Vydání: 2006/17 Nemám rád sám sebe, 25.4.2006, Autor: Ondřej Tuček

S tímhle člověkem si nemusíte dávat sraz v kavárně - setkání s ním je opravdové jako sklenice s čirou vroucí vodou, kterou vám právě přinesl číšník, silné jako poctivě vymáchaný pigi-čaj a hořkost některých životních okamžiků, které se nevyhnuly ani jemu, osladí Václav Sokol svým moudrým pohledem na svět a laskavým chováním. Nadto má jeho garsonka-ateliér v osmém patře pražského věžáku svou atmosféru.

Nerozptyluje vás tenhle krásný výhled od práce?
Kdepak. Když jsem tuhle garsonku kupoval, ten výhled mě „dostal“. Vidím tady celý svůj život – pode mnou je Velký háj v Krčském údolí, v dálce Hvězda, Břevnov, Hřebenky, Hradčany, Vít. Na Břevnově jsem se narodil, žil jsem tam prvních třicet let svého života, na Hřebenkách jsem si chodil namlouvat svou první ženu, potom jsou tu Hradčany -  pražský úběžník. Párkrát se mi stalo, že jsem otevřeným oknem slyšel zvonit Zikmunda od svatého Víta. Ještě dál je vidět Říp a Sedlo, hora s charakteristickým obrysem, vykousaným lomy - to jsou moje touhy, tam občas chodívám na výlet. Na druhé straně zase vidím hřebeny Brd. Takže to opovrhované sídliště, ta „králíkárna“, je pro mě báječná věc.

Váš tatínek byl architekt. Ovlivnil jeho vzor vaši volbu povolání?
Otec byl nesmírně celistvý člověk a architektura byla do jeho osoby zabudována velice hluboko. Projevovalo se to v celém způsobu jeho života - i v tom, jak si s matkou postavili v Břevnově domek na míru. A toto ovzduší jsem třicet let sdílel. Součástí otcova životního projektu bylo něco, čemu by se dalo říci hledání azylu nebo touha po určité hlubině bezpečnosti. To prostředí bylo zároveň plné umění a nesmírně inspirativní.

Výtvarný obor se stal i vaším osudem. Jaké techniky jste vystřídal a která je vám nejbližší dnes?
Jsem trochu člověk devatera řemesel. Když jsem byl mladý, maloval jsem olejovými barvami. Posléze jsem se od kamaráda-restaurátora Honzy Pasálka naučil připravovat desky k malbě. Vybrušoval jsem křídový podklad, potom na něj maloval hustou temperou, a přes to pak dával lazurky, průhledné akvarelové barvičky – a ono to získávalo hloubku, barva byla velmi intenzivní, byla to vlastně středověká technika, kterou jsem udělal pár obrazů. Třeba veliký obraz do svatební síně do Rakovníka, který posléze někomu dobře posloužil jako zadní kryt ke králíkárně. Ukázalo se, že tahle technika je vhodná jen na něco, takže potom jsem začal kreslit. To souviselo i s životními podmínkami, protože málokdy jsem měl takový ten bezbřehý, nepřerušený čas, zatímco ke kreslení bylo možné se vždycky vracet a pracovat „po kouskách“. Olej naopak vyžaduje provedení ŕ la prima. Jeden čas jsem měl rád pero a pak jsem přešel k tužce a uhlu, protože jsou měkčí. S uhlem pracuji doteď.

Takže různá omezení mohou tvůrčí práci ovlivnit i pozitivně...
Samozřejmě. Vzpomínám, jak otec říkával o Františku Tichém, že nejhezčí věci dělal v kuchyni na kraji stolu, a podle mě na tom může něco být. Přepych ateliéru je úžasný, ale nemyslím si, že by to nějak moc souviselo s kvalitou.

Vy jste v jednom období pracoval jako vrátný. Kreslil jste i ve vrátnici?
Vrátnice byla jenom krátká epizoda, ale i tam jsem kreslil. Nosil jsem si tam napjaté papíry - tak, aby se mi vešly do batohu a na stůl - a začal dělat biblické obrázky, 30 × 30 centimetrů. Potřeboval jsem dělat něco, co bych měl trochu předmyšlené, a to se mi tam dařilo.

Jak se podle vás projevuje osobnost autora v jeho díle?
Každá výtvarná práce je citlivá deska, na kterou se ten člověk „promítá“; řekl bych, že to jsou jakési autoportréty. Náměty jsou až druhotné.

Jaké jsou vaše náměty?
Od dětství jsem často dělal biblické obrázky. S rodiči jsme chodili do galerie na gotiku, která mě fascinovala. V biblických tématech jsem tušil nesmírnou hloubku a zkoušel jsem je kreslit a malovat ve všech obdobích svého života. Ale zároveň když jsem pracoval u Staveb silnic a železnic a dělal jsem plakáty na různé podnikové akce, tak jsem neměl pocit, že je to něco míň. Bylo to úplně jiné, ale život je fantastický ve všech svých podobách. Každé zadání je jiné a vždy jde o novou příležitost.
Rád kreslím zátiší, což je samozřejmě stará zavedená kategorie (v mém případě jde o všelijaké sklenice a kompoty), ale mám touhu udělat něco, co už není vymezeno námětem. Kresba jako taková je jakýmsi návrhem obrazu, a tak by měla mít možnost dotknout se nějakým způsobem celku, to jest všeho toho, jak člověk pojímá život nebo jak se k němu staví. Rád bych k tomuhle vyjádření celku směřoval, jako to uměli abstraktní malíři, třeba Mondrian a jeho okruh, u nichž hovořila čistá forma, a později američtí expresionisté, třeba Marc Rothko, u nás pak Václav Boštík. Vždycky jsem se ale bál na něco přímo navazovat a nevím, jestli se někdy k takové celistvosti dostanu. Mám určité náběhy, kde ta zátiší nebo třeba stavby, které kreslím, se dostávají do polohy, kdy už jde jenom o černou, bílou a valéry mezi tím. Když člověk přijde do některého kostela a přimhouří oči, tak může vnímat jenom veliký šerý prostor a v něm svítí malé světýlko, které nese úžasný kontrast. V těch obrázcích, o kterých mluvím, by byla veliká tma a v ní malé světýlko jako v tom kostele.

Světlo je jednou z nejcharakterističtějších vlastností vašich obrazů. Jakou roli v nich hraje?
 V kresbách pro Bibli nešlo obejít gotické tvarosloví - například ve vyšebrodském cyklu znázorňovaly Boží vstup mráčky, z kterých koukala Boží ruka. To je nádherné, půvabné a srozumitelné. Já jsem si pro ten Boží vstup udělal zkratku, šifru, kdy do obrázku vniká z rohu bílý paprsek. V jiných obrázcích nese světlo i význam konkrétnější - například v případě ilustrací, když troubí trubači před Jerichem, se nabízelo použít světlo k zvýraznění tvrdé kontury troubících figur, abych evokoval ostrý zvuk trubky, který zbořil hradby. Tady se to světlo váže na konkrétní příběh, na určitou situaci. Když ale chcete udělat obraz, máte ambici, aby světlo samo bylo námětem kresby nebo obrazu, například aby tam byla jen ta tma a světlo.

Souvisí to nějak s tím, že barvami zrovna nehýříte, a navíc bývají spíš přitlumené?
V černobílých kresbách je celá škála - podobně jako v černobílé fotografii - která nese velice výrazně celou skutečnost. Ale barva je samozřejmě nesmírně lákavá, pro mě to jsou tři základní - červená, modrá a žlutá. Žlutá mi nikdy nešla. Přitom je to jedna ze tří základních barev. Nedávno se mi konečně poprvé podařilo použít také ji. Barvy by měly být neseny tématem, které si o ně řekne - žlutá se dá použít třeba jako značka pouště. Použil jsem to jako symbol pro okolí figury Dobrého pastýře, protože tohle téma mě zajímalo. Do žluté jsem dal modrou, která je značkou vody, a když se dá modrá na žlutou, tak na jejich styku vzniká zelená - ta je pak jakousi aurou té modré. Tak vlastně vznikne obraz oázy, což je pro mě velice zajímavé. Tu oázu mám u Dobrého pastýře ve tvaru figury, v níž se pasou ovce, které mají dostatek vody - to je podle mého příklad realistického použití barev.

Proč postavy ve vašich obrázcích nemají obličeje, proč jsou znázorněny jen obrysem, s minimem detailů?
Náš pan profesor Vodrážka, když viděl, že dělám kresby k Bibli, přinesl album, kde ruský malíř Lazarev uskutečnil zajímavý projekt biblických obrazů. Na začátku minulého století přesídlil do Palestiny s úmyslem namalovat biblické děje tak, jak se odehrály. Všechno měl nastudované, i dobová roucha, ale mně to přišlo scestné. Zdálo se mi, že výraz těch věcí je evangeliu absolutně vzdálený, přes všechny reálie, které tam měl. Spíš obdivuji dětský projev a zdá se mi, že „období dětských hlavonožců“ je dokonalým vyjádřením celku figury. Z toho vycházely ty moje „kuželky“ a zdálo se mi, že v obrázku je možné i při určité „kuželkovitosti“, vyjádřit, o co tam vlastně jde. Velkou roli potom hraje, jestli je figura v prostředku, nebo stranou. Třeba když jsem kreslil Getsemanskou zahradu, tak jsem dlouho umísťoval Krista na střed, na kopec, ale pořád mi na tom něco nesedělo. Pak jsem přišel na to, že můžu Kristovu figuru udělat tam, kde by v téhle situaci měla být, to jest zahnanou do kouta. Bylo to realističtější, a přitom jsem nemusel předstírat, že vím, jaké měl šaty nebo obličej.

Nedávno jste měl pozoruhodnou zakázku, domalovával chybějící části oltáře od Lucase Cranacha. To musí být zavazující práce…
Zadání bylo takové, aby moje kresba byla pozadím za pěti originály velkého oltáře, rozbitého za reformace. To se běžně dělá a i tento obraz byl již rekonstruovaný jedním panem profesorem, v linkové kresbě, jako představa původní podoby. Ale bylo to ošklivé, že se to nelíbilo ani kunsthistorikům. Byl jsem toho mínění, že by bylo potřeba to udělat ne v lince, ale ve valéru, v tónu. Dal se tak dobře uplatnit ten můj „systém“ biblických obrázků, kde bylo zbytečné vymýšlet obličeje. Bylo jenom třeba říci, jak asi tam ty figury byly, a detaily přidat jenom zcela výjimečně. Práce to byla krásná.

Věnujete se také grafické úpravě knih…
Začalo to tím, že jsem se dost dlouho živil grafickou úpravou časopisu Architekt. Učil jsem se to, ještě když jsem byl ve Stavbách silnic a železnic, od kamaráda Miloše Ševčíka a pak postupně jsem u těch knížek vymýšlel kaligramy, tedy dělal jsem písmo tak, aby tvořilo obrázek. Některé ty obálky vyšly docela zajímavě, takže i tahle práce mi dělá radost...

VÁCLAV SOKOL (* 1938), 1953-58 střední Výtvarná škola. 1959-67 Památník písemnictví, Strahovská knihovna (knihovník, instalace výstav), 1965-66 keramický betlém do kostela v Ústí n. O., 1967 Deskový obraz do svatební síně v Rakovníku (2 × 2 m), 1967-69 Ilustrace ke knize Poselství Ježíšovo, 1971-90 Stavby silnic a železnic (vedoucí propagace, grafik, vrátný), 1982, 86 účast na Bienále užité grafiky v Brně (plakáty pro SSŽ), 1980-81 grafika pro expozice Dějiny Vyšehradu, Staré Podskalí, 1986-89 vyřezávaný Betlém do kostela v Odolena Vodě, 1989-92 ilustrace ke knize Čtení z Bible, 1993-99 grafická úprava čtrnáctideníku Architekt, 1999-00 Portréty panovníků pro Muzeum mincí v Kutné Hoře, 2003 Hejno ptáků, obraz pro Dům s pečovatelskou službou ve Strakonicích (750 × 230 cm), 2004 vyřezávané žezlo pro Fakultu humanitních studií UK, 2005 Benediktinský kalendář; rekonstrukce Pražského oltáře Lucase Cranacha (250 × 350 cm). Píše články o výtvarném umění do Katolického týdeníku a Revolver Revue, pro některá nakladatelství (Divadelní ústav, Triáda) dělá grafickou úpravu knih.
Samostatné výstavy: 1977 Divadlo Rubín, Praha, 1986 Čs. spisovatel, Praha, 1991 Památník písemnictví, 1994 Roudnice n. L., 1996 Dobřichovice, 2001 Lomnice nad Popelkou, Ústí n. O., 2003 restaurace a antikvariát Ouky-Douky v Praze, 2004 galerie Litera v Praze. Na letošní září je plánována výstava Václava Sokola v Českém centru v Paříži.