Vydání: 2010/6 Kmotrovství, 1.2.2010, Autor: Pavel Ambros

Byl to Karel Havlíček Borovský, který řekl, že „každá kniha si musí vzít za kmotra některý časopis, chce-li šťastně do života kráčet“. Vtipně vyjádřil něco podobného, o čem stále častěji – ve zcela jiných souvislostech – začali hovořit dnešní politici, když odhalují v „krajských kmotrech“ hybatele podivných praktik ne nepodobných mafiánským zvyklostem.

Nestačí, aby se velká myšlenka zrodila, je třeba někoho, kdo jí dá vyrůst. Potřebuje patrona, blízkého podporovatele, šikovného praktika, který se „ve věcech vyzná“. Ještě v Prodané nevěstě nás oslovení pane kmotře zavádí do vesnické pospolitosti, kde schopnosti poradit v obtížích života a najít recept na jeho neduhy byly vysoce ceně- ny. Nežijeme v době, kdy je snadné se v praktických záležitostech zorientovat. Křesťan (jako každý dnešní člověk) je neustále stavěn do situace rozhodování, ve kterém neexistuje obecná shoda. U křtu dospělého je kmotr svědkem víry toho, kdo se už obrátil k Ježíši Kristu, prožil konverzi. Podobně i kmotr biřmovací. U křtu dítěte se jedná o podstatně něco jiného: Kmotr kromě toho, že s rodiči vyznává víru církve a při křtu církev symbolicky zpřítomňuje, pomáhá rodičům přivést dítě ke zralosti a dospělosti, lidské a duchovní. V krajních situacích může samotné rodiče i nahradit, jestliže je dítě ztratí nebo rodiče neumí děti nábožensky vychovávat. Jeho role je natolik významná, že kněz, který křtí, musí posoudit jeho kvality: mimo jiné kmotr musí být biřmován, musí být katolík (nekatolík může být spolu s kmotrem-katolíkem svědkem víry, pravoslavný křesťan může být kmotrem společně s katolíkem), nesmí být v církevním trestu – např. v církevně neplatném manželství.

Ani mafián, ani duchovní naivka

Volbou kmotra při křtu dítěte si rodiče přivádějí do své vznikající rodiny praktika víry. Praktika poznáme nejlépe podle jeho teorie. Křesťanský kmotr není mafiánský typ, není ani duchovní naivka. Praktik víry je ten, kdo má jasno v jednoduchých věcech: kde je zdroj života, kde se tento pramen života odráží v životních událostech a jaké světlo musíme mít, abychom správně viděli a mohli se podle toho rozhodovat. Praktik víry vidí: touhu milovat to, co do dítěte vložil Bůh; schopnost milovat je úkol, kterým se člověk s Boží pomocí denně musí učit naplňovat svoji svobodu. Praktik víry slyší: Bůh člověka volá a chce jej přivést k sobě. To vše se děje viditelně nebo v náznacích v duchovním zápase. A na závěr: volbou kmotra si rodiče pootevřou (nebo špatnou volbou přivřou) dveře svého domova pro širší společenství věřících. Volba kmotra zakotvuje růst dítěte do širších vztahů a vazeb. Kmotr je napomáhá navazovat, když má „dobré známé“ v nebi i na zemi. Umí v pravý čas zaklepat na správné dveře: jednou modlitbou, podruhé návštěvou, potřetí duchovním dárkem. Blízkost poznání moudrosti víry je v kmotrovství skloubena s něžností vztahu, lidsky i duchovně obohacujícího.