26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Zuluové jsou nebeští lidé

10. 9. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/1 Kdyby nebylo věčnosti, 10.9.2004, Autor: Aleš Palán

ROZHOVOR S P. ZDEŇKEM ČÍŽKOVSKÝM

Jak vzpomínáte na Slovácko, ze kterého pocházíte?
Jsem rozený Brňák, ale představte si to: rodné město vůbec neznám. Byly mi asi dva roky, když se naši odstěhovali do Bzence na krásné moravské Slovácko. Vyrostl jsem tam a začal učit ve škole v Domaníně. Jednoho dne jdu takhle po ulici a z venkovského rozhlasu oznamují všechno možné a najednou - jakoby mimochodem: 'Učitel Zdeněk Čížkovský už nebude v Domaníně učit, má odjet na inspektorát do Uherského Hradiště, kde dostane informace, co bude dělat dál.' Jel jsem a inspektor mi vysvětlil, že už v životě učit nebudu. Já se tehdy zasmál, ale pravdu měl on.

Emigroval jste.
Tři roky jsem se toulal Evropou, pracoval jsem na silnicích, roznášel chleba, žebral jsem. Někdy možná práskneme domovními dveřmi, když na ně zazvoní bezdomovec; nechceme s ním mít nic společného. Mně se to stalo kolikrát: 'Máte opravdu takový hlad? Že se nestydíte! Proč nejdete pracovat?' Mohl jsem jet do Kanady, ale bál jsem se podepsat smlouvu na dva roky jako dřevorubec - vždyť jsem neměl žádné svaly a v životě nedržel sekeru v ruce. Taky jsem mohl do Austrálie - to se mně zdálo daleko. Tak jsem nakonec vzal Jižní Afriku.

A zůstal jste tam 40 let.
Jižní Afrika mě přijala s otevřenou náručí a stala se mým domovem. Šel jsem tam s tím, že budu zlatokop - vždyť tam jsou největší doly na zlato a diamanty na světě. Ani zlato ani diamanty jsem nenašel, ale postupně jsem nacházel hlubší víru. Věřící jsem byl už předtím: chodil jsem do kostela, sem tam jsem se s maminkou pomodlil růženec - aby jí to udělalo dobře - ale jinak nic. A na jihu Afriky jsem se rozhodl studovat na kněze! Matce představené, která založila místní klášter, jednou takhle v neděli říkám: 'Matko, sedněte si, já bych vám chtěl něco povědět a mám strach, že když to uslyšíte, sekne to s vámi.' Sedla si, podívala se na mě přes brejle, a já pravil: 'Co byste řekla na to, kdybych se chtěl stát knězem?' Vstala a usmála se: 'Vždycky jsem věděla, že budete knězem.' Tak to jsem si musel sednout zase já.

Vybral jste si obláty. Proč právě je?
Žádný jiný řád v diecézi tehdy nebyl. Udělal jsem noviciát, vystudoval v semináři, byl vysvěcený. Skamarádil jsem se s jedním misionářem. Žil v buši, jako Francouz měl rád víno, já byl ze Slovácka - tak jsme si rozuměli. Jednou jsem se ho zeptal, jestli mně může ukázat, co dělá v té rezervaci mezi černochy. 'Klidně. Umíš jezdit na koni?' odpověděl. Já přiznal, že ne. 'Tak tě to naučím,' prohlásil. Francouz měl dva koně a ten můj, když mě pak ráno viděl, vždycky utekl. Dobře si pamatoval, jak jsem na něm při předchozí výuce dvě hodiny rajtoval proti rytmu jízdy. Nakonec jsme si na sebe ale zvykli.

Kromě jízdy na koni jste se musel naučit jazyk.
Nejdřív jsem začal s angličtinou. Myslím, že jsem byl první a snad i poslední běloch, kterého učila angličtině černoška. Já mluvil česky, jelikož jsem byl dva roky ve Francii, tak jsem se zlepšil ve franštině, němčinu jsem uměl, a má učitelka uměla jenom zulu a angličtinu - po každé hodině nás bolely ruce a nohy, jak jsme si museli všecko ukazovat. Angličtina je snad nejprimitivnější řeč na světě, ale ta výslovnost je hrozná: oni napíšou kaučuk a vysloví guma! To zulu je po stránce gramatické hodně těžká řeč: my máme sedm pádů, oni devět. My máme jeden minulý čas, oni jich mají asi osm. Budoucích časů mají šestnáct! I výslovnost je poměrně těžká.

Co znamená termín zulu?
Nebe. Zuluové jsou moc pyšní na to, že jsou vlastně nebeští lidé. Muži jsou krásní, urostlí, velicí; ženy taky krásné - ostatně jako naše.

Je do jazyka zulu přeložena Bible?
Samozřejmě. A nejenom to: mají přeloženého třeba i Shakespeara nebo Komenského. Když dosáhnou vzdělání, jsou moc šikovní. Černí advokáti jsou tak mazaní, že i Evropané si kolikrát vzali za advokáta raději černocha než bělocha.

Jak vnímají domorodci víru?
Hluboce ji prožívají. Pro Pána Boha měli jméno Ungulunkulu: Kulu znamená veliký, Ungulunkulu - třikrát kulu - je největší. My v Evropě se k Bohu modlíme; umíme Otčenáš, Zdrávas, růženec a Bože pomož mi, a tím to končí. Kdežto domorodci si s Bohem vykládají. Černoši vždycky věřili v jednoho Boha. Zároveň věřili, že Bůh mezi ně jednou pošle nějakého svého vyslance. Když jsem se jich ptal: 'Proč? Co tu bude dělat?' - nevěděli. 'A kdy přijde?' 'Nevíme.' 'A jak se ten člověk objeví nebo narodí?' zajímal jsem se. 'Musí ho samozřejmě porodit žena.' 'A kde je ta žena?' 'Nemůžeme ji vidět, poněvadž je tak krásná, že náš pohled by ji zašpinil, ' odpovídali. Pak bylo jednoduché, aby uvěřili v katolickou církev: 'My také věříme v jednoho Boha. Ten, kterého má k nám Bůh poslat, už přišel.' 'A jak se jmenuje?' ptali se domorodci 'Imkósi. Imkósi Džesu,' odpovídal jsem. (Imkósi v zulu znamená vznešený pán.) 'A ta žena, jak se jmenuje?' 'Uma.' (To znamená matka.)

Popisujete to tak, jako by byla víra do domorodců od počátku nějak vložená, a naše civilizace ji jen překrývala.
Dá se to tak říct. Zuluové, aniž věděli, tak věřili a doufali v něco, v co i my věříme a co se už stalo. Mně se v Africe strašně líbilo. Vžil jsem se do jejich života, do jejich mentality, pracoval jsem s černochy, žil mezi nimi. Jednou jsem odejel někam na exercicie a zapomněl zamknout dům. Když jsem se vrátil, našel jsem před nimi ležet svou kuchařku: každou noc u těch nezamčených dveří spala, aby se nikdo nedostal dovnitř. Jindy za mnou přišla jakási žena, že chce pokřtít dítě. Já příslušnou formuli neuměl zpaměti, tak jsem si přidržoval knihu, a když přišlo k tomu, abych dítě pomazal, namočil jsem palec do oleje, čtu formuli, dělám křížek, ale zdá se mi to nějaké měkké. Podívám se a vidím: žena dítě kojí a já jí pomazal nahé prso. Vzal jsem tedy vatu, utřel to a konečně pomazal hlavičku dítěte. Já se červenal, ale pro ně to bylo normální, žádná nahota, žádné skrývání.

Jak jste prožívali Vánoce?
Žádný stromeček, žádné dárky - k ničemu jsme domorodce nenutili. Šli na půlnoční a poslouchali, jak se narodil Imkósi. Mše bývala pokaždé venku, přišli na ni i pohané, pro každého to byla zábava, setkání s přáteli, zpívalo se..., někdy dorazilo až dva tisíce lidí. Udělali jsme kolem kostela veliké ohně, posedali si na zem a domorodý kluk s holkou drželi černou panenku a předváděli Svatou rodinu. Jednou - byla asi hodina před půlnocí - za mnou přišel nějaký černoch: 'Otče, moje manželka čeká dítě, ale nemůže porodit. Můžete nás zavézt do nemocnice?' Bylo to vážné, odmítnout jsem nemohl. Vysvětlil jsem shromážděným, co se stalo a že tak ve tři v noci budu zpátky a pak začneme půlnoční. Lidi souhlasili, já nasedl do džípu a vyrazili jsme. V rezervaci neexistovaly žádné silnice a tak po půl hodině jízdy terénem někdo tluče zezadu na okýnko. Šlápl jsem na brzdy, vystoupil a zezadu vyskočil černoch a začal se radovat a jásat: 'Žena porodila zdravého kluka!' Stal jsem se tak nejen řidičem, ale i porodní sestrou. Do nemocnice jsme už dál nejeli a otočili se zpátky. Rodina mně chtěla zaplatit, že mi druhý den přivedou kozu, ale já měl jiný nápad: posadil jsem je na místo, kde předtím seděli mladí s panenkou. Měli jsme skutečné živé jesličky i s malinkým novorozencem. Taková radost! Byly to moje nejkrásnější Vánoce: přirozené, nevyumělkované.

Nesetkal jste se nikdy s projevy apartheidu?
Černoši se s bělochy sice nesměli stýkat, ale není pravda, že by se nenáviděli. Převrat se v Jihoafrické republice udál v 89. roce stejně jako u nás. Prezident de Clerc oznámil: Jižní Afrika je svobodná, černoši a běloši jsou na stejné úrovni. Nepadl jediný výstřel, žádné rvačky, žádné msty.

Přesto šlo o dva rozdělené světy.
Černoši ve městě mají průmyslovky, gymnázia, univerzity, barevní jsou lékaři, advokáti, profesoři. Černoši v rezervacích chodí polonazí, ale nejsou přitom primitivní; prostě jen nejsou vzdělaní. Jejich největším majetkem bývá kráva. Když si kluk chce vzít děvče, musí ji vykoupit kravami. Nejlacinější děvče stojí deset krav. Záleží ovšem na tom, z jaké rodiny otec pochází. Když je třeba poradcem náčelníka, přijde jeho dcera i na třicet krav. A když kluk krávy nedá, holku jednoduše nedostane. Po převratu vyšel proti tomuto zvyku zákon, ale načerno se drží stále. Kluk by mohl jít na policii, otec, který po něm chtěl krávy, by byl potrestaný, ale tu holku by hoch už nikdy nedostal. Tak raději mlčí.

Jak jste domorodým obyvatelům vysvětloval, odkud jste?
Slovo Evropa znají, ale jenom jako slovo. Když se zeptám černocha, jak je něco daleko, on mi neřekne, že pět minut nebo pět kilometrů, ale řekne: pešeja - daleko. A když je to hodně daleko, protáhne to: pešejááá.

Takže vy jste říkal, že jste se narodil pešejááááááá!?
Oni se v tom vyznají, ale já se nikdy vzdálenost v délce samohlásky rozeznat nenaučil.

Jak se Zuluové starají o své nemocné a umírající?
Když je jejich bližní nemocný, jsou smutní. Ale když vědí, že umírá, tancují a zpívají. A když umře, tak to je sláva. Pozůstalí dobře vědí, že mrtvý teď bude žít věčně a nebude muset makat. Museli jsme jim těžce vysvětlovat, že my taky věříme v posmrtný život, ale přesto pláčeme, když nám někdo blízký zemře.

Jaké bylo vaše loučení s Afrikou?
Už to byla moje země, můj domov, dlouho se mi po ní stýskalo. Když jsem se vrátil sem, české mentalitě jsem vůbec nerozuměl. Postupně jsem si ale zvykl a dnes jsem stejně dobrý a špatný jako všichni ostatní.

Prožil jste dramatický život. Jste dobrodruh?
Nikdy jsem netoužil po vzdálených zemích, nejsem turista, cestovatel, natož dobrodruh. Všecko se to seběhlo náhodou. I to moje kněžství. Maminka byla kdysi přesvědčená, že se knězem stane můj bratr - ten se nakonec ale oženil. Tak jsem se jí ptal: 'A co já, mami, já nebudu knězem?' 'Nerouhej se!' odpovídala mi matka.

Nakazilo vás ono radostné jihoafrické prožívání víry?
Ano, ano, nakazilo. U nás je to takové slabé, suché - a to je moje veliké zklamání. Černoši se nejen radují, ale moc rádi se o náboženství baví. I to mi tady u lidí schází.

Dalo by se tedy říct, že jsou Zuluové hlubší a duchovnější než Češi?
Bohužel, rozhodně ano.

Zdeněk Čížkovský se narodil v roce 1921 v Brně jako Zdeňko Czischkowsky. Dětství prožil na Slovácku, s rodiči bydlel v Bratislavě, studoval v Příbrami. Za války totálně nasazen v Německu, po útěku vězněn. Do února 1948 vyučoval, poté za dramatických okolností emigroval. Prošel celou západní Evropu, než se dostal do Jihoafrické republiky. V roce 1951 zde vstoupil do noviciátu, aby mohl jako misionář působit mezi domorodým kmenem Zuluů v provincii Natal. Po roce 1968 pracoval čtyři roky s českými emigranty. Do vlasti se vrátil v roce 1991 po třiačtyřiceti letech. Působil v Klokotech u Tábora, nyní žije v Kroměříži. O svém životě napsal knihu V Africe mi říkali Sípho.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou