Zachovám ti úctu, lásku a věrnost

Vydání: 2009/16 Jak čelit obezitě dětí, 15.4.2009, Autor: Ivana Jeništová

Oslava dvaceti let, která uplynula od založení Manželských setkání – programu pro obnovu manželských vztahů, byla příležitostí k setkání těch, kteří stáli u jejich zrodu. Na slavnostní konferenci, která se konala letos v únoru v Kroměříži, přijeli i zakladatelé Manželských setkání (YMCA Whole Marriage Ministries), manželé Kari a Terttu Törmä z Finska.

Kari, jak jste na myšlenku pořádat manželská setkání přišli?

V padesátých a šedesátých letech 20. století byla v křesťanských církvích jiná atmosféra. Byl jsem pastorem a za hlavní jsem pokládal sloužit Bohu – ostatní, včetně mého manželství, pro mě bylo druhořadé. Na manželství tehdy nikomu příliš nezáleželo, nikdo se jím nezabýval. Není divu, že i my jsme s Terttu časem žili každý svůj život, já jsem byl příliš často na cestách a s přáteli, ona se cítila osamělá, tudíž si našla práci a byla soběstačná; ani děti si otce příliš neužily.

Podobné problémy mají manželské páry u nás. Jak se vám je podařilo vyřešit?

V roce 1972 jsme spolu byli v Norsku na charismatickém semináři pro manžele. V programu bylo zhruba pět témat: hovořilo se o prioritách, o rozdílech mezi mužem a ženou, o všem, co bylo důležité pro pochopení manželského vztahu. Oslovilo nás to. Změnil jsem svůj život i program každého dne. Po návratu do Finska jsme chtěli s těmito myšlenkami seznamovat i naše přátele. Začali jsme se zabývat programem obnovy manželství. Objednal jsem si spoustu knih a časopisů s tematikou manželství a rodiny a radil se s Ter- ttu, jak z toho vytvořit něco, co by pomáhalo mužům i ženám žijícím v manželství. Vznikl týdenní program, v němž se střídají přednášky na jednotlivá témata, setkání v malých skupinách tří až čtyř manželských párů nad těmito tématy a rozhovory samotných manželských párů o tom, jak se jim tyto problémy daří, či nedaří řešit. Rozhovor směruje k tomu, co udělat, aby se situace zlepšila. V průběhu let se přednášky rozšiřovaly, nacházeli jsme další témata k přednáškám a přemýšlení. Jelikož měly naše přednášky úspěch, začali jsme pořádat kurzy, nejprve v rámci sdružení YMCA. V osmdesátých letech se na kurzy začali hlásit i lidé odjinud, hnutí rostlo, rostl i jeho obsah, zdokonalovali jsme své metody.

„YMCA-Helsinky, manželské tábory“ – tak zní v překladu finský název organizace, z níž do České republiky přišel program Manželských setkání (Whole Marriage Ministries). V ČR začalo Manželská setkání pořádat několik katolických manželských párů, brzy se jich však začali zúčastňovat i páry z dalších křesťanských církví. Vy se hlásíte k lutherské církvi, komu jsou určeny kurzy ve Finsku?

Setkání jsou ekumenická, program je určen všem křesťanům, kteří o ně mají zájem, bez rozdílu, ke které církvi se hlásí. Ve Finsku jsou do programu zahrnuti i ne-křesťané a nevěřící. Mnozí z nich na setkáních přijali Pána. Manželská setkání jsou podle nás nejlepším způsobem evangelizace.

Máte představu, kolik lidí se už kurzů ve Finsku zúčastnilo?

Odhadujeme, že zhruba deset dvacet tisíc. Původní přednášky pro pár lidí z YMCA se mnohonásobně rozrostly. Bývalí účastníci začali pořádat na mnoha místech malá týdenní setkání, do programu se zapojily církevní skupiny ve farnostech. A program můžeme hodnotit i jinak: hrubým odhadem věnovali dobrovolníci Manželským setkáním cca 100 tisíc hodin času. Jako kdyby ve stejném čase pracovalo 250 lidí na celý úvazek. Ještě důležitější je výsledek této činnosti, její plody. Je důležité vidět lidi, kteří jsou uzdraveni ve vztazích.

Jaké jsou vaše pocity, když vidíte zástupy manželských párů, které jezdí na kurzy Manželských setkání?

Viděli jsme už mnoho manželských párů, které na kurzech našly způsob, jak být šťastni. Viděli jsme však i to, že vzájemné neporozumění je velkou překážkou ke spokojenému manželství. Je dobré, že se lidé mohou dovědět, jak takové překážky překonávat. Je výborné, že na kurzech jsou i děti a vidí, že se jejich rodiče snaží o vzájemné porozumění. Děti si tu i snadno najdou kamarády; samy si pak přejí, aby rodiče na Manželská setkání jezdili a ony se mohly znovu se svými kamarády setkat.

Před dvaceti lety jste byli hlavními organizátory Whole Marriage Ministries. Pracujete stále v plném nasazení na jejich organizaci?

Už v programu Manželských setkání nepracujeme, jsme v důchodu, je nám sedmdesát let. Ale spolupracujeme stále s Anneli a Kimem Portmanovými, kteří nyní ten program vedou. Věnujeme se vedoucím kurzů a snažíme se rovněž o celkové změny v postojích společnosti: o dosažení změn v zákonech, aby byly příznivější pro rodinu.

První tři manželské páry z Československa přijely na váš kurz do Finska v roce 1986. Jak vás napadlo pozvat zrovna české páry?

Zpočátku jsme netušili, že by se náš program mohl rozšířit za hranice. Náš český kamarád Sváťa Cibulka, který žije ve Finsku a má za manželku Finku, navrhl, abychom pozvali na kurzy také někoho z Čech. S představou, že začnou s podobnými aktivitami doma, tehdy přijeli Náglovi, Řezníčkovi a Jandovi. Následující rok přijeli znovu a s dalšími páry – tehdy tu byli i Vyleťalovi. „Mám sen,“ řekl kdysi o svém ideálu Martin L. King. A my můžeme říct, že také máme sen – je o porozumění a lásce v rodinách. Při pohledu na Manželská setkání ve Finsku i v České republice můžeme říct, že se nám ten sen plní. Ježíš je z vás určitě šťastný. Je mnoho lidí, kteří se nestarají, co od nich chce Bůh a jak mají žít. My víme, že je třeba žít tak, aby se o Boží vůli dověděly i další generace. V podobenství o semeni se hovoří o péči a podmínkách růstu rostlinky, z níž je časem mohutný strom s pevnými větvemi. Taková je i vize manželství – zpočátku je to malé semínko, ze kterého může vyrůst mohutný strom.

Manželská setkání se podobají stromu, který vzešel z malého finského semínka a rozrůstá se, větví se do programů pro rodiny, ženy, muže, mládež… Na „manželáky“ do Česka jezdily, dokud se neosamostatnily, i manželské páry ze Slovenska. Již třikrát byly na Moravě manželské páry z Ukrajiny. Předali jste Manželská setkání i jinam než do ČR?

V osmdesátých letech jsme tuto myšlenku rozvinuli v některých zemích bývalého SSSR. Za podpory finského ministerstva zahraničí jsme pořádali „manželské misie“ v Estonsku, Uzbekistánu, Lotyšsku i Rusku, konkrétně v Petrohradu. Trvalo to čtyři roky. Ministerstvo nám tuto práci nefinancovalo, platilo pouze výcvik lídrů. Teď už s lidmi v těchto zemích v kontaktu nejsme, ale někteří finští misionáři prošli manželskými setkáními a šíří jejich myšlenku dál – v Ugandě, v Indii. Indové jsou pochopitelně velmi odlišní od Finů, přesto tam program Manželských setkání nezávisle na kulturních rozdílech funguje dobře. Jednou z posledních novinek práce v Indii bylo vyučování manželů s cílem vychovat profesionální rodinné pracovníky. Výsledky v Indii jsou pro nás stejně překvapivé jako tady u vás.

Situace Evropy se po pádu komunismu změnila, z našeho pohledu s nabytím svobody jako by vzrostla sekularizace společnosti. Jak je na tom v tomto ohledu Finsko? A kolik dětí má průměrná finská rodina?

Méně než dvě, statistický průměr na jednu rodinu činí 1,8 dítěte. Navíc nám toto číslo zvyšují rodiny cizinců a imigrantů, které mají velký počet dětí. Co se týče Finů, kteří se hlásí ke křesťanství, zatím jsme na tom relativně dobře – 90 procent obyvatel jsou nominální křesťané, 8 procent reální. Aspoň tak to uvádějí statistiky. Celkově je ovšem situace horší, význam křesťanů v zemích Evropské unie klesá.

Jsme součástí Evropské unie, naše země společně s dalšími státy jednala o evropské ústavě. Jak vnímáte absenci zmínky o křesťanských kořenech v tomto dokumentu?

Je to velmi nebezpečné. Evropská společnost předřazuje ekonomický zájem před zájem o rodinu. Při své návštěvě ČR jsem na konferenci o rodinné politice státu slyšel: „Základem státu je rodina a přednost má dítě, ekonomika se má přizpůsobit.“ Bylo by moc dobré, kdyby se ČR podařilo prosadit, aby tuto myšlenku evropské státy přijaly za svou.

Českou republiku jste navštívili naposledy před dvanácti lety. Zaznamenali jste za tu dobu nějaké změny?

Máme hodně blízko k dojetí, vidíme, co všechno se vám podařilo, kolik lidí jezdí na Manželská setkání, jaký je jejich program. Nejraději bychom se sem odstěhovali. I celkově vidíme, že jste na tom lépe. Nemluvím o životních standardech, ale o tom, že vaši lidé rostou a zrají.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay