Zbraň s sebou nenosím, tolik místa v kabelce nemám

Vydání: 2012/6 Jak vyzrát na zimu (nejen) v kostele?, 7.2.2012, Autor: Jiří Š. Cieslar

S LENKOU MARUŠKOVOU, reprezentantkou České republiky ve sportovní střelbě, jsme si povídali nejen o audienci u arcibiskupa Dominika Duky.

Začněme úplně od začátku. Předpokládám, že ke sportovní střelbě vás přivedl Vladimír Hyka, váš otec, kdysi úspěšný sportovní střelec.
O tom, že můj otec byl reprezentantem Československa, držitelem několika rekordů a že se zúčastnil olympijských her v kanadském Montrealu v roce 1976, jsem dlouho neměla tušení. Dozvěděla jsem se to náhodou až
na základní škole, když nám paní učitelka zadala domácí úkol, abychom si připravili nějaký zajímavý příběh. Tehdy nám s bratrem maminka poprvé pověděla o jeho sportovní kariéře. Bylo to pro nás velké překvapení, protože doma se o tom do té doby nikdy nemluvilo. Dokonce tam nebyla ani žádná medaile, žádný výstřižek z novin, nic.

Proč vám o tom táta neřekl?
Protože na sportovní střelbu zanevřel. Přestal dobře střílet, a jakmile sportovci nemají žádané výkony, nezbývá jim než skončit. Bývá to konec nedobrovolný a přináší s sebou zklamání. Všechny medaile dal táta pryč. Když jsme s bratrem o střelecké kariéře svého otce řekli spolužákům ve škole, smáli se a mysleli si, že si vymýšlíme. Tehdy jsem to nechala být...
Sama jsem začala se sportovní střelbou ve třinácti letech. Za dva roky jsem přivezla bronzovou medaili z mistrovství republiky. Nechtěla jsem se tím chlubit, zvláště po předchozí zkušenosti, ale otec přišel do školy, přímo do ředitelny, a paní ředitelka to pak oznámila ve školním rozhlase. Pak už mě ostatní brali vážně.

Jaká byla spolupráce mezi vámi a otcem? Ve sportovních rodinných tandemech často dochází ke konfliktům…
Otec mě ke střelbě přivedl a v prvních letech mne trénoval. Díky vlastním zkušenostem přesně věděl, co je pro můj trénink potřeba. Postupem času se to vyvinulo v model, že jsem se věnovala jen střelbě a škole a neměla čas na nic dalšího. Mládí a kamarádů jsem si v té době příliš neužila. Je pravda, že kdybych už tehdy neměla ve střelbě výsledky, patrně bych u ní příliš dlouho nevydržela. Když pak přišla stříbrná olympijská medaile, už jsem věděla, co chci, a asi jsem otce už tolik neposlouchala. Spolupráci jsme nakonec ukončili v roce 2007, ale rozešli jsme se v dobrém. 

Dnes už vám dává jen rady?
Dnes už si nenechám radit (smích). S tátou jsme kamarádi, mluvíme spolu o všem možném, jenom ne o střílení. Myslím, že když člověk přijde za někým na návštěvu, chce si popovídat o věcech, které nejsou jeho denním chlebem – a tím je u mě samozřejmě střelba. Dřív jsme se o ní bavili neustále. Ale nechci si stěžovat, otec mi dal v životě směr, kterým se ubírám. Sportovní střelbou se dnes živím a baví mě to.

Pak vás začal trénovat Břetislav Putna, který je znám jako velice přísný trenér.
S panem Putnou se znám hodně dlouho. Nejdřív jsme spolu měli trochu problémy, ale pak jsme si na sebe zvykli a sehráli se. Pan Putna je opravdu tvrdý člověk, ale myslí to ze srdce. Dnes nám jde spolupráce velmi dobře. Když jsem se rozešla se svým tátou jako trenérem, tak mě rok trénoval právě pan Putna, a to až do olympijských her v Pekingu. Nebylo to tak, že bychom si nerozuměli, ale pod vlivem vnějších tlaků jsme museli udělat změnu, takže mým osobním trenérem je dnes můj manžel David. S panem Putnou ale spolupracujeme dál. Vlastně jsme taková silná trojka: já, můj manžel a pan Putna.

Jaká je spolupráce s manželem? Není to vlastně podobné, jako když vás trénoval otec, nežijete opět jen střílením?
S Davidem jsme se poznali krátce po olympijských hrách v Aténách, odkud jsem přivezla stříbrnou medaili. Všichni si tehdy mysleli, že ze mne bude takový stroj na medaile, ale přestalo se mi dařit. Vznikla kolem mne tak trochu panika a právě David dobře pochopil, že je třeba udělat změnu. Pomáhal mi odpočinout si od střelby. Rozhodl, že doma si spolu o střelbě vůbec nebudeme povídat. A najednou se to začalo obracet a sportovní výsledky se postupně vrátily. Tehdy nám také hodně pomohl vedoucí Diecézního centra pro Mládež Vesmír P. Tomáš Hoffman. Když s ním manžel řešil, jak máme ustát různé tlaky okolí, řekl jednu krásnou větu: „Jediné, co musíte udělat, je žít v pravdě.“ To byl ten nejuniverzálnější recept. Nedělat ze střílení a výsledků nějakou modlu.

Smíme se zeptat, jak jste se s manželem poznali?
Bylo to na večírku na Pražském hradě. Po stříbrné medaili z olympijských her nastal kolotoč různých společenských akcí. Na Hradě jsem tehdy měla předávat ceny pro paralympijské sportovce. Nejdřív jsem účast chtěla odřeknout, protože jsem byla už unavená, ale nakonec jsem tam šla. Na podiu se mi vystoupení právě nepovedlo, nedařilo se mi odpovídat na otázky moderátora. Byla jsem z toho špatná a David, který mne na pódiu viděl, mě přišel do zákulisí povzbudit.

Ve střelbě se věnujete dvěma disciplínám. Můžete je představit? Která z nich je vaše dominantní?
Věnuji se sportovní pistoli SP 30 + 30, které se lidově říká „sportka“ a střílí se malorážkovou pistolí na vzdálenost dvaceti pěti metrů. Prvních třicet ran je do pevného terče, dalších třicet do otočného. Silnější jsem při střelbě na otočný terč, tam doháním všechny soupeřky. Sportovní pistole je mojí oblíbenou disciplínou možná i proto, že závody probíhají venku a střílení je dynamičtější než v případě mé druhé disciplíny, vzduchové pistole
VzPi 40, kde závody probíhají v hale na vzdálenost deseti metrů a pouze na pevný terč. Více úspěchů mám ze sportovní pistole.

Někomu, kdo nemá ke sportovní střelbě vztah, může střílení ze zbraně připadat v jistém směru i násilnické. Setkala jste se někdy s názorem, že to je agresivní sport, zvláště pak v případě, že střílí žena? 
Když jsme se měli s Davidem brát, naši přátelé se ho z legrace ptali, jestli umí pořádně kličkovat, a utahovali si z něj, že mu zřejmě chybí pud sebezáchovy. Ale vážně: je to jen sport, nic víc. K pistoli patří terč, do něhož se střílí. Nikdy by mne nenapadlo vystřelit do něčeho jiného než do papírového nebo elektronického terče. Když se mě lidé ptají, jestli u sebe nosím zbraň, vždycky říkám, že tolik místa v kabelce nemám.
 
Jaké vlastnosti jsou předpokladem pro kariéru sportovní střelkyně? Lze hádat, že vedle nezbytné fyzické kondice se musíte umět dokonale zklidnit, mít určitou jistotu. Existují nějaké techniky, jak tomu napomoci?
Nejdůležitější je zřejmě trpělivost. Například při závodě ve vzduchové pistoli se sice střílí čtyřicet ran, ale střelec často pistoli
na terč zvedne i více než sedmdesátkrát a skoro v polovině případů ji odloží, aniž by vystřelil. Jde tam o psychiku, o to, že se při závodu vytrácí jistota, střelec se tím často zbytečně vysiluje. Doporučuje se proto začínat se střílením na rozdíl například od atletiky až tak okolo třináctého čtrnáctého roku. Člověk už musí být vyspělejší a mít to v hlavě srovnané – přece jenom dostanete do ruky střelnou zbraň. Zpočátku vám to ani nemusí příliš jít, výsledky se často dostaví až později. Důležitá je tedy trpělivost a píle. Neumíte-li zvládat stresové situace, tak pro vás sportovní střelba určitě není vhodná. Důležitá jsou také dechová cvičení.

Jak byste charakterizovala sama sebe? Jste flegmatik?
Můj manžel David si ze mne někdy dělá legraci. Mám prý úžasnou vlastnost absolutně se soustředit na jednu věc a všechno ostatní vypustit. Pro sportovní střelbu je to velká výhoda, v manželství to ale moc praktické není. Někdy zkrátka nevnímám, co mi třeba i manžel říká.

Připravujete se na olympijské hry v Londýně. Můžete popsat, jak probíhá vaše příprava?
V současnosti je po sezóně a já mám dovolenou, takže rehabilituji, regeneruji a relaxuji. Ale se začátkem sezóny, vzhledem k tomu, že se připravuji na obě disciplíny, trénuji na venkovní střelnici v Praze-Sedlci a do Plzně jezdím trénovat střelbu na moderní elektronické terče. Jednou až dvakrát týdně si zajdu vystřelit z malorážky, jednou týdně střílím ze vzduchové pistole. Vedle toho mám samozřejmě fyzickou přípravu, chodím běhat, na spinning a někdy si zajdu zatančit zumbu.

Na vašich osobních internetových stránkách píšete, že relaxujete nejen tancem, ale i malováním. Má střelba a malba něco společného?
Určitě mám výhodu v tom, že moje ruka je vycvičená a netřese se mi štětec. Díky tomu si mohu dovolit malovat klasickou malbu podle vzoru starých mistrů a vyhrát si s detaily. Kdybych měla malovat obraz, který je vidět až z několika metrů, tak na to nepotřebuji pevnou ruku. Malování je moje velká záliba, které se věnuji již od dětství. Druhým rokem chodím na soukromé hodiny k profesionálnímu malíři.

Může se veřejnost na vaše obrazy někde podívat? Neuvažovala jste někdy o tom uspořádat například jejich výstavu?
Na to je příliš brzy, zatím mám hotových asi pět obrazů. Maluji pro sebe a pro potěšení svých přátel. Když vidím, že se jim mé obrazy líbí, mám z toho velkou radost. Je to krásný pocit, když si některý obraz dlouho prohlížejí a všímají si detailů. Malování je pro mne odpočinek, nemusím u toho přemýšlet o ničem jiném. Ale v poslední době si k malování musím vždy nařídit budík, protože zapomínám na svět a povinnosti, které musím vykonávat.
 
Před rokem, po úspěšném mistrovství světa, jste byla na soukromé audienci u pražského arcibiskupa Dominika Duky. Jak na setkání vzpomínáte?
Když byl pan arcibiskup jmenován do funkce, všude se o tom mluvilo. Zaujalo mne, jak svým slovem dokáže oslovit i nevěřící. Poslala jsem mu gratulaci k jeho jmenování a napsala jsem mu, že bych ho ráda poznala. Po mistrovství světa mě s manželem pozval na neformální návštěvu a asi půl hodiny jsme si povídali. Bylo to moc milé a zajímavé setkání. Manžel se ho například ptal, zda je vhodné se modlit za dobrý výsledek v závodě. Pan arcibiskup nám tehdy odpověděl, že pokud se poctivě připravuji, pak je to více než vhodné.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay