Všichni máme právo na svůj znak

Vydání: 2012/38 Křesťané, neopouštějte Libanon!, 20.9.2012, Autor: Jan Paulas

Z jeho heraldické dílny pocházejí znaky řady obcí, církevních hodnostářů a organizací. Na svém kontě má třeba znak pro trapistický klášter v Novém Dvoře. Výtvarník ZDIRAD ČECH je ale i známým ilustrátorem.

 V těchto dnech vychází ve Vyšehradu v novém vydání kniha Svatí církevního roku, kterou jste doprovodil ilustracemi světců…

To je trochu složitější historie. Kresby nevznikaly pro tuto knížku, ale původně pro Kladenské noviny, kde jsem na nabídku tehdejšího šéfredaktora Michala Janaty poměrně dlouho kreslil seriál světců. Vždycky to byl světec z daného týdne a k tomu komentář – buď ironický, nebo jinak glosující tehdejší dění ve společnosti. Kresby jsem si archivoval, a když mě Vyšehrad požádal, zda nemám nějaké kresby svatých, poskytl jsem je jako ilustrace do této knížky. Ale jde o kresby z mé kolekce asi tisíce obrázků svatých, které mám v archivu.

 Ta kolekce asi nevznikala jen v Kladenských novinách…

To ne, když odtud Michal Janata přešel do Českého deníku, několik kreseb vyšlo i tam a pak vycházely také jeden čas v Katolickém týdeníku. Nebo jsem kreslil seriál pro časopis Poutník, který čítal přes 250 františkánů nebo světců z františkánské rodiny.

Vedle toho jsem s morální podporou otce biskupa Hrdličky rozjel před patnácti lety ještě jiný podnik: začal jsem dělat kresby k nedělním evangeliím a prvním čtením. U každé této kresby je klíčový verš z daného textu s uvedením kapitoly a verše, aby bylo možné dohledat ho v Bibli. Vycházejí na každou neděli a katecheté nebo kněží si je mohou objednávat – původně u mě a nyní u Matice cyrilometodějské v Olomouci, expeduje se jednou za čtyři týdny.

 To musel být na začátku dost nejistý podnik. Co vás k tomu přivedlo?

Směs touhy dělat kresby k biblickému textu a lásky ke středověkým iluminovaným rukopisům, kde byly ve sloupcích také takové malé či větší obrázky. Nejdůležitější byla pak touha pracovat s biblickým slovem jako výtvarník. Začal jsem s tím v roce 1995 pro Katolický týdeník, kde jsem krátkou dobu publikoval ilustrace k aktuálním liturgickým textům, ale pak to na přání redakce skončilo. Začal jsem je tedy vydávat sám.

 Jak jste je dostával mezi lidi?

To bylo nejtěžší, ale pomohl mi s velkou laskavostí právě otec biskup Josef, když celou věc přednesl kněžím v olomoucké diecézi. Díky jejich objednávkám se to mohlo rozběhnout. Udělal jsem vzorkovou edici a otec biskup se postaral, aby ji kněží, vikáři nebo děkani dostali do rukou. Když jsem s tím začínal, zadával jsem i tisk a sám expedoval; dnes už obojí dělá Matice – já jen dokresluji, co je potřeba.

 Jaké je využití těchto biblických ilustrací?

Nejčastěji mají dvojí účel – jednak je používají kněží a katecheté při výuce náboženství (pokud připravují děti na nedělní liturgii, mohou jim obrázky dát předem) a jednak kněží v rámci nedělní liturgie, když je třeba po mši rozdávají dětem u oltáře. Ale ty ilustrace nejsou primárně určeny dětem, mohou být vhodnou připomínkou i dospělým – hned jim naskočí, o čem bylo dnešní čtení a kázání. Takže by se mohl zmenšovat počet lidí, kteří odcházejí z kostela a už před jeho vraty nevědí, které se četlo evangelium.

Pro někoho, kdo má sběratelské tendence, mohou mít obrázky ještě jedno kouzlo. Dosavadní kolekce totiž obsahuje asi 180 ilustrací k evangeliím, stejně k prvním čtením a přes 450 světců. Zatímco se biblické obrázky opakují podle liturgických cyklů, světce kreslím pořád nové.

 Vaše obrázky mají blízko k heraldice, vaší životní lásce…

Přiznávám, že jsem odjakživa zaujat heraldikou a využívám ji všude, kde se hodí. A také k většině světců je možné přidat jako jeden z atributů nějaký znak – rodový nebo města, kde žili či zemřeli, či země, jíž jsou patrony.

 Jaké bylo vaše první setkání s heraldikou?

Na heraldiku si pamatuji odmalička. Měli jsme doma Ottův naučný slovník, a když jsem byl jako dítě nemocný, směl jsem si jeden díl slovníku vzít do postele a listovat v něm. Tehdy jsem ještě neuměl číst, ale v prvních dílech
jsou různé obrázky zvířat, květin a podobně 
– a mne ze všeho nejvíc vždycky zajímaly znaky. Nebo jiná vzpomínka z raného dětství: miloval jsem pribináčky – ty voskované papírové červeně tištěné kelímky, na nichž byl znak Přibyslavi. V mém případě je to tedy asi nějaká vrozená deformace.

 Jak jste se pak dostal k tomu, že jste začal navrhovat nebo kreslit znaky na zakázku? Dělal jste třeba různé verze znaků želivskému opatu Tajovskému…

To všechno přišlo spontánně, když kolem let 1967 a 1968 u nás začaly znovu vznikat heraldické spolky, které tu byly po válce a které v padesátých letech bolševici rozehnali (a některé lidi zavřeli). Jako mladý kluk jsem se tehdy k tomu nachomýtl – a tak jsem třeba dnes v Pražské heraldické společnosti služebně nejstarším členem, protože všichni, kdo tam byli přede mnou, jsou už mrtví. Ale byl jsem u zrodu i dalších heraldických spolků. Zároveň vznikly první možnosti publikovat. Já měl vždycky blízko k církevní heraldice, která mě zajímala. A když mě můj letitý kamarád doktor Pokorný seznámil s opatem Tajovským, ukázalo se, že by potřeboval nějaké exlibris na dopisní papíry a že nemá ani svůj opatský znak. Říkal jsem si: Co je to za pořádek, když opat nemá znak?! A tak jsem mu jeden nakreslil, on ho přijal, a pak se to rozvíjelo už spontánně.

 Co jste pro něj dělal dále?

Dlouhá léta například různé obrázky – přání k Velikonocům, Vánocům a životním jubileím. Za bolševika jsem je i sám tisknul, protože nebylo možné takovou věc odnést do tiskárny. Na to muselo být vystaveno razítko od církevního tajemníka, což mě rozčilovalo. A protože jsem tehdy pracoval v knihařství, první věci jsem tisknul na zlatičce v dílně, než jsem zjistil, že je z toho šéf nějak nervózní. I když věděl, že to tam tisknu, pořád mě chodil kontrolovat. A tak jsem si říkal, že to nemám zapotřebí, a na inzerát jsem si koupil obrovskou zlatičku od knihaře, který končil. Na ní jsem pak doma tisknul linoryty i linořezy a nepotřeboval jsem na to žádný razítko.

 Jinak jste s tajným tiskem neměl problémy?

Pan opat Tajovský mi někdy říkal: „Zdirádku, tak u mne byli ti dva pánové, co ke mně 
chodí na výslech, a říkali: ‚Kdopak vám dělá ty vaše tisky?‘ A já na to: ‚Do toho vám nic není, to je moje věc.‘“ Ale po čase, když za ním zase přišli, protože ho pořád chodili otravovat, mu sdělili: „Pane opate, už víme, kdo vám to tiskne. Už nám to nemusíte říkat.“

Podobně mi několik mých zákazníků prozradilo, že se jich estébáci na ty tisky také ptali a že jim po čase říkali, že už vědí, kdo je dělá. Ale musím říct, že jsem kvůli tomu nikdy žádné problémy neměl. Možná je to tím, že jsem vždycky dělal jen náboženské věci a nikdy nepřijal politickou objednávku. Říkal jsem si, že sloužím církvi – a když mě zavřou, ať je to za církevní věci.

 Když za vámi přijdu jako běžný občan, ne jako šlechtic či zástupce obce, že chci udělat znak, uděláte mi ho?

Spojení znaků se šlechtictvím je trochu nedorozumění. Když byla heraldika v počátcích, šlechtici nebo patricijové si osvojovali znaky o své vůli a panovníkovi do toho nic nebylo. Záhy ale panovníci ve středověku přišli na to, že z toho může být dobrý příjem. A protože měli vždy hluboko do kapsy, začali tyto věci zpoplatňovat a vyhrazovat si na ně monopol, ale třeba ve Švýcarsku je občanská heraldika velmi rozvinutá a znaky se tam přijímaly osvojováním. Ale i v Čechách existovaly patricijské znaky, které nikdy nebyly panovníkem uděleny, a přitom se objevují v umění, na památ-
kách a podobně. Zkrátka na znak má právo 
každý svobodný občan.

A jelikož jsme dnes všichni svobodní občané v občanské společnosti, máme všichni právo na znak. Když tedy ke mně přijdete, že chcete udělat svůj občanský znak, sedneme si, vy mi řeknete, co chcete znakem vyjádřit, a já vám k tomu navrhnu odpovídající figury a různé možnosti. Pokud je schválíte, já to pak nakreslím a máte znak hotový. Stejné je to i u obce.

 Jsou ve znaku předem dané atributy?

Ne, daná je jen forma: štít, klenot. Kdybyste chtěl do znaku třeba štítonoše, nejspíš bych vám to rozmlouval, že vám nepřísluší, ale ve znaku může být všechno, co lze popsat, cokoli obecného. Kdybyste řekl, že máte chovnou stanici na teriéry a že chcete mít ve znaku teriéra, můžete ho tam mít, neboť je popsatelný. Kdybyste ale řekl, že máte psa Alíka a že ho chcete mít ve znaku, možné to není, protože Alík není druh, nýbrž jedinec. Můžete mít ve znaku postavu krále, protože je určitelná pomocí služebních atributů, ale nemůžete tam mít třeba Ladislava Pohrobka.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay