Vydání: 2011/3 Jednota křesťanů, 12.1.2011, Autor: Jiří Macháně

Leden je měsíc, v němž si připomínáme Pannu Marii, matku jednoty křesťanů. Toto období začíná tradiční novoroční ekumenickou slavností představitelů křesťanských církví v ČR, následuje Alianční týden modliteb (9. – 16. ledna) a vrcholem bývá blížící se Týden modliteb za jednotu křesťanů (18. – 25. ledna). Nacházíme se tedy v čase, kdy se mysl i modlitby nemalé části křesťanstva obracejí k Bohu ve snaze nalézt ztracenou jednotu. Další části církve Kristovy je rozdělení křesťanů zcela lhostejné. Nejen o tom jsme na počátku „ekumenického ledna“ hovořili s biskupem FRANTIŠKEM RADKOVSKÝM, který má ekumenismus v rámci České biskupské konference na starosti.

Jak a čeho chceme my katolíci v ekumenismu dosáhnout?

Ekumenismus není jen nějaká zajímavá teologická disciplína nebo jakési privátní snahy. Naplňujeme tak prosbu Pána Ježíše ze sedmnácté kapitoly Janova evangelia: aby všichni byli jedno, aby svět uvěřil (J 17,20–21). Je plodem naší lidské hříšnosti, že je ten stav takový, jaký je. Jednota ovšem není uniformita: je tu bohatství ritů, různých kultur, které vyrostly na evangeliu. Je třeba, aby církev byla jedno v tom podstatném – a sice v učení. Ne vše přitom má stejnou důležitost, ale v tom základním bychom měli být zajedno. Základním kamenem této jednoty je nicejsko-cařihradské vyznání víry. V tom už díky Bohu jedno jsme – alespoň s většími církvemi – až na tzv. Filioque, kde to však není nepřekonatelný problém (Jedná se o rozpor v učení mezi pravoslavím a katolickou církví. Jeho předmětem je vycházení Ducha Svatého v rámci Boží Trojice – pozn. red.). Před námi leží spousta dalších věcí, zejména jednota kolem oltáře, která vyžaduje, aby tu byl týž pohled na svátosti, především na eucharistii a na kněžství a biskupskou službu, resp. její apoštolskou posloupnost. Především s pravoslavnými je ten pohled v podstatě stejný. V posledních letech se hodně pracuje na ujasnění pohledu na úřad biskupa a na úřad a roli papeže. U evangelíků to je s jednotou kolem oltáře trochu složitější. Ne vždy totiž vnímají společenství ve svátostech jako vrchol viditelné jednoty, ale jen jako cestu k ní.

Vznikne někdy jedna křesťanská církev? Je tu sice zmiňovaná podobnost v učení, byť provázená poněkud odlišnou mentalitou, ale na druhé straně mohou u protestantů vznikat nové a nové církve jak na běžícím pásu. Zdá se, jako by o institucionální jednotu někteří ani nestáli…

Ano, na jedné straně usilujeme o jednotu, na druhé straně tam vznikají nové církve či církevní společenství. Mám obavu, že v některých případech nějaká pevná jednota není ani zamýšlena. Ta bude růst spíš s těmi, s nimiž jsme si nejblíže, a postupně k ní budou přicházet další. Čili nejblíže jsme si s pravoslavnými a se starými východními církvemi. Ale ani tam to nebude jednoduché. Celý pravoslavný svět je totiž rozdělen na řadu samostatných patriarchátů a autokefálních církví. Už mnoho let připravují panortodoxní koncil, který je snad už na dohled. Až se na tomto koncilu sejdou, bude možné dál jednat mezi pravoslavnými jakožto celkem a katolickou církví mnohem lépe a závazněji. Cesty katolíků a části anglikánů, kteří jsou bohužel velice rozdělení, se také sbíhají. S některými z nich už je sjednocení faktické. Ve Švédsku je zase například veliká skupina luteránů, kteří jsou katolíkům velmi blízko – hodně to zjednoduším, když řeknu, že jsou to katolíci v rámci luterské církve. Ale chtějí v ní zůstat právě proto, aby pomohli k většímu sblížení. Jen pro představu: plně uznávají svátost eucharistie, uctívají Pannu Marii.

Katolíci často smýšlejí v duchu: oni se odtrhli a teď by se měli vrátit. Od minulého koncilu se akcentuje spíš „umetání cestičky“ k jednotě, už se tolik nezdůrazňuje „návrat odloučených bratří do lůna pravé církve katolické“…

Hřích, o němž jsem mluvil na začátku, byl na obou stranách, stejně jako absence vůle a touhy po jednotě. Jako datum rozdělení západního a východního křesťanství se uvádí rok 1054. Jenže tam ještě byla cesta zpět. Nešlo o exkomunikaci církevního společenství, nýbrž vzájemné exkomunikace cařihradského patriarchy a několika osob v západní cír- kvi. Mnohem horší věc se stala v roce 1204, když západní křesťané – křižáci – přepadli Cařihrad a vyloupili ho. Tento násilný akt rozdělení zpečetil a dodnes působí v rámci východní církve velkou bolest. Zatímco my tady na Západě ho ani nebereme jako problém, ba o něm ani moc nevíme. Podobně oboustranně absurdní byla situace, když Luther vyjednával s vyslanci Vatikánu. Při průzkumu akt z tohoto jednání se ukázalo, že to probíhalo jako dialog dvou hluchých – jejich projevy se zcela míjely a obě strany se navzájem vůbec neposlouchaly, co jedna druhé říká. Katolíci k rozvratu přinejmenším zavdali příčinu nebo na hrozbu rozdělení nereagovali dobře. Proto bych byl s termínem „odloučení bratři“ opatrný.

Jenže jak daleko mohou katolíci zajít, aby se nezpronevěřili svému učení a Pánu Bohu?

Důležitým základem je zde Písmo svaté a tradice – zejména pak tradice prvního tisíciletí, tedy doby, kdy papež konal službu jednoty v západní i východní církvi. To je důležitý precedens, který je potřeba respektovat a brát v úvahu i dnes. Je třeba zůstat věrní církvi a být otevření ve vzájemném naslouchání. Obvykle se totiž ukazuje, že jsme si blíž, než si vůbec myslíme. Přesně tak to bylo koncem minulého století v době přípravy vzájemné dohody o uznání ospravedlnění skrze Krista mezi luterským svazem a katolickou církví, kdy se zjistilo, že kvůli dřívějšímu „dialogu dvou hluchých“ si půl tisíciletí každá strana křečovitě chránila krajní pozice, mezi nimiž bylo ale mnoho společného, což se vůbec nevnímalo. Nicméně všude tam, kde se jedná v otevřené laskavosti, není nutné odkládat nic z toho, co může patřit do společného pokladu církve.

Může být ekumenickým dialogem proměněno i chápání papežství?

Jistě. Vždyť Jan Pavel II. už v roce 1995 vyzval k diskusi o roli papeže, jak má vykonávat tento úřad a službu, aby to bylo nikoliv na překážku, ale ve službě jednotě. Ta diskuse je stále otevřená. Už dnes mnohé církve vnímají, že by bylo dobře, aby papež byl brán přinejmenším jako mluvčí křesťanstva.

Kam by se podle vás měla ekumena posunout od nynějšího obligátního setkávání?

Počkejte s tím obligátním. Setkávají se odborníci, diskutují, zkoumají postoje a hledají shodu, odpovědné špičky církví pak činí konkrétní kroky. Ale tohle všechno je možné jen tenkrát, když se budou lidé za jednotu modlit – na tom se mohou a mají podílet všichni křesťané, zejména při společných modlitbách za jednotu křesťanů. Je potřebné setkávat se k vyprošení milosti nejen v jednotlivých církvích, ale i společně. O to se snažíme zejména v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů, který se pomalu blíží. Platí Kristův příslib, že kde se sejdou dva nebo tři v jeho jménu, tam je on uprostřed nich. Společný zážitek s Kristem uprostřed je pro křesťany všech vyznání velmi důležitý – to nás proměňuje a otevírá sobě navzájem. Když jsme schopni se spolu modlit, už v sobě nemůžeme vidět konkurenci nebo nepřátele, ale bratry a sestry v Kristu. Proto je třeba, aby se i v nejzapadlejší farnosti věřící modlili za jednotu – a pokud je to jen trochu možné, pak společně s příslušníky jiných církví.

Traduje se takový vtip: Potká se katolík s protestantem. „Víte, co říkáme my protestanti o vás katolících? Že neznáte Bibli, že jste nevzdělaní a ve víře vlažní.“ A katolík na to praví: „A víte, co říkáme my katolíci o vás protestantech? Vůbec nic.“ Nepřipadá vám, že nejvíce převažující postoj vůči nejednotě Kristovy církve je právě apatie a lhostejnost?

To je ta největší překážka – že se o sebe vůbec nezajímáme. Když je místně jedna církev v převažující většině, obvykle se cítí natolik sebevědomě silná, že ty druhé přehlíží, necítí potřebu k dialogu, nevyhledává společnou modlitbu, zkrátka nemá zájem. Katolíci by měli více dbát na tuto společnou modlitbu, projevit zájem a otupit ostří z vašeho vtipu. Vezměme v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů mezi sebe nekatolíky, respektujme jejich jinakost, modleme se společně. Důležitá je i iniciativa našich kněží, kteří se otevřou, budou tyto aktivity podporovat a sami se jich budou účastnit. Nebudou věřící jen povzbuzovat, ale půjdou také příkladem svou aktivní účastí!

Ve vašem sídelním městě je situace v oblasti ekumeny nebývalá. Společenství církví je viditelným partnerem pro město, kulturní organizace i nadace. Čím to je?

Je to dáno jednak historicky, protože ekumenická tradice zde sahá až do 60. a 70. let, a jednak jsou v Plzni křesťané opravdu v menšině, takže se o to více snaží postupovat společně, táhnout za jeden provaz a týmž směrem. Starají se více o společné svědectví evangelia než sami o sebe.

Hlásíte se k hnutí fokoláre, které má jednotu tak říkajíc ve štítu. Pravidelně se také setkáváte s představiteli různých církví. Jaká je vaše osobní zkušenost z těchto setkání? Co vám dávají?

Je to pro mne největší škola ekumenismu, která mi opravdu hodně dává. Strávíme spolu každoročně týden v nabitém programu i volném dialogu, který může být velmi otevřený. Před dvěma lety jsme byli v klášteře v Helftě, působišti  velké středověké mystičky Gertrudy Veliké, v sousedství Eislebenu, rodiště Lutherova. Jeden evangelický biskup zde měl přednášku o tom, že kdyby se více rozšířilo Gertrudino učení o Bohu, který je především láska, kdyby více vstoupilo do života lidí, nemusel by Luther nikdy vystoupit se zvoláním: „Kde najdu milosrdného Boha?!“ Bůh byl totiž pořád líčen především jako trestající a přísný.

Myslíte si, že se dočkáte chvíle, kdy v tomto společenství budete moci společně slavit tajemství eucharistie?

Je to v rukou Božích, to nejde našimi silami uspíšit. Rád bych se toho samozřejmě dožil, ale čas přece jen neplyne tak pomalu, aby to šlo všechno stihnout za jeden lidský život. Rozdělení, které nastalo, trvá s východními křesťany tisíc let a s evangelíky 500 let. To se nedá překročit a odstranit během padesáti let. Je to hluboko zažité v kultuře, ve zvycích, v myšlení. Je třeba čas, kdy ekumenismus dozraje.

Při takovém setkání musí být ale bolestné „nestát u jednoho oltáře“…

Tak to myslím cítíme pokaždé všichni. Našli jsme ale způsob, jak tuto bolest zmírnit. Při slavení eucharistie ti, kdo nemohou přistoupit ke svatému přijímání, nezůstávají v lavicích, ale jdou si pro znamení kříže. Nekatoličtí biskupové při katolických bohoslužbách a katoličtí při nekatolických.

Jedno české přísloví však praví, že všechno zlé je pro něco dobré. Můžeme v současné situaci rozděleného křesťanstva najít i něco dobrého?

Parafrázoval bych Jana Pavla II., který to píše v knize Překročit práh naděje: Nehledě k tomu, že rozdělení je důsledkem lidského hříchu, Bůh rozkol přece jen dopustil, aby se více ukázalo duchovní bohatství, které křesťané v různých vyznáních nesou.