Vydání: 2009/46 17. listopad 1989, 9.11.2009, Autor: Karla Ladwigová

Když na pravém břehu Vltavy počínal gotický oblouk spínat zdivo kláštera / líbala vděčná dcera otcovu ruku / dotýkajíc se mimoděk svými rty i jeho královského prstenu… S autorkou knihy o Anežském klášteře Helenou Soukupovou jsme se setkali právě nad těmito verši Jaroslava Seiferta. Ta poezie přímo vybízí k zamyšlení nad výjimečnou osobností královské dcery Přemysla Otakara I. Anežkou Českou.

Vaše kniha o odkazu a díle Anežky České vyšla před dvaceti lety – aniž jste to tušila – takřka k Anežčinu svatořečení. Co vás podnítilo ji napsat?

Zpočátku jsem o knize neuvažovala. S výzkumem Anežského kláštera jsem začala již během studia na Filozofické fakultě UK, které jsem zakončila prací o středověké architektuře žebravých řádů. V ní samozřejmě nemohl chybět Anežčin pražský klášter. V kontextu s ostatními vynikal jeho mimořádný význam a program vybízející k hlubšímu poznání. První výsledky jsem publikovala v roce 1976, podrobněji jsem se klášteru věnovala až od roku 1982, kdy se mnou nakladatelství Odeon uzavřelo smlouvu. Shodou okolností to bylo v roce sedmistého výročí Anežčina úmrtí.  

Tak obsáhlá práce byla jistě spojena s obtížemi…

Bylo jich dost, ať už to byla těžko dostupná zahraniční literatura či ztížená možnost zhlédnout některé objekty související s pražským klášterem – nemohla jsem tehdy například zajet do Assisi. Problémy byly i s rekonstrukcí objektu, kdy byly ohroženy důležité části archeologického podzemí – Anežčin hrob a krypta Přemyslovců. Nejhorší situace nastala ale na jaře 1989, kdy téměř hotová kniha byla vyřazena z edičního plánu. V únoru toho roku totiž papež Jan Pavel II. podepsal Anežčinu kanonizační bulu a bylo stanoveno datum svatořečení. Naštěstí byla situace v zemi už natolik zjitřená, že se podařilo monografii znovu zařadit. Její první výtisk jsem si přinesla domů ve chvíli, kdy nový prezident Václav Havel vstupoval do katedrály a začínalo Te Deum.  

V klášteře jste rozpoznala mnohé dosud neznámé skutečnosti. Které to byly objevy?

K nejzávažnějším patřilo potvrzení místa původního hrobu sv. Anežky. Souviselo s určením její soukromé oratoře a přilehlé kaple Panny Marie. V oratoři se dodnes nachází řada detailů, které zmiňuje Anežčina legenda: schodiště, kde si vymkla loket, nebo okénko, kudy přijímala svátost oltářní. Z legendy také víme, že Anežka byla na vlastní přání pohřbena v někdejší kapli Panny Marie. V její jižní zdi je dodnes pohřební architektonická nika, dlouho považovaná za portál. V roce 1941 pod ní archeolog Ivan Borkovský objevil zděnou hrobku, která však byla prázdná. Anežka zemřela 2. března 1282, a jak věřila, smrtí vstoupila do života. Její hrob poté uctívaly nejen klarisky, ale i české královny. Dnes je upraven a stal se znovu místem úcty. Podařilo se určit i hrob Anežčina bratra krále Václava I., jehož ostatky byly potvrzeny antropologickým průzkumem, a hrob jeho manželky Kunhuty Štaufské.

Také mauzoleum Salvátora vydalo svá tajemství.

Od počátku bylo nápadné velké měřítko svatyně a její neobvyklé patrocinium (zasvěcení), běžné v okruhu císařů Karla Velikého a Konstantina. Ukázalo se, že nejvýstavnější svatyně nebyla běžným klášterním chrámem, ale pohřebištěm Přemyslovců, jehož patrocinium připomíná první křesťanský chrám v Římě. Na vstupní bráně byly osazeny hlavy pěti korunovaných králů a královen a na hlavici nad oltářem Spasitele podobizna budoucí rodové světice Anežky. Nachází se nad kryptou Přemyslovců, kterou vykopal Ivan Borkovský, dnes je však nepřístupná. V prostoru byly zřejmě uloženy královské korunovační klenoty, k nimž patřil i slavný Přemyslův kříž.

Ačkoli jste určila místo pohřbu sv. Anežky, o jejích ostatcích nevíme nic. Je naděje, že se někdy v budoucnu najdou?

Těžko říct, svatyně byly v letech 1940 – 1942 důkladně archeologicky prozkoumány. Avšak někdy se najde stopa, kde by ji člověk nehledal. Z Anežčiny legendy víme, že její ostatky byly často zaplavovány vodou, a proto byly z hrobu vyjmuty, omyty vínem a přeloženy do dřevěné schrány, na niž pak české královny kladly vzácné tkaniny. Od dob husitských válek jsou však nezvěstné. Pokud by byly nalezeny ostatky, jsou dnes k dispozici moderní metody, jimiž se dá zjistit jejich identita.

V pohřební kapli klarisek se našly sekundárně uložené ostatky. Je známo, kdo to byl?

Ostatky byly uschovány v cihelné hrobce zapuštěné do jižní stěny kostela sv. Františka, k níž přiléhá pohřební kaple sv. Barbory. Kosti byly v malé rozpadlé schráně, vedle níž ležel dřevěný kartáč. Po předběžné prohlídce antropolog Chochol usoudil, že jde o muže. Architekt Oldřich Stefan trval na tom, aby ostatky zůstaly v původní poloze, dal je zaměřit a zfotografovat. V roce 1983 bylo na místě jen několik kostí, na něž jsem upozornila antropologa Emanuela Vlčka. Pokud vím, výsledky jeho průzkumu dodnes nebyly zveřejněny a ani ostatky nebyly vráceny.  

Jak byste na základě svých poznatků charakterizovala sv. Anežku?

V jediné dodnes zachované listině, kterou Anežka vydala v roce 1245, se sama označila jako žačka sv. Františka a sestra českého krále (discipula sancti Francisci et soror regis Boemorum). Myslím, že lépe nemohla vystihnout svoji osobnost. Přijala učení sv. Františka a k prosazení jeho původních zásad neváhala využít vlivu českého krále. Rozhodností a důsledností svého postupu zůstala Přemyslovnou. Podobně jako později Karel IV. se podílela na ideové koncepci mauzolea; ideální podobizny Přemyslovců na vstupní bráně tak předcházejí unikátní portrétní galerii Lucemburků v chrámu sv. Víta.  

Pokračovalo se během posledních dvaceti let v průzkumu kláštera či přilehlého konventu menších bratří?

V průzkumu konventu menších bratří, který přiléhá k Řásnovce, se bohužel mnoho nepokročilo. Objekt byl v roce 1989 pronajat koncernovému podniku Vítkovice a adaptován na hotel. O dva roky později byla sice možnost toto rozhodnutí změnit, ale Magistrát hlavního města Prahy s takovým využitím souhlasil. Objekt sdruženého kláštera pak v roce 2002 postihla povodeň. Při odstraňování škod byly učiněny některé dílčí objevy v klášteře klarisek: zbytky původních omítek, kamenické značky, stopy po požáru a další detaily.

Byly změny, k nimž došlo, prospěšné – tedy k dobru tak vzácného objektu?

Jsem velmi ráda, že se uvolnily svatyně kláštera, které jsou samy o sobě vzácným exponátem raně gotické architektury, a že je v objektu umístěna stálá expozice středověkého umění. Vysokou uměleckou kvalitou i formou prezentace souzní s prostředím středověkého kláštera.  

Co by podle vašeho názoru klášteru sv. Anežky, dnes objektu Národní galerie v Praze, prospělo?

Výjimečná národní kulturní památka zasluhuje také zvláštní péči. V tom směru jsme objektu ještě mnohé dlužni. Přála bych si, aby byly potlačeny snahy o nevhodné komerční využití svatyní, které objekt profanuje. Mělo by pokračovat restaurování architektonických prvků a zbytků malířské výzdoby. Pozornost by se měla věnovat též mimořádně cennému lapidáriu, které zatím zůstává skryto veřejnosti. Měly by být zpřístupněny klášterní zahrady, chybí názorné publikace…

Kromě Anežčina kláštera si všímáte i dalších klášterů klarisek. Dá se říct, že se v nich cítíte jako doma. Nabízí se otázka: Chtěla jste někdy být klariskou?

Zajímaly mě hlavně sdružené kláštery minoritů a klarisek na hradech přemyslovských údělných knížat ve Znojmě, Opavě, Olomouci a Chebu, ale i kláštery v Panenském Týnci a Českém Krumlově. Mají svou dispoziční a funkční strukturu přizpůsobenou místním podmínkám a možnostem, často zastřenou pozdějšími přestavbami. Nalézt původní jádro kláštera a jeho historické obměny je vždy detektivní práce. Prostředí Anežčina kláštera mě nejen koncentruje a harmonizuje, ale doslova energeticky nabíjí. Taková atmosféra jinde není. Kdybych byla klariskou, asi bych iluminovala rukopisy; myslím ale, že přísná řehole by se střetávala s mým stálým hledáním a touhou po svobodě.

V čem vidíte význam sv. Anežky pro dnešní dobu a příští generace? 

Sv. Anežka nepochybně patří k nejvýznamnějším postavám českého středověku. Byla osobností respektovanou nejen členy přemyslovské dynastie a římským císařem, ale i představiteli františkánského řádu a papeži. Byť uzavřená v klášterním prostředí, dokázala včlenit české země do evropských duchovních a kulturních proudů. Myslím, že lidé budou vždy vnímat harmonii a krásu zdejšího prostoru, jenž každým detailem odkazuje k vyššímu duchovnímu cíli.

Vraťme se ještě k Seifertově básni z úvodu. Můžete ji dopovědět?

Ještě dnes v prostorách kláštera někdy se mi zdává / že jsou slyšet na kamenné dlažbě lehké údery berle a šelest střevíců / když její hedvábný stín spěchá k nedělní bohoslužbě a svou berlou rozhrnuje zlatou mlhu ráje / kde se už potkává s anděly…

Doc. PhDr. Helena Soukupová (nar. 1946 v Praze), historička umění se zaměřením na středověkou architekturu žebravých řádů. Vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, pak absolvovala Filozofickou fakultu UK, obor dějiny umění a klasická archeologie. Působila v Národním muzeu v Praze. Její monografie Anežský klášter v Praze vyšla v roce 1989 a byla oceněna titulem Nejkrásnější kniha roku. V letech 1990 – 2003 pedagogicky působila na Katedře dějin umění a estetiky Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Má dvě děti, žije a působí v Praze.