S odchodem přišla lepší nálada

Vydání: 2015/15 Urbi et orbi: Aby ustal lomoz zbraní, 7.4.2015, Autor: Jiří Macháně

Kardinál MILOSLAV VLK nosí mitru už čtvrtstoletí. Když jsme ho požádali o rozhovor, pozval nás k sobě na návštěvu. Byl v družné a rozverné náladě. Role emeritního arcibiskupa mu zjevně svědčí.
 
„Těžké byly tři okruhy problémů: podzemní církev, pražská teologická fakulta a katolíci fundamentalistické orientace,“ říká v rozhovoru emeritní pražský arcibiskup, kardinál Miloslav Vlk. Snímek Jiří Macháně
 
Vypadáte dobře.
 
Asi na tom něco bude. Lidi mi to říkají jak na běžícím pásu, tak tomu začínám věřit. Ale bez žertů: léta běží a nebudu dělat ramena – těch třiaosmdesát let věku je cítit. Celkově je mi ale opravdu velmi dobře. Lékaři mi říkají, že jsem na tom skvěle ve srovnání i s lidmi o deset let mladšími.
 
Takže se vám daří…
 
…dobře. Důchodci se mají dobře, protože mají hodně práce. Důchodce Vlk se nenudí, jakkoliv se lidé domnívají, že má dost času, pročež se na něj vrhají s tím, že něco chtějí. Mám hodně různých akcí po celé republice i za hranicemi. Víc než deset let jsem byl prezidentem Rady evropských biskupských konferencí, byl jsem více než 10 let moderátorem světové větve biskupů Hnutí fokoláre, takže mám spoustu známostí, kontaktů i pozvání. Někdy cítím, že nedovedu dostatečně říkat ne, vybírat si a zdvořile odmítat. Pozvání přijímám, ale někdy se to nahromadí a je toho na mě moc.
 
Když jsem byl pražským arcibiskupem a předsedou biskupské konference, víc mě tížily různé úkoly, poslání a veškerá odpovědnost biskupa. Teď se od mnoha těchto povinností a odpovědnosti cítím svobodný. A s „odchodem“ jurisdikce přišla lepší nálada.
 
Jak vypadá váš den?
 
Bydlím na Hradčanech v útulném kanovnickém bytě, který mi připravilo arcibiskupství. Jsem tady velmi spokojen. Sám si vařím, i když bych mohl chodit na oběd na arcibiskupství, ale z minulosti jsem tak zvyklý. Můj den, to je breviář, mše svatá a studium, kromě různých cest, přednášek a duchovních aktivit. Na ty se musím taky připravovat. Hovořím často na téma znamení času a úkoly církve, zajímají mě témata, která otevřel Jan Pavel II.: perspektiva církve dnes, Písmo svaté, evangelizace, nová církevní hnutí, akcent na Ducha Svatého. Snažím se přinášet lidem naději. Na pozadí trochu zšeřelého světa ukazuji, že Duch Svatý v něm i dnes stále působí. Mám optimistickou povahu a dělám všechno pro to, abych šířil dobrou náladu, neboť cítím, že lidé podléhají médii živeným představám, jak církev a vůbec všechno upadá.
 
Když jsme spolu mluvili po konkláve, na kterém byl zvolen Benedikt XVI., prozradil jste mi, že to nebyl váš favorit. Byl to už tenkrát Jorge Mario Bergoglio?
 
Vy víte, že to nemůžu říct, jsem pod přísahou. Ale co říci chci: Benedikt XVI. udělal v církvi obrovskou práci svými projevy, encyklikami, přednáškami v parlamentech a na univerzitách. Ukázalo se, že dělal, co Duch Svatý pro církev v tu chvíli žádal. Včetně své demise, kterou mu mnozí zazlívali. Když jsme se s ním my kardinálové loučili, poděkoval jsem mu: „Vaše svatosti, chápu tento váš krok jako projev veliké lásky k církvi, protože cítíte, že fyzické síly vám dnes už tolik nestačí, abyste mohl plně uskutečňovat své úkoly. Udělal jste krok, který mnozí cítí jako neobvyklý.“
 
To vy jste musel při předání služby pražského arcibiskupa odejít do ústraní v plné síle. Podařilo se vám nevstupovat do cesty novému arcibiskupovi? Určitě to nebylo lehké, byl jste centrem pozornosti a najednou jste musel říci: „Dominiku, tady máš kormidlo.“
 
V církvi je to rutina. Můj nástupce mě zval, abych zůstal a pracoval s ním na arcibiskupství. Potěšilo mě to, ale zdvořile jsem odmítl. Nezůstal jsem tam ani bydlet. Když jsem odešel, dodatečně jsem zjistil, že existuje vatikánský dokument Emeritní biskup, který důrazně doporučuje postup, který jsem zvolil, ba nabádá k návratu do diecéze svého původu.
 
Býval jste přísným sledovatelem médií. Kolikrát jsem od vás slyšel některý z dílů pomyslného seriálu – „Tohle se vám tedy moc nepovedlo.“
 
A to mi dost zůstalo. Dokonce jsem s různými médii v kontaktu – když dělají chyby, reaguji většinou privátně, ne veřejně. Moje zkušenost ukazuje, že to i přijímají. Obzvlášť mě popouzí, když média líčí situaci církve ve světě poněkud ponurým způsobem. A komentáře se nezdržím ani tehdy, kdy novináři nemají dobrý vhled a znalosti církve, kterou často chápou jen jako organizaci, instituci. Kristus ale založil církev jako společenství!
 
Vtipálci se dokonce baví vaším jménem na sociálních sítích. Co na to říkáte?
 
Pod mým jménem vznikl jeden účet na Twitteru, jehož autor není znám, ale domnívám se, že to byl člověk z blízkého okruhu lidí, velmi dobře informovaný. Zprvu mě to zlobilo, protože mi připisoval jednání a slova, která mi nejsou vlastní – návštěvy hospod v Římě nebo nelichotivá vyjádření. To mě dráždilo. Žert je žert, ale co psal, vůbec neodpovídá mojí povaze.
 
Pojďme se na chvíli vrátit v čase. Před čtvrtstoletí. Byl jste kněz bez státního souhlasu s kýblem a hadrem v ruce v ulicích Prahy. Teď jste emeritní arcibiskup završující kariéru muže, který vedl arcidiecézi.
 
Rodiče mě vychovali, abych šel rovně. Dělal jsem to tak pořád – a narážel. Po maturitě mě nepustili na vysokou školu a dvanáct let jsem čekal s otevřenou cestou buď do manželství, nebo ke kněžství. Byl to ale požehnaný čas, protože jsem se musel znovu a znovu rozhodovat. Ani v kněžské službě jsem neměl klid. Ale odebraný „státní souhlas k výkonu duchovní služby“ jsem přijal, neboť jsem věděl, že to jednou přijde. Zvláště začátek umývání oken byl těžkým obdobím. Na ulici před výlohami, které jsem myl, jsem za zády slyšel třeba německé turisty, jak chodili a dívali se, co mohou koupit, a v duši mi znělo, že nikoho z nich nezajímá, že jsem pronásledován. Ptal jsem se: „Bože můj, Bože můj, proč já – kněz – mám takto spoutané ruce, nemohu veřejně působit, veřejně mluvit?“ S touto bolestí v duši jsem pohlížel na kříž a cítil jsem se podobnější Veleknězi Ježíši Kristu. Vždyť on je přibit na kříži, skutečný Velekněz, a nemůže nic dělat: ruce přibité, dokonce i nohy a téměř nemůže mluvit. A z kříže ke mně promlouval: teď seš mi podobný.
 
Byl jsem obklopen lidmi, s nimiž jsme měli pěkné společenství. Komunisti nás kněze bez souhlasu chtěli izolovat, abychom se cítili sami, a tak jsem vyhledával druhé. Pochopení kříže a společenství – to mě drželo a neslo. Z ulice jste šel do biskupské rezidence v Českých Budějovicích, pak do Prahy. To je na umývače oken docela solidní a rychlá kariéra.
 
Vidím to v perspektivě Ducha Svatého. Lidsky je to kariéra závratná, ale moje zásluha to nebyla. Myl jsem okna a čas od času zašel za kardinálem Tomáškem. Byl mezi námi přátelský vztah biskupa a kněze, nikdy jsme o obsazování biskupských stolců nemluvili.
 
O jmenování jste se oficiálně dozvěděl před památnou zahraniční „spanilou jízdou“ kněží po západních diecézích tak říkajíc „na zkušenou“.
 
Linecký biskup, kde jsem se tenkrát zrovna ocitnul, svolal tiskovou konferenci. Než jsem se vzpamatoval, už se mě novináři ptali: „Jaký budete mít program?“ Nestačil jsem o tom ještě ani uvažovat, ale jedna myšlenka mi „seděla v srdci“: aktivizovat laiky. Po tak dlouhé době komunistického útlaku to byla základní inspirace pro moji biskupskou službu.
 
Co vám za dobu biskupské služby udělalo největší radost? Z čeho máte dobrý pocit?
 
Podařilo se aspoň částečně povzbudit laiky, aby spolupracovali s kněžími, a povzbudit kněze, aby laiky přijímali. Ještě než jsem se stal biskupem, poslal mě kardinál Tomášek do Rady evropských biskupských konferencí – jako kněze, dokonce „bez souhlasu“. Tam jsem se setkal s řadou evropských osobností, zejména s kardinálem Martinim. Ten mě pozval do Milána, abych promluvil o situaci církve za komunismu. Měl jsem tam přednášku pro dvanáct set kněží, kterou pak vytiskli. A to byl impulz pro vznik knihy Umývač oken – arcibiskup pražský, která sdělovala zkušenosti církve pronásledované za komunismu. Francouzský novinář Alain Boudre ze Štrasburku vzal moji milánskou přednášku a udělal se mnou ještě interview, a tak se zrodila kniha, která sice nebyla přeložena do češtiny, ale do mnoha jiných jazyků ano. Radost mi udělal její loňský překlad do arabštiny. Biskupové z Předního východu mi říkali: „Tohle musíme dát našim křesťanům v Sýrii, kteří jsou pronásledováni, aby viděli, že církev v jedné části Evropy byla také pronásledovaná a takto přežila.“
 
Knížku dostal do ruky i jeden argentinský kardinál. A když byl zvolen papežem, byl jsem ho pozdravit s ostatními kardinály, kteří se neúčastnili konkláve. Když jsem mu řekl své jméno, okamžitě zvolal: „Umývač oken!“ Zeptal jsem se: „Svatý otče, jak to víte?“ – „Četl jsem tu knihu ve španělštině,“ odvětil. Jsem rád, že se zkušenost naší církve podařilo takhle rozšířit, je mi to milé.
 
Těší mě také spolupráce s nekatolíky na domácí i evropské úrovni, zejména můj návrh dokumentu Charta Oecumenica. Byla to moje labutí píseň v Radě evropských biskupských konferencí. Ale mám z ní radost. Stejně tak z pozvání čtyř ženských kongregací do pražské arcidiecéze, které se tu zabydlely: trapistky, paulínky, florentské karmelitky a andělky.
 
Co byste dnes udělal jinak?
 
Těžké byly tři okruhy problémů: podzemní církev, pražská teologická fakulta a katolíci fundamentalistické orientace. Mrzí mě, že teologickou fakultu jsem tehdy nechal dlouho bez supervize v rukou pana profesora Wolfa. Znal jsem ho ze semináře jako věrného kněze a profesora, a tak jsem se o fakultu tolik nestaral. Pak jsem po několika letech viděl, že její orientace není dobrá. Bránil třeba studiu laiků, zvláště žen. Pan profesor měl pozitivní image, takže si můj zásah někteří vysvětlovali jako osobní útok. Bylo ale třeba udržet orientaci fakulty, aby sloužila nejen pro výchovu kněží, ale vůbec pro výchovu inteligence. Bylo chybou, že jsem fakultě déle nevěnoval pozornost a spolehl se na profesora Wolfa. Vleklo se to pak zhruba léta a zpozdila se tím formace profesorů, asistentů a učitelů, což se nedá dohonit za rok za dva.
 
A další dvě oblasti?
 
Co se týká podzemní církve, dodnes mě mrzí obvinění z falšování rozhodnutí vatikánské Kongregace pro nauku víry. Nepodařilo se takové obavy rozptýlit a vyvrátit. Lidé z podzemní církve tenkrát zachytili dílčí informaci, která šla z kongregace na nunciatury v Evropě, kde bylo pojednáno jádro jejich problému, ale nebyla tam uvedena mj. jména některých zodpovědných lidí a způsoby zajištění platnosti jejich svěcení. Nám potom kongregace poslala dekret se jmény a někteří „podzemáci“ nás podezřívali, že jsme o nich rozhodovali my a že jsme je tam doplnili, což nebyla pravda. Nenechali si vysvětlit, že to tak není.
 
Také mě tíží, že se mi nepodařilo utlumit rozšíření lefébvristů, konzervativních katolíků nazývaných podle známého účastníka koncilu arcibiskupa Lefébra, který odmítl podepsat některé dokumenty, zvláště dokumenty o ekumenismu a liturgii.
 
Jezdíte ještě na milovanou Šumavu? Byl jste letos vůbec na běžkách?
 
Byl. Na Zadově, ale bylo tam málo sněhu, takže jsem toho moc nenajezdil. Ale na jihu Čech mám řadu přátel, takže mě tam navštívili. Měl jsem radost z pěkných setkání. Třeba taková rodina Markova z Vimperka má kromě svých dětí adoptováno snad deset dalších. Mám radost, když vidím takové rodiny. 
 
Miloslav kardinál Vlk (* 17. května 1932) mezi lety 1991 a 2010 působil jako 35. arcibiskup pražský. Jeho biskupské heslo zní: „Aby všichni byli jedno.“ Patří mezi první biskupy jmenované papežem Janem Pavlem II. před 25 lety. Výročí biskupského svěcení oslaví kardinál Vlk spolu s věřícími v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze 11. dubna v 10.00 hodin při děkovné mši svaté.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 40 27. září – 3. října 2016

Papež: Svatý je jen mír, nikoli válka

Duchovní magnet, klenot apeninského pohoří, přední turistický poutač Umbrie – středověké Assisi, rodiště Prosťáčka Božího, se stalo minulý týden znovu místem…

celý článek


Říjnová slavnost na moravském Slovácku

Stejně jako každý rok se i letos na počátku října rozzáří Uherský Brod jedinečnou manifestací mariánské úcty. Na růžencovou tradici i současnost jsme se zeptali správce…

celý článek


Neuhnout, i když trakaře padají

„Při tom nesmíš pouze jedno zapomenout, přítelíčku, podle větru, dav jak ráčí, rychle točit korouhvičku“ (Vrchlický). Postavit se této masové vrtkavosti ve své…

celý článek


Můj cíl je rozeznít Notre–Dame

Jeden z nejlepších světových varhaníků OLIVIER LATRY sedá už 31 let za varhany v pařížském kostele Matky Boží. O tom, jak k němu katedrála promlouvá, hovořil s KT…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay