Vydání: 2017/11 Dobrou knihu letos „ulovil“ P. Jan Rybář, 14.3.2017, Autor: Radek Gális

Příloha: Diecézní zpravodajství - Českobudějovická diecéze

Měli jsme spolu nádherný otcovský vztah. Byl o 30 let starší a velmi jsme si rozuměli, opravdu jako otec se synem. Jezdívali jsme spolu po diecézi, která byla tenkrát rozlehlá a zasahovala až k Domažlicím. Když jsme vyráželi z Budějovic, otec biskup povídá: „Můj tatínek říkával: Napřed úkoly a pak na klouzačku.“ A vzal breviář a začal se modlit. Takových chvil bylo víc.
Někdy jsem mu měl trošku za zlé, že v oblasti liturgie, která byla už nová, pokoncilní, se orientoval na adoraci a méně kladl důraz na společenství. Jednou jsem k němu přišel do kanceláře. Stál u knihovny s knihou v ruce a povídá: „Pane sekretáři“ – on mi tak říkal –, „mějte se mnou strpení a já tu novou pokoncilní liturgii pochopím.“ A já jsem byl najednou před ním docela maličký, když biskup Josef Hlouch, taková veliká postava, ke mně takhle promluvil. Potom mě posílal po diecézi, abych zaváděl novou liturgii a vysvětloval kněžím vše potřebné.
Byl velmi jemný a měl básnickou duši. Vzpomínám si, že jednou v budějovické knihovně byl pořad o Jaroslavu Vrchlickém, kterého považoval za svého básníka. Dali mu tenkrát také slovo, aby k básníkovi něco řekl. Biskup Hlouch se rozhovořil o Vrchlickém a jeho duchovním profilu takovým úžasným způsobem, až všichni přítomní úplně žasli, že má takový vhled do literatury.
Prvního ledna 1989 jsem po deseti letech dostal navrácený státní souhlas. V době komunismu mohl totiž kněz působit veřejně jen se zvláštním souhlasem. Když mi ho vrátili, říkali tenkrát, že je to jen na rok. Pro mě to ale bylo znamení, že se celý komunistický systém chýlí ke konci. Pak jsme se zapojili do dění a 25. listopadu se konala děkovná mše v pražské katedrále, odkud šli lidé na Letnou. Všude bylo cítit společenství, lidé měli k sobě najednou blízko a byli ochotni nasadit se pro druhé a pomáhat. Bylo to znamení, že snad v nové době nastanou i nové mezilidské vztahy. Bohužel se to nesplnilo, a to je dluh, který nám zůstal.
Působil jsem tenkrát na Klatovsku a měl už možnost setkávat se s ostatními kněžími. Předtím jsem byl z tohoto společenství komunistickým režimem vyloučen. Společně jsme hovořili o tom, co se děje, a o perspektivách, co nás čekají. Mohu říct, že realita pak předčila naše očekávání. Tak širokou svobodu pro církev jsme si vlastně ani neuměli představit a nečekali ji. V podzemí se dělala řada věcí a my si mysleli, že máme hodně sil. Ale tak široká svoboda nám ukázala, že jako církev nejsme dost dobře schopni celý ten prostor uchopit.