Znovu nalézá něco, co bylo léta ztraceno

Vydání: 2010/36 Sexuální výchova, 2.9.2010, Autor: Miloš Szabo

Žádosti o rozhovor vyhověl mistr s charakteristickou čepicí hned napoprvé a do kavárny u pražského Anděla dorazil na minutu přesně. Objednal si kafe s minerálkou a při rozhovoru vášnivě gestikuloval. Chvíli se usmíval, chvíli byl velmi vážný. Výborný herec. Až jsem si při přepisu jeho slov kladl otázku, jestli jim lze věřit. Mne BORIS HYBNER přesvědčil. Jako klaun, jehož úkolem není jen pobavit, ale také sdělit svému publiku něco velmi důležitého… Do telefonu i při podání ruky se představuje jednoduše „Boris“.

Jste držitelem ceny Thálie za rok 2009. Byl jste svou nominací překvapen?

Překvapen? Dá se říct, že jsem byl krásně šokovaný. Částečně tomu nevěřím doteď, protože dělám obor, který je i v našem divadle okrajový a jeho postavení je u nás čím dál nuznější. Cena za celoživotní mistrovství mě přiměla už podruhé v posledních letech k takovým radostným-neradostným úvahám o životě, protože – co si budeme povídat – takto formulované ocenění se dává k jeho závěru…

A kdy bylo to „poprvé“?

Když jsem se před třemi lety setkal s rakovinou. Byl to takový první stupeň brzdění, abych si v žebříčku hodnot udělal jasno. Najednou jsem se dostal mezi sobě podobné, kteří mají vývod, kolostomii, kteří se trápí pocitem vyvrženců, jejichž život už nemá svou celistvost. Stále za některými z nich jezdím, snažím se je nějak načechrávat a říkám jim to, co vlastně říkal již Don Quijote Sanchu Panzovi: „Když se jedny dveře zavřou, otevřou se druhé. Neboť duše má dvoje dveře, milí Sancho.“

Nedeprimuje vás to? Přeci jen je to signál blížícího se životního finále…

Ne, nedeprimuje. Deprimovalo by mě, kdybych ztratil smysl pro humor, kdybych ztratil rodinu, kamarády, kdybych ztratil sousedy a kdybych ztratil schopnost přemítání a snění. To by bylo smutné. Ale já mám takovou zvláštní teorii o stárnutí. Příroda má všechno úžasným způsobem domyšleno, co s námi udělat, když se blížíme k reprodukčnímu věku, a co s námi udělat, abychom vychovali a vyvedli děti. A nevěřím tomu, že by po nějaké době ten přirozený cyklus člověka opustil. Slábne zrak – příroda naznačuje, všechno už jsi viděl. Anebo aspoň všechno důležité, cos měl vidět. Špatně slyšíš? Všechno jsi slyšel. Blbě se ti chodí? Všude, kde jsi měl bejt, jsi byl. Všechny ty neduhy jsou řízené. Moudří staří lidé, i když mizerně slyšící, vidící a chodící, mají ještě závěrečný úkol. S neobyčejnou živostí se jim otevírají ty nejstarší vzpomínky. Vybavují si vůně domova a slyší smích svých dětských kamarádů. Všechny ty zkušenosti, všechna ta setkání, dotyky, maléry, rány, jizvy, všecko. A teď musí přijít klid, protože nastává opravdu vážná práce: mají úkol poskládat si celý svůj život jako puzzle, přehlídnout ho a pochopit, co to všechno mělo znamenat. Proto jsme četli, poslouchali muziku, dívali se do korun stromů a poslouchali ptáky. Životní cestou procházíme proto, abychom pochopili to nejdůležitější. Co to je, já ještě nevím.

Kromě dvou dospělých máte ještě dvě malé děti. Užíváte si to?

Velmi. Zrovna včera přišel za mnou Max, který chodí do druhé třídy, dal k sobě ruce a ptal se mě: „Takhle se modlí, že jo?“ A chtěl, abych si dal taky tak ruce a překřížil palečky. A já jsem se ptal: „Umíš se modlit?“ A teď najednou jsem po mnoha letech nahlas a vlastně poprvé v životě učil svého prvního a posledního syna dětskou modlitbičku Andělíčku, můj strážníčku. Bylo to tak silné, že jsem si to ještě v noci rychle spěchal zapsat do deníčku, protože mám pocit, že jsem mu předal něco moc důležitého. Když už třeba nebudu žít a on nebude se mnou, bude stále vědět, kdo ho tu modlitbu naučil.

Pocházíte z moravského Vyškova. Měla křesťanská víra vliv na vaši lidskou formaci?

Zásadní. Besední dům, kde jsme bydleli a kde měl otec restauraci, stál v Kostelní ulici a okna našeho dětského pokojíčku vedla právě do ní. Ve tři čtvrtě na sedm se na věži zvonilo na ranní mši. Pak byly slyšet varhany. Celé dětství až do maturity mám spojeno s varhanní hrou. Kostel byl jedním ze tří prostředí, která určovala můj život. Druhým bylo divadlo: Za zdí obýváku byl sál besedního domu, kde jsem zase slýchal orchestry hrát k tanci, ale také třeba k hrám Voskovce a Wericha. Byl to předtelevizní věk, lidé se bavili sami: pan lékárník se třeba nalíčil, vzal si kostým a bavil své blízké a známé. A třetím prostředím byla ta restaurace, na niž jsem strašlivě žárlil, protože mi vlastně odebrala maminku i tatínka, kteří v ní dřeli jako koně.

Dnes si lidé raději platí šašky, umělce než učitele a duchovní vůdce.

To ano, ale herec za to nemůže. Doba je vyprázdněná, lidé jsou vyprázdnění. Politici, ekonomové, vůdci národa mluví o hrubém domácím produktu a dynamika ekonomického obratu je tak jednoznačně upřednostňovaná, až se z ní stává zlaté tele. A my všichni kolem něj tančíme. A taky se uměle vyrábějí celebrity. To slovo mi zní takovým zvláštním suchým šelestěním, šustěním: celebrity jsou jakési umělé postavy. Něco, co jsme zahrabali pod koberec a vystrkali ze svých životů jako pach nebo nečistotu, je bolest, utrpení. Jakmile se objeví, je potřeba to okamžitě umrtvit a odstranit. A tak se stáváme neodolnými a změkčilými. Z tohoto úhlu pohledu mám dnešní současnosti opravdu plné zuby. Já nejsem žádná celebrita, jsem spíše jakýsi privilegovaný rab, který musí mluvit, zpívat a hrát o tom, co se týká lidských životů.

Jako bych slyšel to, čemu se kdysi říkávalo stařecká moudrost…

Zestárli jsme, my děti šedesátých let jsme dnes dědci a babičky. Rodili jsme se z lásky za války a těsně po válce – tato nesmírně početná generace zestárla a tržní ekonomika ji pokládá za jakousi vadu na kráse: už nic nevyrábí, s největší pravděpodobností toho ani už moc nebude potřebovat. A teď co s nimi? Kdo na ně bude dělat? Najednou se nastoluje ekonomický pohled i do těchto nestydatých souvislostí, kde se babička a staří rodiče stávají ekonomickým kalkulem společnosti, i té nejužší, jakou jsou rodiny. Výhodou starých lidí, kteří mají ještě svěží myšlenky, je, že budou umět tyto věci sdělovat a předávat svým vnukům.

Myslíte, že je budou chtít mladí lidé slyšet?

Ne, oni ještě nevědí, že to vše budou potřebovat. Ale jistá naděje tady je. Já jsem nikdy neměl automobil, celý život jsem tedy on the road. A i dnes, pokud nejdu vyloženě pěšky, si v tramvajích a autobusech s lidmi povídám. Tady jsem zjistil, že je důležité, abych na zastávce nebo v autobuse lidi trochu burcoval, aby si povídali. V nové době je mnoho osamělosti a v ní zase spousta úzkosti. Proto je potřeba kašpárků, kteří to napětí prostě vychechtají. Jako by vám najednou někdo dal štulec a řekl vám: „Ále, ono to půjde…“

Celý život jste se ale spíše vyjadřoval mimikou. Co je potřebné k tomu, aby fungovala mimoverbální komunikace?

Otevřenost a hravost. Být jako děti. Nemůžu se nasytit toho, jak je pozoruju. Svým žákům říkám: „První autorství je dětská hra. Zapomeňte na to, že jste umělci. Pojďte se uklidnit, vydýchat, můžeme si stáhnout závěsy a pojďme si hrát jako děti. Vy jste to ještě nezapomněli. Podívejte se do svých zpětných zrcátek, protože jste dětmi byli nedávno.“ A hodinu za hodinou se to uvolňuje. Jednou jsem v Německu dělal workshop úplně beze slov: učil jsem dva dny, aniž jsem řekl jediné slovo. Není mlčení jako mlčení. Je ticho, které je prázdné, ale je také ticho, kdy komunikujete. Jen se to musíte naučit dávat najevo. Někdy se ve slovech hodně ztrácí, zato v němé komunikaci je velké dobrodružství.

I když jsme mluvili o dnešku kriticky, srší z vás jakási naděje…

Když si odmyslíme všechny negativní záležitosti, jsou v dnešní době mnohem více vidět snahy, které tu naději dávají. Spousta lidí dnes kupříkladu objevuje rodinu. Hledá ji a chce se do nějaké zařadit. A mnozí už dokážou svou rodinu otevírat i druhým, nabízejí tu atmosféru rodiny nejen dětem, které si berou, ale i dospělým, které adoptují. A možná se jednou opět vrátíme i k tomu, že se budeme umět starat doma o své staré a umírající, že i je do rodiny zařadíme. Někdy večer, když se děti umyjí, přečtou se pohádky a ještě svítíme, vyjdu na zahradu a obcházím kolem domu a domů kolem. Koukám se tiše do oken a žasnu. Kdo objeví sílu domova a rodiny, najednou objeví i souseda. A lidi ve své čtvrti.

Nechcete o tom všem napsat knihu?

Ale já stále něco píšu. S kolegou ze školy například pohádku pro televizi o takových zvláštních metafyzických klaunech. Pak bych chtěl napsat pohádku pro Novou scénu Národního divadla. Potřeboval bych taky napsat knihu pro stomiky, pro nás lidi, co máme ty aparatury na boku těla. Manželka Lucie mi říká, že už jsem toho udělal dost, třináct celovečerních komedií, komiksových seriálů, abych si dal pokoj a užíval si. Ale teď mám to přemýšlení jako dýchání. A od toho přemýšlení je jenom krůček dát tomu nějakou formu a někomu ji sdělit v podobě ucelené myšlenky nebo ji uložit do písničky a s tou písničkou vyrazit na jeviště. A nemusí to být Národní divadlo, může to být zkrátka cokoli. Nehledě k tomu, že bych chtěl tady na Smíchově ještě otevřít jakýsi kafe-teátr. Ve Francii je kavárenský život součástí každého dne. A tak má tamní kavárna často improvizované pódium, kam se v určitou hodinu vyhrnou zpěváci, recitátoři, komedianti – no, a celá vinárna zpívá nebo si hraje, chechtá se…

Ovšem těžko se to povede, když i u vás herců jde často v první řadě o peníze.

Můj onkolog z Kyjova se mě ptal, jestli jsou ještě divadelníci, kteří umějí věci jasně formulovat a burcovat lidi. A já mu řekl, že po těch dvaceti letech nejsou. Herci se dnes musejí uživit. A tak všude říkají: ty televizní seriály, ty děláme kvůli hypotéce. Jenže oni už ji mají dávno zaplacenou, a přesto jedou dál. Mám to svým kolegům skutečně za zlé, protože vyklízejí prostor, který jim patřil. Herec nemá odpovědnost za seriál, který se točí donekonečna, ale má mít odpovědnost za diváka, jenž umění bere jako lekci, jako školu, jako setkání s nastaveným zrcadlem.

Jste takovým odpovědným hercem vy sám?

Doufám, že mě to život naučil. Vždyť jsem klaun, patřím do rodu shakespearovských šašků. A co tito šašci dělají? Říkají pravdu. Musí se naučit, jak ji říct, a vysmívat se falši a nepořádku za zády tak, aby nepřišli o hlavu. A když se to nepovede? Pak o tu hlavu přijdou. I to je jejich velká role.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay