26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Rukovali čtyři kamarádi, domů se vrátil sám

2. 8. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/32 Poutní deníky, 2.8.2011, Autor: Václav Štaud

Hlučínsko v předchozích dvou stoletích několikrát změnilo vládu, úřední jazyk i státní příslušnost svých převážně slovanských obyvatel. Druhou světovou válku zde lidé prožili se všemi jejími hrůzami, ani totalita je nevynechala. To vše na vlastní kůži zažil i sedmaosmdesátiletý JOSEF NOSIADEK, stále aktivní farník v obci Píšť.

Jak jste se dostal na ruskou frontu?

Jako všichni muži z Hlučínska schopní vojenské služby. Tento kraj jsme neprohráli my, ale už kdysi Marie Terezie. Hitlera nezajímalo, že jsme většinou Slované, ani skutečnost, že Hlučínsko po první světové válce opět začalo patřit k zemím Koruny české. V roce 1938 jsme se stali občany Německé říše a neuposlechnutí povolávacího rozkazu bylo trestáno. Ve válce zastřelením. Co zbývalo?

Válečné tažení bylo asi hodně kruté...

Přineslo mi tři zranění. Nejdál jsem se dostal k Voroněži. U Charkova jsem pak byl zraněn velmi těžce a po vyléčení přišla odměna – první dovolená. Z naší obce jsme rukovali čtyři osmnáctiletí kluci a tehdy, po dvou letech, jsem z nich byl naživu už jen já. Dovedete si představit, jak si mě maminka hýčkala? To se psal rok 1943 a mě odveleli do poddůstojnické školy v dolnoslezském Lamsdorfu nedaleko Vroclavi. Tu jsem absolvoval a téměř rok zde žil v relativním klidu.

Je pravda, že se jednalo o sídlo německé odbojové skupiny vedené Clausem von Stauffenbergem?

Ano, pana plukovníka jsem měl štěstí osobně poznat. On i jeho později popravení přátelé byli ostří a stateční vojáci, většinou šlechtici, noblesní lidé, kteří nemohli souhlasit s krutostmi nacismu. Jsem přesvědčen, že jejich názory byly upřímné, chtěli skončit válku a zachránit Německo.

Přesvědčil jste se o tom nějak reálněji?

Na večírku pro absolventy krátkodobých kurzů jsem se seznámil s manželkou jednoho z vysokých důstojníků. Zvláštní náhodou. Každý musel zazpívat nějakou píseň, ale já žádnou německou neznal. A tak mě nenapadlo nic jiného, než česky spustit Kolíne, Kolíne. Přítomní už byli opilí, tak mi to prošlo. Ale za chvíli mě ta žena oslovila – tiše a česky. Byla to vídeňská Češka, silně protinacisticky smýšlející. Hitlera nenáviděla, padli jsme si do noty. Nikdo nám nerozuměl, věřila mi, a proto mi naznačila mnohé věci, z nichž se mi rozklepala kolena. Oba jsme ale měli hlavně radost, že po letech slyšíme češtinu.

A co ostatní vojáci?

Jako ve všech posádkách i v Lamsdorfu vojáci přicházeli a odcházeli. A já jsem si začal s údivem uvědomovat, že my, drobní velitelé, kteří stále zůstáváme, máme všichni stejné protinacistické a protiválečné smýšlení. Jistě nebylo možné se na podobné věci otevřeně ptát, za to hrozila smrt, ale z drobných náznaků mezi kamarády to vyplývalo téměř každý den.

Ale jak bylo něco podobného možné?

Až doma jsem si ověřil, jak se Stauffenberg dokázal obklopit stejným druhem protihitlerovsky smýšlejících vojáků. Hrály v tom roli posudky. Také na mne přišel do rodné Píště dotazník. A kolaborantské vedení obce ochotně napsalo do Lamsdorfu pravdu: že naše rodina se vždycky národnostně hlásila k Čechům a že jsme se netajili odporem k Hitlerovu nacionálnímu socialismu. Jako jedinečný důkaz posloužily týdny pravidelných výslechů, ke kterým právě v té době vozili mého otce.

Měl atentát na Hitlera spáchaný Clausem von Stauffenbergem nějaké následky i pro váš život?

Naštěstí jsem byl krátce před osudným červencovým dnem roku 1944 odvelen do Francie. Konec války mě zastihl na Labi u Drážďan, naše jednotka se vzdala Angličanům. Byli jsme živi a šťastni. Ani ve snu mě nenapadlo, kolik zla ještě budu muset vydržet. Začalo to už cestou domů. Než jsem se zbavil německého mundúru, několikrát mě chtěli „stateční“ čeští partyzáni zastřelit. Jednou mě prozradily vojenské boty a můj život visel na pověstném nejtenčím vlásku. Naštěstí jsem uměl dobře česky a měl i dobrou výřečnost. Nepochybuji ani o tom, že Bůh tehdy slyšel úpěnlivé prosby mých rodičů.

V roce 1946 vyhrála volby na Hlučínsku lidová strana. Stal jste se jejím členem?

Kdepak, i když jsem vždycky chodil do kostela, moje sympatie patřily sociálním demokratům. Možná i proto, že jsem mezi nimi našel kostelníka z našeho kostela. Nebál jsem se vystoupit, říkat pravdu a žádat reálné věci. A tak už na mojí druhé schůzi mě zvolili předsedou místní organizace. Věřte, že jsem po politické kariéře netoužil, přišlo to samo. Byl jsem vždycky radikální, otevřený, chtěl jsem spravedlnost. Z toho ale také plyne, že jsem musel dříve nebo později narazit.

Předpokládám, že jste narazil u komunistů!

Jak jinak?! Když zakrátko přišlo slučování komunistů se sociálními demokraty, postavil jsem se ze všech sil proti. Bouřil jsem na shromážděních, ale nejvíce jsem komunisty rozzuřil, když nedostali ani korunu z naší místní pokladny. Než bych jim s doklady odevzdal peníze, raději jsem šel ke stolařům objednat pro vybombardovanou školu nové zařízení: lavice, tabule, skříně. Komunistům jsem se vysmál, dostali fakturu, nic víc.

To nemohlo zůstat bez následků...

Taky nezůstalo. Přišli si pro mě a já putoval do vojenského tábora nucených prací. Dvacet sedm měsíců kruté dřiny, ponižování, izolace od rodiny, pokusů o fyzickou likvidaci. Mnoho lidí tyto tábory zaměňuje za pomocné technické prapory, kde beze zbraně a za nedůstojných podmínek sloužili nespolehliví vojáci. Vojenský tábor nucených prací byl však mnohem horší, měl blíž k nejhoršímu kriminálu než k armádě. Přesto jsem rád, že jsem se tam dostal. Dokonce se nebojím říci, že jsem na ta léta hrdý.

Můžete to blíže vysvětlit?

Protože to byla moje ohromná škola života. Především v pověstných Dolních Životicích jsem poznal řadu vynikajících lidí. Nešlo jen o to, že to byli vesměs vysokoškoláci, především to byli moudří a charakterní lidé ze všech sfér společnosti. Pouhé naslouchání jejich každodenním debatám bylo pro moji zvídavou duši balzámem. Snad jediný jsem mezi nimi neměl ani maturitu – a nikdo se nade mne nepovyšoval. Naopak. Zprostředkovali mi mnoho poznání, nabídli vzácná přátelství. Mezi těmi, kdo mi jako věřícímu nejvíc imponovali a pomohli, byli samozřejmě katoličtí kněží. Nemohu nezmínit otce arcibiskupa Karla Otčenáška. Byl mi vzorem po celý zbytek života a každé setkání s ním bylo nejmilejším pohlazením.

Poprvé pro vás tajní přišli v roce 1950, podruhé přesně o deset let později. Proč?

To bylo tak: V táboře nucených prací se přirozeně tvořily hloučky přátel, lidí, kteří si pomáhali a důvěřovali si. Do jedné takové skupiny jsem se zařadil i já. A musím říci, že nádherné vztahy přetrvaly – pokud žijeme – dodnes. Samozřejmě jsme se po propuštění z lágru nepřestali stýkat, navštěvovali se v rodinách a těšili na konec komunistického teroru. Když se během berlínské krize J. F. Kennedy postavil za svobodný Berlín, nabrali jsme dech nové naděje. A začali uvažovat, jak se připravit na blížící se svobodu. K našim snům patřilo i založení nové demokratické strany. Bohužel jsme se o tom jednou rozpovídali v kavárně, kde nás někdo vyslechl a udal.

Bylo to hodně zlé?

Ještě horší o to, že mě doma čekaly už dvě malé děti. I když hrůzovláda padesátých let nezadržitelně končila, stále panovala krutost. Jednou mě vyšetřovatel tak dlouho mlátil, že zeď byla od mého přeraženého nosu celá od krve. Měl jsem statečné kamarády, z nikoho nic nevytloukli. Takže nakonec z toho byl jediný rok ostrého vězení – s každodenní dřinou na heřmanické šachtě a uměle vyvolávanou nenávistí ostatních vězňů. Byla nás hrstka politických mezi opravdovými kriminálníky a ti nám to dávali hrubě znát. Na ten rok už vzpomínat s radostí nemohu.

Říká se, že muži z Hlučínska, kteří bojovali proti Rusům, byli později diskriminováni. Stalo se to i vám?

Velké problémy jistě měli bývalí podnikatelé a inteligence, ale z prostých dělníků jen ten, kdo si nechal diskriminaci líbit. Já jsem po návratu z kriminálu dlouho hledal práci, všude se mě báli přijmout. Ale nedal jsem se. Přátelé mi pomohli do Kovošrotu, práce tam mě bavila, a brzy jsem se stal dokonce mistrem. Byl jsem poprvé v životě spokojený. Přišel ale jiný problém, který mi obrátil svět naruby. Zabil mě úder vysokého napětí.

To snad ne? Na to jste dnes neuvěřitelně čilý!

Ano, opakuji, že mě zabil elektrický proud. Srdce se zastavilo, marně mě křísili. Naštěstí dělník, který havárii způsobil, spojení proudu po chvíli omylem zopakoval a druhý úder mi srdce zase rozběhl. Byl jsem unikátní případ, lékaři nade mnou nechápavě kroutili hlavami. I tak ale měli co dělat, aby mi vyléčili řadu spálenin čtvrtého stupně. Znetvořilo mi to obě ruce a přineslo invaliditu. Pracovat jsem ale nepřestal, napadlo mě využívat znalost němčiny – například jako recepční a později správce horské chaty pod Pradědem, kam jezdilo mnoho Němců.

S přáteli z muklovských časů se vidíte rád?

Určitě, tyto vztahy zůstávají krásné, dlouho jsem se snažil nevynechat žádné setkání našeho sdružení. Radujeme se tam ze svobody, vzpomínáme, ale také varujeme mladé. Každý rok jsem se těšíval i na rozhovory během pouti politických vězňů na Svatém Hostýně. Někteří muklovští kolegové mi ale v poslední době způsobují bolest – svými odchody. Například člověk, jehož přátelství jsem si pokládal za velikou čest, skautský vůdce P. Antonín Huvar. Prožil delší věznění než já, poznal těžší lágry, uranové doly. Stále burcoval svědomí národa a vždycky přitom měl pro každého z nás dobré slovo, radu, povzbuzení i humor. Zemřel nečekaně před rokem – a já mu toho chtěl ještě tolik říci a na tolik věcí se ho zeptat!

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou