26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Samé otázky, méně odpovědí

9. 11. 2009

|
Tisk
|

Vydání: 2009/46 17. listopad 1989, 9.11.2009, Autor: Petr Pithart

Příloha: Perspektivy

Po těch dvaceti letech se ptáme: jsme jako svobodní lidé lepší? Jisté je jen jedno: víme o sobě o hodně víc než tehdy. Občas nás přepadá rouhavá myšlenka, že když jsme toho o sobě věděli méně, byli jsme na tom možná lépe…

Tehdy jsme si říkali: to by se teprve ukázalo, co všechno bychom svedli – nebýt poměrů, režimu… Jak potom padalo jedno vnější omezení za druhým, přibývalo příležitostí – ale k obojímu: nejen k dobru. Přibylo více dobra, nebo zla?

  

Za těch dvacet let mohutně vzrostl vliv médií: vytvářejí a vnucují nám obrazy světa, o kterém už ani při nejlepší vůli neumíme říci, zda je skutečný, či umělý. Média zesilují, zvětšují obrazy zla. Sama o sobě zlá nejsou. Nejsou ani dobrá. Obsluhují nás jako v hostinci, podle toho, co si objednáváme. Většina si objednává pořádné porce zla. A pak si na to stěžuje! Jak je to možné? Ty porce přinášejí jakoby rozhřešení, která zdánlivě nikoho nic nestojí: aby se člověk nemusel trápit výčitkami, zakoušet, jak obtížné je pokání a odpouštění, objednává si zlo za podmínky, že je mimo něho. A konejší se pak tím, že tak velký padouch zase není. Za to „rozhřešení“ platíme nemalou cenu: žijeme pak ve světě obrazů, ve kterém se každodenně potvrzuje, že lež a nenávist triumfuje nad pravdou a láskou. Dozvědět se o dobrých skutcích dobrých lidí je těžší. Pro média jsou nezajímavé: nikdo si je neobjednává. Spíše než na ČT 2 či Noe přepínají lidé na TV Nova. Na zlo je vidět, na dobro vidět není. Za ním se musíme vydat sami. Přitom jej vůbec není málo. Třeba jen dobrovolnická starost o zdravotně či jinak postižené. Nebo venkovské školičky, které si obec nenechala vzít. Opravené židovské hřbitovy. Čisté domy s pečovatelskou službou (jistě, je jich málo). Vedle tun braku skvělé knihy. Sbírky na oběti přírodních katastrof. Obnova památek místními nadšenci. Přibývající dárcovství… Každé pondělí projíždím svůj volební obvod: sever Vysočiny a roviny na jih od Pardubic. Jezdím tam nejen z povinnosti, ale také abych načerpal naději a optimismus, které přes týden v palácích Malé Strany, nad stránkami novin, ale hlavně před obrazovkou televize (nejen té komerční) většinou poztrácím. Mimo hlavní město, na venkově a v malých městech potkávám mnoho lidí při samozřejmém, tichém konání dobra: čím jsou lidé méně majetní, tím ochotnější jsou pomáhat druhým. Jistě, nikdy tomu nebylo jinak. Tak je psáno v zákoně Starém i Novém: bohatí a mocní uchem jehly procházeli vždycky s obtížemi. V čase vlády médií musí však člověk objevovat staré pravdy znovu a znovu. Nemá-li propadat zoufalství.

  

Cítíme se po dvaceti letech svobody spokojenější? Každý máme v sobě nádobu – někdo hrníček, jiný kontejner – na nespokojenost. Vždycky budeme nespokojeni až po okraj těch našich nádob. A to s jakýmikoli poměry, jakýmikoli režimy. Skeptik je na tom lépe: ať má svou nádobu větší nebo menší, ví už dopředu, že ta jeho bude naplněna. Není tolik zklamáván. Konzervativci a křesťané v politice i v každodenním životě o lidské náklonnosti k hříchu vědí a paradoxně právě oni neztrácejí naději. Protože nepropadají hříchu zoufalství. Jako doktoři pomáhají, ačkoli bez iluzí. Dobrá tedy: daří se nám lépe aspoň po materiální stránce? Kdyby bylo možné přesně to změřit! Co ale víme i bez měření: více než na samotných číslech záleží lidem na porovnáních. Neporovnávají svou situaci v čase, ale „přes plot“: jsme na tom lépe, či hůře než sousedi? A tak po dvaceti letech víme, že někteří se mají o hodně lépe, ostatní nejspíše o něco lépe a ti poslední si nepolepšili. Desetitisíce lidí propadly trhem až na ulici. Hlavně ale se rozdíl mezi prvními a třetími zvětšuje na propast. Nůžky se rozevírají mezi lidmi, obcemi, mezi regiony, mezi státy, světadíly, civilizacemi. Prožitek těch propastí je důležitější než to, jestli nakupujeme víc, nebo méně než kdysi. Vypadá to, jako kdyby ekonomický růst byl podmíněn zvětšováním se rozdílů mezi bohatšími a chudšími. Je-li tomu tak, musíme-li tuto cenu za růst platit, pak bychom měli kategorii růstu, ono božstvo světa konzumu, tedy HDP (hrubý domácí produkt), jak mu dnes rozumíme, podrobit nejen ekonomické, ale i etické, filozofické dekonstrukci. Křesťané by s tím měli začít! Měříme pokrok nejspíše podle úplně křivého pravítka! Zatím se ta propast stává pro některé nepřeklenutelnou: jsou u nás celé kusy zemí české i moravské i slezské (říká se jim „kapsy chudoby“), kde se lidé odevzdaně uzavírají před vnějším světem, protože ho přestávají potřebovat. Rezignovali: nic od něj nečekají, už nevěří, že jim kdo kdy pomůže, že seženou práci, leda tak sem tam nějakou fušku. Od státu berou i několik dávek, dohromady je to k uživení, vzájemně si pomáhají, živí je také zahrada, les. Kousek pole. Na to, aby udrželi starou škodovku pohromadě a jednou za týden zajeli do nějakého toho Lidlu v blízkém městě nakoupit ty nejlacinější potraviny, na to pořád ještě mají. I na týden v Chorvatsku někteří z nich našetří. Žijí však ještě s námi, nebo už ne? V nějaké jiné zemi? Praha je pro ně určitě jiná země. – Za těch dvacet let jsme zjistili, že univerzální ukazatel pokroku HDP není vůbec univerzální.

  

Cítíme se bezpečněji? Tak to tedy určitě ne a nebude to lepší. Dožíváme se průměrně delšího věku, konec se nám o pár let vzdálil, ale ten delší život je a bude napěchovaný riziky a nejistotami. Souvisí to nejen s tím, že padla a dále padají nejrůznější omezení, ale i s proměnami světa, v němž mizí vzdálenosti, hranice, ba vůbec rozdíly. Rozdíly mezi „blízko“ a „daleko“, „nahoře“ i „dole“. Ty rozdíly a hranice nás nejen omezovaly, ale i orientovaly. Postmoderní, politicky korektní řeč zná jen „jiný“, nikoli „lepší“, či „horší“. Pro spoustu lidí, často překvapených a bezradných, mizí hranice, ba vůbec rozdíly mezi dobrem a zlem. To jsou ti, kteří nevědí anebo na to zapomněli, že v posledku nás všechny čeká Soud, proti kterému už nebude odvolání k soudu krajskému. Za těch dvacet let jsme pochopili, že staré dobré ctnosti, zdravý rozum a Desatero neztrácejí na významu, když se poroučí utlačovatelský režim. Možná jsou naopak významnější, protože méně zřetelné.

  

Určitě jsme aspoň svobodnější! Padla mnohá omezení, ale očekával nás za povalenými zdmi a ploty jen prostor svobody? Mnozí pociťují závrať, cosi jako strach z prostoru, v němž všechny cesty vedou – kamkoli. Paradoxně nejvíce ztratili lidé pera, kterým ploty a hranice vadily nejvíc: slovo dnes neváží nic. Nepotřebujete odvahu, abyste vykřikli, že král je nahý. Potřebujete našpicovat uši, abyste zaslechli, zda vás vůbec někdo zaslechl, zda na váš křik zareaguje, všimne si vás. Jistě, tato ztráta je prý pro lidi kritického rozumu vyvážena jistotou, že za slova nepůjdou do vězení. Zejména někteří mladí lidé by se však raději nechali zavřít, než aby křičeli do prázdna. Ukazuje se, že svoboda, aby bylo možné si jí vážit, vyžaduje odvahu podstoupit nějaké riziko. Váží vůbec něco svoboda bez ochoty k oběti v jejím jménu? Všudypřítomný trh ale nemá utrpení vůbec rád. Utrpení šíří znepokojení a znepokojení lidé bloumají v noci po bytě, místo aby hleděli na akční film nebo zajeli do supermarketu na „rekreační“ nákup. Trh koupí a prodá úplně všechno: ztrivializuje nakonec i to utrpení. Svoboda je už dlouho v „AKCI“, v permanentní slevě. Za co by vás ale mohli zavřít, když pomalu všechna tabu už padla? Mladým a dezorientovaným lidem, kteří jsou nevzdělaní a duchovně neprobuzení, se zdá, že jim nezbývá, než aby se dali k náckům a vyhrožovali Židům a Romům. Nenašli dosud dobrou věc, za kterou by mohli bojovat, a bojovat chtějí. Nikdo jim nic pro ně lákavého nenabídl. Neuměl to nebo sám nevěděl, co by to mělo být. Minuli jsme je, oni nás, a teď už se na ně díváme se směsicí strachu a odporu. Je mnohdy už pozdě.

  

Nejvíce trápí ztráta důvěry: ani jsme ji nestačili nabýt. Důvěry v instituce, v právo, v politiky. Ve smysl voleb. Zase si budujeme jen malé světy spolehlivosti bezprostředně kolem sebe: tenkrát ze strachu, dnes z nedůvěry.

  

Troufne si někdo na celkovou bilanci těch dvaceti let? Více otázek, méně odpovědí… To ale pořád ještě není ta nejhorší možnost. Otázkami, i těmi skličujícími, bezděčně zvedáme hlavu vzhůru. S tím, co je kolem nás, se nesmiřujeme tehdy, když se ptáme. Spíše než když se nutíme do kategorických odpovědí. Dokud se nepřestáváme ptát, třeba i tak, jako se ptal Job, dotud zvedáme hlavu.

 

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou