S hříchy je to jako se zubním kazem

Vydání: 2008/6 Svátost smíření, 5.2.2008, Autor: Michaela Straková

S blížící se postní dobou se leckterý kajícník začíná už dnes zamýšlet nad vlastním nitrem. Poctivý pohled na odvrácenou tvář sebe sama totiž vyžaduje kvalitní, neuspěchanou přípravu. Nad otázkami týkajícími se svátosti smíření a pokání hovoříme s misionářem P. Jiřím Šindelářem, který při své práci dennodenně „klečí“ tváří v tvář mnoha hříšníkům.

Někdy můžeme slyšet: „Katolíci to mají jednoduché. Když udělají něco špatného, tak se vyzpovídají a klidně můžou hřešit dál...“ Jistě je to přehnané tvrzení, přesto, není na tom kus pravdy?

Souhlasím. Stává se mi například, že ke svátosti smíření přijde mladý člověk a vyznává se z toho, že žije v jedné domácnosti se svou partnerkou. Chtějí se sice za rok či dva brát, na současné situaci však nehodlají nic měnit, chtějí se jen „vyzpovídat“ a žít „na hromádce“ vesele dál. To však není žádná svátost smíření, ale alibismus, zpověď je v takovém případě neplatná. Odpuštění hříchů dosáhnou jen ti, kteří nejenže své hříchy vyznávají ve svátosti smíření, ale také jich skutečně litují a učiní upřímné předsevzetí, že se ve svém chování polepší.
Svátost smíření je pro člověka velkým darem od Boha, je to svátost „uzdravující“, která nám má pomoci budovat poctivý vztah k Bohu, církvi, bližním i k sobě samému.

Někomu je zase nepříjemné vyznávat se knězi ze svých vin. Namítá: Bůh zná přece nejlépe mé hříchy a ví, zda jich lituji. Nepotřebuji k tomu žádného prostředníka...
Tuto svátost ustanovil Ježíš Kristus, když dal svým apoštolům moc odpouštět hříchy. „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, odpuštěny nejsou,“ (Jan 20,23). Jsou to jasná slova, sám Bůh si přeje, aby lidé své hříchy vyznávali knězi a došli odpuštění. Důležité je přitom vědět, že naše osobní hříchy zraňují nejen nás, Boha či bližního, ale i celou církev. Proto kněz, jako její zástupce, přijímá ve zpovědi rovněž smíření člověka s církví. Navíc kněz může člověku poradit, dát vhodné pokání, potěšit jej, zkrátka může věřícího touto svátostí provázet a je jakousi zárukou, že vše proběhlo správně a hřích byl skutečně odpuštěn. Proto, máme-li možnost ke svátosti smíření přistoupit, je třeba toho využít a nevymýšlet nejistá řešení.

A co člověk, kterého netíží žádný velký hřích a zpověď mu není příjemná – cítí, že by ji podstoupil jen jako povinnost – má k této svátosti vůbec přistoupit?
To mi připomíná komické úvahy nad tím, jestli mám jít s malým zubním kazem k zubaři nebo ne – víme dobře, jak to dopadá, sám od sebe se zatím žádný zub neuzdravil. S hříchy je to podobné, když dlouhodobě zanedbávám ty lehké, většinou se z nich stávají těžší a těžší, které působí více bolesti mně i mému okolí. Navíc mám tu zkušenost, že mnoho věřících nedovede samo posoudit, zda jejich hříchy jsou skutečně lehké nebo už těžké. I od toho je tu kněz, který celou věc s člověkem probere a pomůže mu.

Jak se správně připravit na svátost smíření? Má kajícník používat zpovědní zrcadlo, nebo je lepší vlastní (byť neučesaná a třeba i zmatená) výpověď?
To je velmi široká otázka. Jinak se připravují ke zpovědi děti, jinak mládež, dospělí. Rada, která se osvědčí u vysokoškoláka, se nemusí hodit prostému člověku. Důležité je, aby si každý udělal před svátostí smíření cca 10–15 minut čas na zpytování svědomí. Buď si probere Desatero, Zpovědní zrcadlo, nebo se jednoduše zamyslí nad svým životem. Nesmíme zapomenout ani na to, že s přibývajícím věkem se mění i naše hříchy. Zaráží mě, když se dospělý muž zpovídá tak, jak se to naučil před čtyřiceti lety, a vyznává se například z toho, že neposlouchá maminku.
Jsou i hříchy „nové“, které nejsou vyloženě napsány v Desateru či zpovědním zrcadle, kupříkladu způsob užívání počítače, internetu, podnikání a podobně. Mám-li pochybnosti o tom, co dělám, čím se bavím, jak trávím svůj volný čas, zeptám se na to kněze. Ohledně přípravy na svátost smíření existuje i bohatá literatura, jen po ní sáhnout.

Může jít člověk ke zpovědi, když cítí, že on sám není schopen někomu odpustit? Je pak tato zpověď platná?
Zde je třeba jasně rozlišit „nejsem zatím schopen odpustit“ a „nechci odpustit“. Druhá varianta může celé rozhřešení znemožnit, ale v prvním případě člověk ke zpovědi samozřejmě může, vždyť lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Samo odpuštění bývá někdy těžké, žádá si čas, je to spíš proces, na jehož konci se člověk smiřuje s tím, co se stalo, a odpouští. Během tohoto procesu je svátost smíření důležitá: když si uvědomím, že jsem sám hříšný člověk a že Bůh má se mnou trpělivost, je ke mně neustále shovívavý a milosrdný, pomáhá mi to dívat se na hříchy bližních s podobnou shovívavostí a odpouštět jim, stejně jako Bůh odpouští mně.
Když v sobě nosím neodpuštěnou křivdu a pokorně ji vyznám ve svátosti smíření, taková zpověď bude vždy platná. Neplatná by byla tehdy, kdybych se vůči bližnímu zablokoval a odpustit mu v žádném případě nechtěl.

Co když se kajícník bojí před knězem vyznat nějaký prohřešek a zamlčí jej? Může něco říci Bohu jen tak v duchu?
Povinností je vyznávat pouze těžké hříchy (vyznání hříchů lehkých se doporučuje). Jedná-li se tedy o problém vyznání těžkého hříchu, omlouvá od klasického ústního vyznání hříchu knězi jen fyzická či morální nemožnost (například špatný zdravotní stav, nepřekonatelná morální neschopnost o svém hříchu mluvit a podobně), což jsou zcela výjimečné případy. Těžké hříchy tedy musíme vyznat před knězem, i když je to někdy nepříjemné. Vím, že mnoho lidí trápí lidské ohledy – co si o mně náš farář pomyslí? Takové obavy jsou pochopitelné, ale je třeba je překonat. I kněží mají zkušenost se svou vlastní slabostí, mají i hodně zkušeností s hříchy jiných lidí – určitě kajícník nevymyslí nic nového, co by zpovědník ještě neslyšel. Pokud má někdo přesto nepřekonatelné obavy ze zpovědi u místního kněze, stačí vyhledat kněze jiného. Důležité je neházet svůj hřích za hlavu a nenosit jej v sobě zbytečně dlouho.

Někdy se stane, že se kněz ožení. Zachovává i po dispenzi zpovědní tajemství?
Kněz, který se ožení, zůstává stále platně vysvěceným knězem, a musí tedy zpovědní tajemství zachovávat dál. Jeho manželství na to nemá žádný vliv. Takový kněz však bývá zbaven veškeré kněžské služby, takže dál už zpovídat nesmí, svátost smíření by nebyla platná. Ledaže by se jednalo o zpověď člověka, jehož život je přímo ohrožen a žádný jiný kněz by nebyl k dispozici.

Může být svátost smíření i veselým zážitkem? Kdy jste se při zpovědi naposled upřímně zasmál?
Zažil jsem nejrůznější komické situace, zážitky jiných však popisovat nebudu. Prozradím jen zpověď vlastní, na kterou po létech s úsměvem vzpomínám. Jako mladík jsem měl známost s děvčetem a zpovídal se z toho, že v našem vztahu nebylo vše úplně čisté. Zpovědník byl však nahluchlý a svým zvučným hlasem – který byl slyšet po celém kostele – mě vybídl: „Nahlas!“ Protože před zpovědnicí stáli další lidé, zvýšil jsem hlas jen opatrně. „Nahlas!“ vybídl mě zpovědník znovu, ale opět to bylo málo. „Měl jste s ní styk?“ dotázal se nakonec hlasitě. „Nééé“ – to už jsem skoro zařval, aby to tentokrát opravdu všichni slyšeli. Ze zpovědnice jsem se tehdy doslova vypotácel, zpocený a rudý v obličeji...



„Člověku, který obdržel rozhřešení, se setkání s Bohem jeví zcela jinak než předtím. Sám Bůh mu rozhřešením pomáhá a slova rozhřešení, která hříšník smí slyšet, ho o této pomoci jen ujišťují. Je nyní osvobozen od pout, jež ho svazovala, a stojí před Bohem zcela jinak, než když ho tížil hřích. Vzdálenost, která mezi ním a Bohem je, se proměnila, takže nyní je zcela určena láskou, milující bázní.“
Z knihy Adrienne von Speyr Die Beichte (vydalo Einsiedeln: Johannes Verlag 1960)

  Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay