro mladé divadelníky.
Jako člen Frejkova ansámblu na Vinohradech začal Radovan Lukavský sám záhy učit po boku svého obdivovaného vzoru Jiřího Plachého. Do roku 1962 se věnoval adeptům herectví na DAMU: „My jsme ho milovaly,“ vyslovila se za studentky několika generací Jiřina Bohdalová o muži, který vzbuzoval respekt svou důsledností, s níž trval na konkrétních „pravidlech hry“ a na odpovědnosti za všechno, co člověk dělá – na jevišti i v životě. Úspěšnou pedagogickou kariéru na DAMU přerušily politické důvody, od té doby se věnoval – jako externí učitel – výuce mladých režisérů na filmové fakultě. Když se pak na osm let ujal hodin herectví na pražské konzervatoři, měl alespoň příležitost v praxi si ověřit to, čemu se věnoval v rukopisech zabývajících se metodikou herecké práce.
Vlastně to byla dohromady krátká doba, která mu byla dána, aby mohl aktivně předat své zkušenosti začínajícím divadelníkům. Pan profesor Radovan Lukavský ji ale dokázal naplnit vrchovatou měrou – tak, jak svým žákům vždy vštěpoval: Jsme tady proto, abychom dosáhli plnosti vlastní existence...
Zuzana Sílová
Autorka vyučuje na pražské DAMU dramaturgii a věnuje se historii českého divadla a herectví zvlášť. V roce 1999 vyšla její monografie o Radovanu Lukavském.
Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay