Různé podoby vztahu politiky a křesťanství

Vydání: 2009/34 Anastáz Opasek , 20.8.2009, Autor: Jiří Zajíc

Příloha: Perspektivy

Tentokrát nabízíme našim čtenářům interview se zástupcem té nejmladší generace na české politické scéně. Ondřej Liška je v současné době zastupujícím předsedou Strany zelených. Čtenáři Perspektiv už měli možnost setkat se s ním v minulosti také jako s autorem několika zajímavých příspěvků.

O vztahu politiky a křesťanství bylo už napsáno leccos, existují k tomu i církevní dokumenty – a přesto se pořád zdá, že nejen sekulární společnosti, ale i většině křesťanů zní tohle spojení dost disharmonicky...

To však není můj případ. Mnoha lidem tak zní možná proto, že panuje zkreslená představa o tom, jak má toto spojení vypadat. Máme tendenci přemýšlet o průniku těchto dvou oblastí pouze v jakési institucionalizované podobě. Tedy že křesťanské strany jsou jakýmsi trojským koněm církví tam, kam církve samy již vstupovat nemohou. A popravdě řečeno, někdy tomu tak i je. Ale být křesťanem a současně i politikem může mít různé podoby. Vidíte, já jsem třeba zelený. Osobně se o svém náboženském přesvědčení nikde veřejně nešířím, zeptá-li se mě ale někdo, pak neváhám otevřeně odpovědět. V politice obecně usiluji o to, aby lidé spíše věděli, co má práce konkrétně přináší, než jaký je můj duchovní život. Vy jste asi první médium, s nímž o tom takto otevřeně hovořím, a tuto výjimku činím proto, neboť mám k Perspektivám velké sympatie, byť už je delší dobu pravidelně nečtu.

V čem vidíte hlavní možné přínosy křesťanů pro současnou českou společnost? A kde jsou naopak podle vás hlavní nedostatky jejich působení?

Křesťanství, byť se jedná o náboženství, má hlubokou kritickou a sebekritickou tradici. A také je to náboženství, které pochyby nebere jako malověrnost, nýbrž jakou součást duchovního života a jeho rozvoje. Dnešní doba je tzv. „tekutá“ a snadno se lze přestat orientovat v tom, co je cenné a co není. Úlohu moderních křesťanů vidím mimo jiné v tom, že jsou – paradoxně – schopni uchovat si kritické myšlení. Chybou je, pokud si tento kritický odstup dostatečně neosvojují. A také se domnívám, že přínos křesťanů je stejně hodnotný jako například přínos ostatních náboženství, která neberou člověka jako pouhý prostředek. Humanismus může mít náboženskou i nenáboženskou podobu, za obě polohy ale buďme vděčni. Naše společnost je i přes staletí vývoje stále ještě příliš barbarská, cynická a plná civilizovaného a mnohdy i institucionalizovaného násilí.

Jaký model vztahu státu a církví pokládáte pro naši situaci za optimální?

Stát a církve by měly být důsledněji odděleny. Neboť původ legitimity každého z nich je zásadně odlišný. Současný stav je přežitek. Jsem přesvědčen, že by stát měl urychleně kompenzovat minulá bezpráví vůči církvím a náboženským společnostem a umožnit jim, aby se o sebe mohly starat samy. Stát má navíc vytvářet příznivé podmínky pro existenci takových společností, protože jejich role je z hodnotového i sociálního hlediska obtížně zastupitelná, nejsou to jen běžné „zájmové spolky“. Tedy po vyrovnání majetkových křivd ať hospodaří samy a samy si zajišťují svůj vnitřní provoz. Zároveň je správné, aby sociální projekty církví měly stejné možnosti získat veřejné prostředky jako jiné nestátní organizace. A stejně tak jsou církevní památky součástí univerzálního dědictví, proto by měl k jejich udržování přispívat za jasných podmínek i stát. To je řešení výhodné jak pro stát, tak pro církve a náboženské společnosti.

Co se vám vybaví pod označením sociální učení církve? Má nějaké praktické použití v politice?

Vybaví se mi zřejmá věc, totiž že křesťanství a křesťané nežijí vně současného světa práce, hospodářství nebo právních vztahů. Sociální učení církve bylo v historii důležitým aktérem modernizace. Sociální učení ale nelze překlopit do programového prohlášení nějaké vlády, navíc by to byl nesmysl. Chápu ho však jako jakýsi orientační bod pro aktivní křesťany, s nímž mohou žít nebo také polemizovat.

Můžete být konkrétnější?

Katolická církev hraje v mnoha ohledech roli hráze proti civilizačnímu cynismu právě svým sociálním učením. Na druhou stranu mě od ní ale vzdaluje to, že občas upřednostňuje archaické stereotypy namísto lidských bytostí. Mám tím na mysli témata, jako je například antikoncepce v nejchudších zemích světa, misie mezi původními etniky, šovinistický vztah k homosexuálům nebo odmítání ženatých kněží. Tady se církev stala nesrozumitelnou a vlastně také nepřijatelnou pro řadu lidí, kteří jinak sdílejí podobné hodnoty, ale jsou otevření i k problémům současného světa.

Co vás osobně přivedlo k politice? A co do Strany zelených?

Může to znít banálně. Do politiky mě přivedla nespokojenost se „stavem světa“, věcí veřejných. Pochopil jsem, že naše chyba není, jaký svět je, ale že by naší chybou bylo, kdyby takový zůstal. Svět nám nepatří, byl nám svěřen do péče. Byť ho neovládáme, máme nad ním velikou moc, která roste s každým novým vědeckým poznatkem i naší vnitřní zkušeností. A s mocí by měla růst i odpovědnost. Naše základní myšlenka ztělesňuje takový přístup, protože neuvažuje jen o zítřku, ale i o odpovědnosti k příštím generacím a světu samotnému.

Vy jste politický „dres“ Strany zelených přijal ve věku, kdy se u nás mladí lidé běžně k politice – a zvlášť k té stranické – otáčejí zády. Přišly chvíle, kdy jste byl na toto svoje rozhodnutí pro SZ hrdý? A naopak, litoval jste toho někdy?

Doposud ne. Kdybych se věnoval jiné činnosti, určitě bych měl víc klidu. O to ale tehdy nešlo a nejde o to ani dnes. Teď chci dát Straně zelených všechny síly, které mám k dispozici. Navíc nejde primárně o stranu, ale o ideje, které se ta strana snaží ve společnosti prosazovat. Ty mě také v politice drží, protože jinak jsem svým založením spíše člověk vůči organizacím a institucím výrazně skeptický. Rád bych si v sobě do okamžiku, než odejdu z politiky, udržel pocit, že jsem se nezpronevěřil hodnotám, jimž věřím a které hlásám. Jiná věc je, že politika je činnost, jež se moc nesnáší se soukromým životem. Své soukromí a rodinu si ale zatím přísně střežím, byť je to velmi obtížné.

Jaké jsou vaše hlavní zkušenosti z dosavadního působení ve vrcholné politice?

Za jednu z nejdůležitějších zkušeností pokládám zjištění, že nadchnout a přesvědčit lidi je hlavní a zároveň nejtěžší úkol každého, kdo chce v politice něco dokázat. Je těžké udržet si pokoru a odstup. A také že je třeba do každého dne vstupovat s odvahou, což je něco jiného než bláznovství či pošetilost. Byť se vám mnohdy mohou podlamovat kolena pod tíhou odpovědnosti, základem je nezůstat sám a obklopit se lidmi, na něž se můžete zcela spolehnout. To je v politice poměrně vzácné. O negativních zkušenostech z vrcholné politiky bych bohužel mohl hovořit donekonečna. Myslím, že čtenáři pochopí, když uvedu slova jako „klientelismus“, „lobbismus“ či „korupce“. Jsem rád, že zelení tímto jedem zasaženi nejsou, nemáme za sebou jediný korupční skandál. Česká politika se musí zásadním způsobem změnit, jinak tyto jevy naši stále mladou demokracii zadusí. Kdyby například po volbách vznikla velká koalice ODS a ČSSD, nastalo by v tomto směru něco, co si neumíme ani v těch nejhorších snech představit.

Strana zelených se ve velmi krátké době stala z mediálního oblíbence a určitého nositele naděje stranou, nad níž dnes média lámou hůl a která zklamala největší procento svých voličů. Co myslíte, že to způsobilo?

Přízeň médií je vrtkavá a nelze se na ni spoléhat. Náš úspěch v minulých volbách ale nebyl postaven jen na ní. Zklamané voliče chceme znovu přesvědčit a nadto získat i voliče nové. Bude to o to těžší, že za ztrátu důvěry si do značné míry můžeme sami, neboť jsme příliš ventilovali naše vnitřní spory. Konflikty jsou v každém společenství, ale musí se řešit civilizovaně. Pavlač do politiky nepatří. Pak totiž zaniknou i prokazatelně pozitivní skutečnosti, jako třeba fakt, že jsme prosadili v poměru k počtu parlamentních křesel vůbec nejvíc programových bodů ze všech stran bývalé koalice. Když Václav Klaus plísnil bývalého premiéra Topolánka, že jeho vláda je v podstatě zelená a příliš proevropská, měl kus pravdy. My jsme se ty tři roky opravdu neflákali, odvedli jsme kus poctivé práce. Avšak nepodařilo se nám vysvětlit to srozumitelně našim voličům. O to je to nyní těžší.

Je něco, v čem by si měla Strana zelených vzít příklad z ostatních politických stran u nás? A ze „zelených“ stran jinde v Evropě?

Ostatní strany si určitě dokázaly vytvořit pevnější vztah se svými voliči. V tom se máme co učit, neboť část voličů zelených jsou podle průzkumů spíše „hledači“, jen asi tři procenta jsou tzv. stálí. A co se týče evropských zelených, tam se máme co učit zejména v oblasti odborné práce, komunikace, kultivace vnitrostranického života, aktivního propojení s občanskou společností, neziskovým sektorem atd.

Jakou budoucnost očekáváte, co se týče působení Strany zelených v českých poměrech?

Budoucnost zelených je důležitá už proto, že pokud odejdeme z parlamentu, zmizí spolu s námi i zelená témata, která se nám podařilo za našeho působení ve vládě buď přímo realizovat, nebo alespoň prosadit jako relevantní k další diskusi. Strany jako ODS, ČSSD i další se sice teď před volbami začaly tvářit, že do jisté míry „zezelenaly“, ale to snad nikdo nemůže brát vážně. Pokud v parlamentu nebude Strana zelených, která nepřestane upozorňovat na nízkou úroveň politické kultury u nás, na klientelistické praktiky, na mnohdy nešetrný přístup našeho hospodářství k přírodě a krajině, na otázky veřejné dopravy atd., pak se tato témata za nějaký čas přestanou řešit. Tradiční politické strany jsou skrznaskrz prostoupeny vlivem lobbistů a ekonomických skupin. Není divu, vždyť žijí z jejich peněz. Nadcházející volby budou v tomto smyslu osudové. Občané se musí rozhodnout, jestli chtějí v parlamentu strany, které skutečně hájí zájmy občanů, nebo ty, které sice poděkují za hlasy ve volbách, ale dál se budou starat spíš o zájmy svých sponzorů a spřátelených podnikatelů. Byla by škoda, kdyby trvale udržitelný rozvoj a vše, co k němu patří z oblasti vzdělání, kultury i sociální spravedlnosti, ztratil svého advokáta.

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay